Nekromantská lovkyně

Prolog:

"Pohlídej mi je na chvíli."

Sundala si pilotky s tmavými skly, a ty je vzápětí nasadila na kostnatou tvář kostlivce.

"Díky, kámo," dodala, jako by kostlivec bez hlasivek mohl promluvit – jen lehce naklonil hlavu, přitom mu lehce luplo v krku.

Ze zad si sundala velkou odstřelovací pušku.

"Je čas sejmout jednoho démona."

Zatáhla za závěr pušky, kulka s prachovým jádrem z kosti se zasunula do komory. Párkrát to příjemně zacvaklo. Vítr vířil prašným povrchem země – sem tam se kutálely suché keře – postapokalyptický svět nezářil zrovna barvami.

Urovnala si černou bundu, u krku ji lehce rozepla. Klekla si na koleno, kde měla chránič, kalhoty měly jednu krátkou nohavici až ke stehnu.

"Kryj mi zadek, kámo," zamumlala.

Byli na jednom kopci se slušným výhledem na kraj. Obzvláště na jednoho bezhlavého démona. Zalícila. Skrze velkou optiku vyhledala onu zrůdnost s plochým tělem, tam, kde by byl normálně krk, byla obří morda s trojúhelníkovými zuby.

"Ty jsi ale pěkný hnusák."

Ohlédla se na kostlivce, který v rukou držel brokovnici a přes kostnatá žebra a kostnaté rameno měl přehozený bandalír osázený náboji do brokovnice i s několika granáty – vypadal jako pravý bojovník pustin.

Pohledem se vrátila k optice. Dívala se přímo do rozevřené mordy, ze které místo jazyka vylezlo chapadlo.

"Fuj."

Lehce přiložila prst ke spoušti.

Démon měl silné přední nohy, pařátovité, prostřední byly jehlovité jako u pavouka, zadní byly útlejší, hbitější. Ze zad mu rostl další pár končetin, byly nejdelší, bezmasé, holá kost, zakončené dlouhými hroty. Zrovna se o ně vzpíral, tělo tak působilo, jako by se vznášelo nad zemí.

"Usměj se hezky… ták je správně."

Zmáčkla spoušť, tlumící hydraulika zasyčela, přesto to slušně koplo do ramene – byla zvyklá. Démon náhle strnul. Z mordy vytryskla tmavě rudá krev – jeho křik byl natolik silný, že jej nekromantská lovkyně uslyšela. Zrůdnost bez očí se rozhlížela, odkud přišel útok. Náhle se jeho pomyslný pohled stočil k její pozici.

"A kruci."

Zatáhla za závěr, vyvalil se kouř a prázdná nábojnice odskočila, chvíli se točila ve vzduchu, než dopadla na zem. Démon se s poskoky rozeběhl.

To není dobrý.

Znovu vystřelila. Následoval výtrysk krve, ani ho to nezastavilo. Přestala se krýt a postavila se. Rozkročila se, zaujala pevný střelecký postoj. Další zatáhnutí za závěr, další poletující nábojnice, další zacvaknutí do komory. Cítila jisté vzrušení z akce.

"Kámo, měj kdyžtak připravenou brokovnici."

Kostlivec, jehož vypůjčené pilotky se zaleskly, zapumpoval brokovnicí – další příjemné cvaknutí, kdy se náboj vložil do komory. Nekromantka z toho měla až zvrácené potěšení. Nebyla nijak rozhozená, že se na ně valilo dvě stě kilo zuřivosti.

Vystřelila. Zpětný ráz pušky škubl jejím tělem. Sledovala další výtrysk krve, který tvořil oblouky ve vzduchu.

"Myslím, že se nažral olova a kostí více než dost."

Sklonila pušku. S šedýma očima se dívala na bestii, která už byla nebezpečně blízko. Pozvedla levačku, spíš pro efekt – nebylo to nutné. Ráda dělala věci pro efekt.

Sekundu počkala, pak luskla prsty.

Démon se šokovaně zarazil. Vytryskly proudy krve z míst, ze kterých náhle trčely tenké kostěné hroty z těla, které vznikly z kostěného prachu v nábojích – vypadal jako zvrácený jehelníček, prýštící krví. Jeden takový hrot probodl mozek, tedy byl na místě mrtvý.

