Povídka: Faria

Faria ometla z náhrobku čerstvě napadaný sníh – ze zatažené oblohy lenivě padal další, vločky se komíhaly, místy vířily v poryvech větru. Mladá dívka nijak nevnímala chladivé doteky padajícího sněhu. Zlatavýma očima se zadívala na náhrobek z černého kamene, hrubého na dotek. Dívala se na otcovo jméno…

Pohled stočila na mladšího bratříčka, který tiše plakal po jejím boku.

Objala ho… na tvářích pocítila chladivé doteky slz, jež tiše tekly v proudech.

Kapitola 1.

Když Farii bylo pět let:

Faria z povzdáli sledovala svou matku jak se kvůli něčemu zlobila na mladou služebnou. Byla schovaná pod stínem točitého schodiště ve velké vstupní hale, která byla skromně zdobená. Na zdech visely obrazy – krajino malby, jež svými modrými, černými a bílými barvami působily úchvatně, zároveň mrazivě, odrážející divoký půvab Severního kraje, místa, kde věčně vládnul chlad.

Přivřela zlatavé oči, které zdědila po matce. Dívala se na mladou služebnou, která se klaněna, působila více než zahanbeně.

"Měla bych tě za tvou opovážlivost vyrazit!" zvolala Éleán, náhle se však zarazila, když prostorem zazněl mužský hlas.

Faria stočila pohled k jedním dveřím, kde stál vysoký muž s šedomodrýma očima, které se leskly. Měl na sobě svůj honosný oděv městského vladaře – černočerný, jen opasek byl sytě rudý, sloužící pro kontrast. Světlošedá pleť byla světlejší, než bylo u upírů obvyklé a díky oděvu působila světleji.

"Éleán, lásko moje, měla by ses šetřit."

Elegantní, postarší upír měl zvučný, hluboký hlas. Mimoděk si promnul krátký, šedobílý plnovous.

Éleán semkla pootevřená ústa. Pohladila své vystouplé břicho – na cestě byl další potomek. Ucítila lehké kopnutí. Usmála se mateřsky. Nebude dlouho trvat, a dítě bude na světě.

"Rofele. Myslela jsem si, že budeš ještě odpočívat."

Faria sledovala svého otce, jak vykročil ke své manželce, která byla jeho spoluvládkyně města Lareth, které se rozpínalo na úpatí Strmých hor.

"Odpočíval jsem více než dlouho. Stále mám povinnosti vůči městu. Hlavně vůči tobě."

Faria s úsměvem sledovala, jak se láskyplně objali, vzápětí se odtáhli.

Rofel se zadíval na služebnou.

"Konej, laskavě, svou povinnost. Dostala si napomenutí od mé manželky, nechť je ti to motivací," řekl pevným tónem, přitom s jistou laskavostí.

Služebná se hluboce uklonila a jistým důstojným kvapem odešla.

"Jsi příliš laskavý."

"Možná. To prostě patří k mé povaze."

"Kterou miluji."

"Stejně tak já tebe, lásko moje."

Mladá dívka s rozpaky zavřela oči, když se její rodiče políbili.

"Jinak. Dneska bude večerní bál, doufám, že si vezmeš jisté šaty… víš, které myslím."

Potutelně se usmál. Ruce přiložil na boky své milované osoby.

Éleán se pousmála, ve zlatavých očích ji zajiskřilo.

"Vím, Rofele. Ty vždy hledáš příležitost, aby jsi mě v nich viděl."

Usmál se široce, špičáky se vlhce zaleskly.

"Vůbec nevím o čem mluvíš."

"Lháři."

Lehce svého muže pleskla po tváři.

Faria se stáhla a vykročila podél zdi. Nechtěla aby si všimli, že je tajně sledovala. Uvažovala, jestli někdy taky pozná lásku. Při té představě se usmívala.

Pomalu kráčela prostory přízemí rozlehlého paláce. Míjela sloužící v šedých oděvech s rudými opasky, každý se ji lehce poklonil, dávali tak najevo úctu k následnici trůnu. Jejich projevy oplácela pokývnutím hlavy, jak se slušelo na dceru vladařské rodiny, členů Mahorů, vládců měst. Minula dveře do kuchyně. Zastavila se. Nasávala rozmanité vůně, cítila koření a pečící se maso z maumů. Poznala i stromový med – před sebou viděla velké koláče, jež Halfiga Reben, pomenší vrchní kuchařka, která se oháněla v kuchyni jako málo kdo, pekla pro večerní bál. Ráda by šla dovnitř a jeden si vzala – Halfiga ji vždy jeden, tajně, dávala, ale dneska neměla chuť.

Šla tedy dál po chodbě. Chvíli tak pokračovala, až dorazila k jedním dveřím, které otevřela. Vešla tak na boční dvůr. Ze tří dvorů byl nejmenší, sloužící pro soukromý klid. Faria měla dneska chuť být sama.

Prostor byl obehnán nízkou zdí z tmavého kamene, se zdobnou stříškou, na jejíž kraji se leskly rampouchy různých délek a šířek. Vlhce se leskly. Slunce bylo nízko, bylo pozdní ráno.

Místy byly keře, jejichž listy měly bílé mramorování. Neměly žádné květy. Tenká námraza na listech tvořila zlatavé odlesky.

Ráda sem chodila. Bylo to jedno z jejích oblíbených míst v paláci. Vždy sem chodila, když chtěla být jen tak sama, nebo když chtěla být daleko od matky. Éleán byla přísná, hrdá žena, jejíž povahu dokázal mírnit jenom Rofel, muž jejího života. Ke své dceři se chovala rozporuplně – láskyplně, jak se hodilo na milující matku, ale zároveň se projevovala přísně – Éleán chtěla mít ze své dcery budoucí městkou vládkyni, jak se patřilo.

Bylo nemálo chvil, kdy projevovala své zklamání… Faria byla prostě jiná. Nesplňovala matčiny očekávání.

Pomalu šla po chodníku, tvořený trojúhelníkovými dlažebními kameny. Když došla k nejbližší lavičce, vymetla tenkou vrstvu sněhu a námrazy, a vzápětí si sedla. Dívala se na protější keře, kde byla mezi nimi ledová socha na žulovém podstavci, sytě modrý led hrál odlesky; byla to jakási ryba vyskakující z vody. Ledový sochaři odváděli mistrovskou práci. A díky věčnému chladu, ledová socha vydržela velmi dlouho, jen bylo třeba občasných úprav kvůli padajícímu sněhu a mrazům, aby byl zachován tvar.

Dívala se na tu sochu, nechala své myšlenky plynout. V nitru cítila neklid. Touhu vyrážet ven, kterou si neuměla vysvětlit. Faria byla toulavé dítko. Nikomu nevadilo, když chodila do města – ve městě ji nic nehrozilo, a bylo i běžné, že se členové vladařské rodiny ukazovali ve městě. Ale když se zjistilo, že se začala odvažovat chodit dál… rodiče z toho neměli radost. Nejvíce Éleán. Její otec měl větší pochopení, měl jen starost, aby se jí mimo město něco nestalo. Dost ji i bránil před matčiným hněvem.

Zavřela oči. Začala si broukat jeden popěvek z jedné starší pohádky, kterou po nocích četla; jednou ji to předčítal otec, výjimečně měl čas a klid od povinností. Matka ji nikdy jen tak nevěnovala čas, nikdy nepředčítala pohádku. K matce chovala rozporuplné pocity.

Užívala si klidu, ticha, které panovalo kolem ní.

Nijak zvlášť se netěšila na večerní bál. Ale bude tam muset být, jak se slušelo na následnici.

Povzdychla si.

Otevřela oči. Uslyšela, jak někdo otevřel dveře. Znovu si povzdychla. Čas klidu skončil.

"Fario…"

Zaskočeně sebou trhla.

"Otče," zamumlala.

"Věděl jsem, že budeš tady."

Když došel k lavičce, se s úsměvem přisedl, předtím vymetl poprašek sněhu.

"Hmm, je tu krásný klid. Moc často sem nechodím. Povinnosti." Povzdychl si. "A únava."

Podívala se na špičky svých bot. Rty měla semknuté. Tváře zarděné.

"Přišel jsi kvůli tomu bálu?"

Rofel se mručivě zasmál, přitom měl semknuté rty.

"Jsi bystrá, Fario. Částečně. Chtěl jsem být s tebou. Uvědomuji si, že na tebe nemám tolik času, jak by se pro otce slušelo."

"Máš mnoho povinností, tomu já rozumím."

Na ta slova pokýval hlavou.

"Jsem rád, že to takhle vnímáš. Lepší dceru jsem si nemohl přát."

"Kéž by to tak i vnímala matka."

Postarší upír mlčel. Díval se na onu ledovou sochu.

"Nejsem slepý. Éleán je přísná a hrdá. Tíží mi to srdce, že to mezi sebou máte tak jak máte."

Nastalo ticho. Příjemné. Poklidné sezení otce a dcery.

"Bude stačit, když se tam ukážeš na začátek bálu. Nemuším tam být po celou dobu. Z velké části je to formální, ale zároveň to bude menší oslavou pro nového potomka, který se brzy narodí. Už jen z toho důvodu by jsi tam měla být, aspoň na tu chvíli."

Faria pozvedla pohled a zahleděla se do otcova pevného pohledu. Pronikavé šedomodré oči měl přivřené.

"Jen pro tohle to snesu."

Usmála se.

Otec její úsměv oplatil.

"Ví se, jestli to bude kluk, či holka?"

Řekla to s jistou bojácností.

Rofel se krátce zasmál.

"Takhle jsem se nezasmál hodně dlouho. Ráda by jsi věděla, jestli budeš mít sestru, nebo bratra. To, má milá dcerko, se dozvíme, až dítě bude na světě. Není způsob jak to předem zjistit."

"Škoda," zamumlala.

Zahýbala nohama, přitom odhrnula vrstvu sněhu na hromádku.

Její otec se zazubil.

"Co by sis nejvíce přála?"

"Obojí."

Další mručivý smích, tentokrát hlasitěji.

"To velmi rád slyším. Pamatuj, Fario."

Pozvedla pohled. Neušlo ji, s jakou vážností otec promluvil.

"Budeš starší sestra, a to znamená být svému sourozenci na blízku, mít ho ráda, starat se o něj, být součástí jeho života, stát mu po boku. Rozumíš tomu?"

Vážně přikývla, a ještě dodala:

"Ano, otče."

Rofel se široce usmál.

"Dobře. Jsem na tebe hrdý. A vždycky budu. A je načase se vrátit dovnitř… povinnosti."

Zakoulel očima pro pobavení dcery, která se zachichotala. Následně ji cvrnkl do nosu.

"A to platí i pro tebe…"

Široce se zazubil. Mladá následnice zakoulela očima.

***

Noc se začala pomalu prohlubovat. Vítr pleskal o vysoká, z části mozaiková okna velkého sálu. Těžké mraky se ploužily noční oblohou, zakrývaly tak hvězdy.

Na oknech sálu se tvořily ledové pavučiny způsobené ledovým vichrem. Samotný sál, osvícený mosaznými lustry, byl chladný, ale to hostům nevadilo. Na stropě byly skleněné destičky, odrážející svit svíček – strop tak působil magicky, hrající odlesky svíček. Podél stěny, naproti oknům, se nacházel dlouhý stůl, obtěžkaný jídlem; ovoce a zelenina z vyhřátých skleníků, rybí rolky z filet, na kostičky nakrájené maso z maumů, vařené hned na několik způsobů. Samozřejmě nechyběly lahve Šarlatového vína jemné chuti. Místy nejvíce vynikaly lahve tvaru slz, či kapek, jejich obsah byl z čisté krve maumů, destilovaná.

Hned nad stolem byly velké tabule ze skla, na nichž se odrážel celý prostor, kde se zahajoval večerní bál.

Hosté tvořili špalír, ti ve předu se mírně klaněli v pase, když koridorem kráčel vladařský pár. Rofel s manželkou po svém boku. Éleán měla na sobě rudé šaty s decentním rozparkem podél levé nohy a bílý plášť měla zavěšený na levém rameni řetízkem z bílého zlata – průhledná látka působila jako vetkaná z mlhy

Dolní lem pláště se vlnil u kotníku.

Éleán se usmívala, jednu ruku měla přiloženou na břicho s přirozenou nenuceností. Šaty kvůli tomu musely být lehce upraveny. Vladařka působila více než jen dobrým dojmem – byla to vládkyně, zároveň matka. Její muž se na ní krátce usmál.

Na tabulovým zrcadlům bylo vidět, jak vladaři poutali pohledy svých hostů.

Rofel ve svém plesovém černočerném oděvu, jednoduchého střihu, s bílým opaskem pro kontrastní okrasu a svoji výškou, působil nenucenou mocí a elegancí.

Faria, která šla jen několik kroků za svými rodiči, si poprvé uvědomila, jakou mocí otec oplýval, šarmem a strohou elegancí. Tím pohledem byla uchvácená. Dokonce i matka na ní působila až nadpozemsky.

Měla na sobě jednoduchý černomodrý oděv; cítila se v tom nepohodlně, těšila se až se z toho dostane.

Stačí přežít začátek, pak se nenápadně vypařím.

A jak se kolem sebe rozhlížela, si uvědomovala, že to nebude problém. Nikdo si ji nevšímal, jen kde kdo pokýval hlavou jejím směrem, aby tak vzal na vědomí následnici trůnu. Byla za to ráda, všechnu pozornost poutali její rodiče.

Vladařský pár města Lareth, členové Mahorů, vládců měst, se zastavil uprostřed sálu. Hosté kolem nich utvořili volný, kruhový prostor. Jeden sloužící, s podnosem, přistoupil k páru, poklonil hlavu – Rofel a Éleán si vzali poháry s Šarlatovým vínem. Pozvedli poháry. Dívali se do očí toho druhého. Díky zrcadlům hostům nic neuniklo. Vše bylo vidět.

Faria, jež stála v kruhu, se dívala na své rodiče. Krátce přiložili křišťálové poháry ke rtům – Éleán jen navlhčila rty vínem, kvůli těhotenství nemohla pít, tedy zůstalo u náznaku. Nikdo z hostů si však nevšiml, že to samé udělal i Rofel, byť k tomu neměl důvod. Nikdo, kromě jejich dcery. U matky to chápala, ale u otce ji to přišlo zvláštní.

Že by to mělo něco společného s únavou?

Odložili poháry na podnos, sloužící se nenápadně stáhl k hostům, následovala taneční poklona, nikdo nic neříkal. Zahájení se odehrávalo bez proslovů. Manželé se vzali za ruce a následovaly první taneční kroky… postupně se k nim přidávali další a další tanečníci. Bál tak započal; první melodie započali hráči na houslích, k nim se vzápětí přidaly syté tóny čela a jemný cinkot klavíru…

Mladá následnice stála na místě, sledovala tanečníky, hlavně své rodiče. Leskly se ji oči. Vladařský pár tančil s jednoduchou grácií, přitom se bralo ohledy na matčin stav. Když už je nemohla dále pozorovat, kvůli ostatním tanečníkům, kteří svými těly zakrývali výhled, se začala pomalu stahovat. Sem tam oplácela pozdravy pokývnutím hlavy. Zjistila, že mezi hosty bylo jen pár vrstevníků. Kromě několika šlechticů, nikoho neznala – mnozí přicestovali až z jiných měst, poznala to podle odlišných stylů oděvů.

Nebyl nikdo, s kým by mohla být. Dokonce si nemohla ani zatančit, kdyby chtěla, k tomu na to byla příliš mladá, a ani neuměla, zatím, tančit.

V duchu si povzdychla.

Musela se střídmě usmívat, jak se slušelo na následnici. Musela skrývat své pocity.

Došla až ke stolu. Zahájení bálu pomalu končilo, ale hráči na hudebních nástrojích nepřestávali hrát, jen měnili melodie podle situace. Vnímali celkovou náladu, podle toho tvořili hudbu, jež všichni vnímali až podvědomě. Musela se vědomě uvolňovat, nevěděla co s rukama, měla ve zvyku je dávat do kapes, nebo se držet za ten či onen loket – něco takového, v takové společnosti, by se to vnímalo jako neslušnost. A nechtěla svým rodičům dělat ostudu. Tedy se chovala tak, jak se slušelo na následnici trůnu.

Všichni náhle přestali tančit. Pohledy se upíraly doprostřed sálu, kde stál vladařský pár. Rofel pronesl krátkou řeč díků, že všichni přišli, a krátce se i zmínil o novém potomkovy do rodiny, jež brzy přijde na svět.

Hosté se uklonili, projevili úctu vladařské rodině a budoucímu potomkovy.

Éleán se tvářila potěšeně. Její postoj vyzařoval jistou mateřskou vznešenost. Přivřené, zlatavé oči se jenom blýskaly. Rofel se krátce usmál na svou manželku – v ten moment se změnily tóny hudebních nástrojů…

Faria vnímala pohyb kolem sebe, pomalu vykročila k předním dveřím, jež byly vysoké jako sama stěna, kde stáli sloužící a jeden palácový strážce. Míjela šlechtice a šlechtičny v honosných oděvech, nikdo si ji zvlášť nevšímal. Konečně se dostala na chodbu, kde bylo jen několik hostů, diskutující v soukromí a hlavně sloužící, nosící podnosy s vínem, ani lahůdky nechyběly – ucítila medové koláčky, ale nezastavila se.

Když byla dostatečně daleko, zamířila klusem ke svému pokoji, kde se chtěla převléknout.

Vydechla úlevou, když za sebou zavřela dveře. Opřela se o ně a svezla se na zem. Objala si kolena a přitáhla si je ke tělu, vydechla. Konečně se mohla uvolnit. Konečně se mohla přestat přetvařovat.

Vnímala, že tohle vše pro ni nebylo.

Převlékla se do pohodlného oděvu, otevřela skleněné dveře od balkonu, došla k zábradlí. Shlédla dolů. Její pokoj se nacházel v prvním patře, pod sebou viděla kamenné výstupky a silné šlahouny jakési dřeviny, obrostlé tenkými listy.

Dlaněmi se opřela o zábradlí. Zavřela oči. Vnímala. Dýchala hluboce. Vnímala chladivý dotyk kovu. Vnímala chladný vzduch, který chladil na duchu i těle. Nořila se hlouběji do vnímání, ne vědomě, podvědomě, instinktivně. Tah, který ji lákal ven sílil, oslovoval její touhu se toulat… Nevěděla odkud to vše pramenilo.

Otevřela oči. Zlatavé oči se leskly. Dívala se dolů, na šlahouny a vystouplé kameny. Silněji sevřela kovovou hranu zábradlí.

Odhodlala se. Ohlédla se, následně začala přelézat zábradlí, nohou našla kamenný výstupek a opatrně začala lézt dolů…

***

Čekala v jednom pokoji. Seděla v křesle. Mnula si ruce. Byla nervózní, zároveň nedočkavá. Dneska pozná, jestli bude mít bratra či sestru.

Čekala mnoho hodin. Od plesu uplynulo několik dnů. Ten den, kdy se vytratila z pokoje, si nikdo nevšiml. Byla nervózní, když se vracela do pokoje stejnou cestou, kterou předtím šla do noci a zatoulala se daleko od paláce, prošla městem, a než si stačila uvědomit, byla již mimo město – šla dál, dál na jih až stála u Hraničního lesa, tvořící hranici mezi Severním a Jižním krajem. Za tím lesem se nacházeli lidé, barbarští tvorové.

Přesto ji to lákalo dál. Vůbec netušila proč.

Stála na kraji lesa, jež v noci působil přízračně, jako hmotná temnota plná stínů a černých obrysů, přesto necítila strach. Pouze napětí. Dech měla zrychlený. Vydechovala obláčky páry. Mráz ji hryzal skrz oděv na kůži, snášela to, byť i pro upíra panovalo nepříjemné chladno.

Nevěděla, jak dlouho tam stála. Čas nevnímala. A když se vrátila, ples stále probíhal – byla hluboká noc. Plná myšlenek pak usnula.

Zavřela oči. Myslela na onen den, na to, jak stála u lesa… Dveře náhle zavrzaly, vzápětí otevřela oči. Na prahu stála její otec. Široce se usmíval. Netrvalo ji dlouho, než si všimla, co držel v náruči, respektive, koho.

Zalapala po dechu.

"Podívej, Fario." Vykročil ke své dceři, která vyskočila z křesla. "Nastav náruč…"

Faria polkla. Učinila tak. Rofel ji vložil do náruče spící batole, zabalený do vrstev světlé látky.

"Opatrně."

Byla překvapená tíhou, ale batole držela pevně. Dívala se na drobnou tvář, vnímala život ve své náruči, nejen tím, že vnímala drobné tělo, ale cítila hloubku, čistotu, nedovedla si to pro sebe vysvětlit.

"Fario, seznam se se svým bratříčkem… s Romusem. Buď mu dobrou sestrou."

Usmál se zářivě, plný hrdosti.

Sama se zářivě usmála, až ji byly vidět zuby a nedorostlé špičáky. Zlatavé oči přímo jiskřily.

"Budu, otče…" řekla jenom, přitom se dívala na bratříčka.

Aniž si byla vědoma, jej kolíbala.

Rofel to sledoval s dojetím.

Kapitola 2.

Když Farii bylo sedm let:

S heknutím přelezla zábradlí. Rozhlédla se po svém pokoji. Dělala to tak pokaždé. Nikdo, aspoň zatím, si nevšiml, co poslední roky dělala. Od chvíle, kdy její otec chřadl na nemoc, tak chodila častěji ven, a to až do vně Hraničního lesa. Trávila tam čím dál tím více času.

Byla otázka času, než se to zjistí. Zvlášť, až na to přijde Éleán. Z toho pomyšlení měla až strach. Ale nemohla si pomoci. Táhlo ji to ven. Více a více.

Byla zrovna noc, ale ne natolik hluboká, že by šla spát. Převlékla se do jiného oděvu, který se více hodil na palácové prostory. Ten, co nosila ven, tajně schovávala. Vyšla ven na chodbu. Rozhlédla se. Rozhodla se jít za otcem. Šla chodbami, které by pro neznalce působily jako bludiště.

Netrvalo dlouho a stála u dveří pokoje, kde poslední dobou pobýval její otec. Otevřela a nakoukla dovnitř. Byl zrovna sám. Seděl v křesle, díval se na okno, měl výhled na město. Strmé střechy města se leskly námrazou. Tvořily tak iluzi nočního nebe posetý hvězdami.

Rofel zakašlal. Faria ze svého místa neviděla, jak si utřel kapesníkem krev ze rtů. Nejen, že nemohl přijímat krev, ale o ni i přicházel… kapku po kapce.

"Fario?"

Málem poskočila, jak ji náhle oslovil.

"Pojď dál. Dělej mi společnost."

Učinila tak. Měla v úmyslu otce navštívit, ale když stála na prahu, váhala. Polkla. Šouravým krokem došla ke křeslu. Viděla tak profil kdysi silného muže, nyní nezdravě bledého a zesláblého. Bolelo ji srdce, jak poslední roky pozorovala otcovo chřadnutí. Byl postihnut vzácnou nemocí, které se děsí každý upír – nemoc, kvůli ní dotyčný nemohl přijímat krev. Upíři byli živi z normální stravy, ale zároveň potřebovali k životu krev, bez ní upír zeslábne natolik, že časem podlehne.

Proč zrovna on?

Pocítila tlak slz.

"Dcero moje, tváříš se tak, jako já se cítím."

Pokusil se o úsměv.

Těžce pozvedla kouty úst.

Zesláblý upír se vzápětí rozkašlal. Na rtech se objevila další krev, kterou kapesníkem utřel. Musela tak pozorovat, jak před jejíma očima slábnul, kdysi plný sil a moci.

"Odpusť, že mě takhle vidíš," řekl šeptavým hlasem, přitom se díval na okno, respektive na město v nočním závoji.

Mladá upírka zavlnila rty. Slova ji těžkla v hrdle. Tlak slz sílil.

"Proč?" se ji povedlo vyslovit.

Chvíli se jenom díval na město za oknem, než promluvil šeptavým hlasem.

"Chceš vědět, proč zrovna já?" Přikývla. "To je něco, na co nedokáži odpovědět. Fario, povídej mi o sobě, co jsi dneska dělala?"

Semkla rty. Začala mluvit. O dni plném povinnosti, o matce. Odmlčela se na chvíli… pověděla mu o svých toulkách. O tom, jak chodila do Hraničního lesa. Otec na tohle semkl rty.

Čekala pokárání. Dokonce zlobu, ale ne to, co následovalo.

"Proč tak činíš? Co tě tak pohání k toulkám? Tohle nejsou obyčejné toulky dítěte. Nepletu se?"

Podíval se do jejích rozevřených očí.

"Ano. A nevím, proč to dělám. Pohání mě tah. Touha."

"Víš, jsi podobná mé matce, tvé babičce. Je škoda, že už nežila, když jsi přišla na svět. Měla by z tebe radost. Jsi ji podobná více než Éleán. Kromě očí."

Faria tím byla ohromená. Věděla o babičce, ale otec o ní nikdy nemluvil. Mlčky sdíleli prostor a čas. Spolu se dívali na okno, na město v nočním závoji. Nemocný vládce města natáhl ruku, jeho dcera ji uchopila do svých. Otec se ji díval do očí.

"Nebude dlouho trvat…"

"Mlč otče! To neříkej! Nechci to slyšet…"

Zaleskly se ji oči.

Semkl rty. Sám měl slzy na kraji.

"Nebude dlouho trvat a podlehnu chřadnutí. Sil mi ubývají, kapku po kapce. Přímo to cítím. Dělá mi jenom potíž držet napřaženou ruku. Tvé ruce pomalu necítím."

Faria začala plakat. Slzy tekly po tvářích v řadách.

"Brzy nastoupíš na mé místo, Fario…"

"Nechci to…" zašeptala – otec ani nemrkl.

"Buď dobrou sestrou. Romus je ještě příliš malý. Ani si mě nebude pamatovat."

Začaly mu téct slzy.

Přiložila čelo na třesoucí se ruku, kterou držela ve svých, přímo svírala. Pro slzy pomalu neviděla. Těžce dýchala.

Za oknem, komíhavě, začaly padat sněhové vločky.

***

Vyšla z pokoje. Jen, co za sebou zavřela, dál po chodbě viděla stát svou matku. Stála na místě, jako by přirostla k podlaze. Ruce složené na úrovni pasu. Jejich zlatavé oči se setkaly. Byly stejné, ale zároveň nemohly být více rozdílné. Éleán hleděla do uslzených očí své dcery, která měla semknuté rty, zarděné tváře a narudlý nos, kde se držela vlhkost. Faria na oplátku hleděla na matčin tvrdý pohled. Poznala masku. Masku tvrdosti, za kterou byla bolest, nepřipouštěla si slabost, ne ve chvíli, kdy její muž, spoluvládce města, byl na kraji smrti.

Stav Rofela způsobilo, že se v Éleán něco pohnulo. Všichni to vnímali. Její manžel mírnil její povahu, ale když nebyl ve stavu, kdy mohl…

Jejich pohledy se přetrhly. Éleán se beze slova otočila a vykročila do nocí zahalené chodby.

Faria jenom stála. Dívala se. Cítila bolest…

***

Vešla do dětského pokoje. Přitom minula služebnou, která měla na starost dohlížet na Romuse. Ta se následnici uklonila a zmizela za dveřmi, které tiše zavřela. Bratr si ji všiml a vyběhl k ní. S heknutím ji objal… objetí oplatila a smutně se usmála. Nedokázala se radovat z bratříčka, z jeho nevinné radosti.

"Sestřičko!"

Začala jej laskat, dokonce se i upřímně usmála, ale smutek s bolestí převládal. Romus se smál. Měl rád její laskání.

"Sestři?" vyslovil po chvilce laskání.

Byla zaražena vážností oslovení. Romus, přes svůj mladý věk, byl vnímavý k tomu, co se kolem dělo, co se dělo s otcem.

"Ano?" řekla ztěžka.

Poklekla na kolena, aby s ním srovnala pohled.

"Bude v pořádku?"

Jen, co to pronesl, jej pevně objala… pocítila na tváři slzy. Mlčela. Nedokázala mu odpovědět. Bradou se opřela o jeho rameno. Slzy tekly po tvářích, k bradě, kde se pak vsakovaly do látky.

V místnosti panovalo tíživé ticho.

***

Faria ometla z náhrobku čerstvě napadaný sníh; ze zatažené oblohy lenivě padal další, vločky se komíhaly, místy vířily v poryvech větru. Mladá dívka nijak nevnímala chladivé doteky padajícího sněhu. Zlatavýma očima se zadívala na náhrobek z černého kamene, hrubého na dotek. Dívala se na otcovo jméno…

Pohled stočila na mladšího bratříčka, který tiše plakal po jejím boku. Objala ho… na tvářích pocítila chladivé doteky slz, jež tiše tekly v proudech. Náhle na ně dopadl stín. Otočila hlavou. Zřela tak svou matku. Byla celá v černém. Ohromeně semkla rty. Prvně tak viděla její slzy.

Od pohřbu uplynuly dny. Smrt a ztráta vladaře dopadla na celý palác jako stín, jako něco tíživého, i na celé město. Každý oplakával Rofelovu smrt.

Éleán nevnímala své vlastní děti. Romus si ji ani nevšiml. Díval se na náhrobek, z očí mu tekly slzy. Jejich matka několikrát zamrkala. Silou vůle potlačila slzy. Faria měla pocit, že se přes její tvář mihl stín. Náhle se dívala na kamenný výraz, výraz zbavený citů. Aniž by vzala na zřetel své děti, se otočila a tiše odkráčela, přitom lem kabátu urovnával sníh – mizely tak její stopy, její přítomnost.

Kapitola 3.

Když Farii bylo patnáct let:

Kráčela lesem. Stromy byly bez listí, větve byly obaleny sněhem a námrazou. Od nosu ji šla pára. Mráz ji štípal na tvářích. Vítr vlnil volnými lemy teplého oděvu. Dnešní zima byla silnější než obvykle, dokonce nepříjemná i pro upíry. Ale Farii to moc nevadilo.

Čistilo to její mysl.

Dobu zpátky si uvědomila, že z domova přímo utíkala. Ve svém věku si dovolila chodit ven, respektive dál než byly hranice města, přímo okatě. Matka to nesla s nelibostí. Éleán se snažila z ní udělat budoucí vládkyni, ale bylo více než jasné, že to bylo marné. Své zklamání dávala velmi otevřeně najevo. Všichni to vnímali. Šlechtici, služebnictvo, občané města.

Palác se stával chmurným místem k životu. Stále vnímala pnutí, touhu, která ji táhla na jih. A k té touze se přidala touha po změně. Myšlenky na odchod. Ale neměla k tomu sílu. Byl tu její bratříček. Jediná opravdová radost v životě. Šla po cestě, které se říkalo Vlčí stezka. Sníh ji pod nohy křupal. Měla to ráda. Jako celý les. Vnímala jej. Její vnímaní věkem zesílilo. A stále si jej nedovedla vysvětlit. Brala ji jako rozenou vlastnost. Zajímalo ji, jestli to měl někdo další z rodiny. Pozorovala. Vnímala. Ale ničeho si nevšimla.

Bylo to pro ni záhadou, se kterou se sžila. Byla to přirozená vlastnost.

Šla dál po cestě.

Les byl příjemně tichý. Nebe bylo čisté, bez mraků. Slunce svítilo vysoko na obloze. Urovnala si kapuci.

Došla ke kraji jezera. Došlápla na oblázkovou pláž. Ohlazené kamínky zakřupaly, jak byly spojeny ledem. Zadívala se na hladinu Třpytivého jezera. Naproti ní zavál proud větru, který ji strhl kapuci. Zavlál jejími šedobílými vlasy, dlouhými po rameny. Mrazivý vítr štípal na tvářích, na krku. Zavřela zlatavé oči. Přímo si užívala chvíle.

Otevřela oči, když proud větru ustal. Hladina jezera se třpytila odlesky slunce. Jezero bylo lemováno zimním lesem. Byl to pro ni přímo úchvatný pohled, který stál za matčin vztek.

***

Klečela před otcovým náhrobkem. Čistila jej od sněhu. Noční oblohou zářila nebeská aura. Vlnila se jako vodní příboj. Vnímala onu nádheru, ale měla oči jenom pro náhrobek.

"Chybíš mi," zašeptala.

Od úst ji šla pára.

Uslyšela kroky. Náhle vedle ni poklekl Romus. Byl již starší. Dospíval rychle. Měl neurčitý výraz. Pozoroval náhrobek.

"Vůbec si jej nepamatuji. Jeho tvář. Jeho hlas," spustil bez úvodu a náhle, až Faria semkla rty. "I když jeho podobiznu vidím na obrazech."

Mlčela. Na něco takového chyběla slova. Jenom sdíleli smutek. Uplynulo mnoho let, ale smutek, bolest… nezeslábly. Jen se změnil projev.

Vydechovali obláčky páry. Nebeská aura, lhostejná ke smutku, vesele vlnila zářivými barvami, které se nehodily pro takový moment.

***

Dny plynuly…

Faria klouzala na bruslích na ledu pokrývající městský rybník. Romus ji pozoroval. Pro následnici trůnu to byla jedna z mála zálib. Dneska byl výjimečně poklidný den – Éleán byla mimo město, na jednom setkání Mahorů, vládců měst. Tedy toho využili, aby se opravdu radovali. I služebnictvo, byť ne zrovna otevřeně, to vítalo.

Den byl natolik krásný a poklidný, až se zapomnělo na chmurné roky. Ale tísnivost tam stále byla.

Faria se otočila kolem dokola, brusle přitom zaskřípaly o led, ale ne zrovna nepříjemně. Minula jednu šlechtičnu z nižší rodiny, kterou jednou viděla na tradiční večeři v paláci – Simira Vaolet. Vzájemně se pozdravili kývnutím hlavy. Začala, klouzavými pohyby, se přibližovat k místu, kde se o zábradlí opíral její bratr.

"Nechceš to zkusit?"

Mladší bratr mávl rukou.

"Ne, ne. Znáš mě sestřičko, já jsem na ledu nemehlo."

Zazubil se.

Krátce se zasmála.

Spolu pak kráčeli městem. Každý držel nanuka, a to se štědrou dávkou stromového medu. Faria se zakousla, přitom byly vidět rostoucí špičáky; nebude trvat dlouho, a potřeba krve se ozve. To bude znamenat, že z ní bude dospělá upírka. Užívali si dne. Aspoň pro dnešek zapomněli na smutek, na bolest. Romus dojedl nanuka, přitom si olízl rty od medu. Faria se na něho usmála.

Pokračovali v toulce městem. Bez cíle. Jenom tak. Užívali si dne, dokud to šlo…

Kapitola 4.

Když Farii bylo devatenáct let:

Panovalo léto. Zrovna kráčela Hraničním lesem, jež hrálo barvami a kypělo životem. Mířila ke svému obvyklému místu. Potřebovala přijít na jiné myšlenky. Zapomenout na strach, jež měla z matky.

Uplynuly další roky. Chodila do lesa čím dál časti, kde trávila více a více času. Chodila i tak dál na jih, že až pozorovala lidi – stala se z toho podivná záliba. Poznávala, byť skrytě, co byli zač, poznala velké odlišnosti. Několikrát měla i namále, když byla spatřena, poznala jejich strach z upírů. Dávala si tedy větší pozor.

Pokračovala po své obvyklé cestě. Tiše si začala prozpěvovat popěvky jedné staré pohádky… tóny byly smutné, jelikož připomínaly jejího otce, když ji onu pohádku předčítal. Do jisté míry se naučila žít s bolestí a ztrátou milované osoby – dokázala tomu čelit.

Vítr vanul Vlčí stezkou. Listí šelestilo. Ptáci zpívali své písně. Zvuky zvěře zněly všude kolem. Usmívala se. Vnímala vněmy. Život lesa. I smrt. Vůni vlhké půdy. Hluboce dýchala vzduch prosycený vůněmi a pylem.

Šla dál. Slunce svítilo silně. I skrz listí stromů bylo nepříjemné. Kapuci si stáhla více k čelu, jehož stín zakrýval většinu tváře.

Blížila se ke cíli, ke Třpytivému jezeru, avšak se zarazila. Vnímala něčí přítomnost. Došla ke stromům, odkud měla výhled na jezero. Zarazila se.

Někdo objevil mé místo.

S upíří hbitostí vyšplhala po stromě až k jedné vysoké, silné větvi. Lehla si na větev. Měla dokonalý výhled.

Zamračila se zvědavostí.

Jakási postava stála na oblázkové pláži. Házela oblázky na hladinu jezera. Přivřela oči. Její vnímaní se zvláštně ozývalo.

Postava přestala házet oblázky. Dívala se na hladinu jezera. Vítr se prohnal místem. Oné postavě se zavlnily hnědé vlasy. Faria pozorovala, poznala, že to byl jakýsi neznámí muž. Ten se krátce ohlédl, měla tak možnost zahlédnout jeho oči. Dvojbarevné… modrobílé oči…

Vítr zašelestil listím kolem ní…