"Buď s Bohem," zakončila to slovy, jež ráda používala, když pokaždé zabila démona, a to už deset let své nekromantské kariéry.

Přistoupila ke kostlivci, jenž stoicky stál, a vzala si brýle zpátky, které si vzápětí nasadila. Ve sklíčkách se odrážel prošpikovaný démon s rozevřenou tlamou, ze které proudila krev a jazyk, či chapadlo?- vysel z tlamy až na zem. Bylo to groteskní, jak tělo vyselo ve vzduchu.

"Fujtajbl."

Odplivla si Amagdia Ren, nekromantská lovkyně a odstřelovačka v jedné podivné osobě, známá svou výstřední povahou.

"Miluji tuhle práci."

Opřela si hlaveň pušky o rameno.

***

Vystoupila z buginy. Protáhla se v zádech. Kostlivec vystoupil na druhé straně a sám se protáhl v zádech jako by to vůbec potřeboval. Kosti mu hezky zakřupaly.

"Kámo, potřebuješ ortopeda. Ty tví kosti křupají až nezdravě."

Pohledem zhodnotila svého společníka. Ten jen typicky naklonil hlavu, až mu luplo v krku. Zavrtěla hlavou. Ze zadní sedačky vytáhla svoji milovanou odstřelovací pušku, kterou po hřbetu pohladila.

"Ach, moje zlatíčko, potřebovala by jsi vyčistit."

Slunce házelo odlesky na tmavé pilotky. Ren se krátce ohlédla po zaprášených budovách. Místy zahlédla osamocené lidi, jež si šli neurčitou cestou.

Odplivla si.

"Amagdio! Hej! Hej! Tady jsem!"

Protočila oči.

"Kolikrát jsem ti říkala, že stačí Ren, jenom Ren. Amagdia zní tak divně."

"No jo furt."

K jenom Ren přiběhla vytáhlá dívka, jež měla rudou bundu, vybledlou tak, až působila růžově. Džínové kalhoty měly jednu nohavici kratší – roztřepený konec vyprávěl o tom, jak nešikovně ona dívka odstřihla nohavici. Místo chrániče na koleni měla jakýsi kus hadru.

"Přestaň se po mě opič, opičko."

"Hej! Neříkej mi tak! Nejsem opička! A hlavně… co to jako má být, ta opička?"

Ren opřela hlaveň pušky o rameno.

"Ty, ty prcku."

"Hej!"

Vytáhla dívka poskočila pobouřeně až ji rezavé copánky poskočily vysoko do vzduchu. Na poledním slunci měla velmi zvýrazněné pihy na tváři. K dokonalému obrazu chyběly jen rovnátka.

"Náhodou jsem vysoká!" dodala vytáhlá dívka.

Ren se poškrábala na nose; kostlivec hezky pěkně stál se stoickým klidem a díval se tím svým prázdným pohledem.

"Mikaro, upaluj domů," řekla Ren a mávala rukou, jako by zaháněla psa.

"Jsi zlá, Amagdio!" oslovila nekromantku schválně jménem.

"To slyším furt. Tak upaluj, prcku."

Mikaro vztyčila prostředník, zhoupla se na patách dozadu v pase a vyplázla jazyk. Ren ji to blahosklonně oplatila – vyplázla jazyk. Pihovatá dívka se otočila a vykročila neurčitým směrem. Byla dost pobouřená.

Tak ať.

"Z té holky mě jednou ranní mrtvice. Co ty, kámo?"

Podívala se na kostlivce. Ten na to naklonil hlavu na stranu.

"Jsem ráda, že máme stejný názor."

Pokývala hlavou s jistou blahosklonností.

Než stačila sama vykročit, byla znovu oslovena.

"Hej, Ren."

Tohle oslovení se Ren líbilo více. Otočila se za zvukem a zazubila se.

"Hej, Tobe a Kyato."

Přihlouple zamávala rukou – patřičně se k tomu i přihlouple zazubila. Naproti Ren šel jeden vytáhlý muž a jedna neméně vytáhla žena. Muž měl na sobě vestu, žena tílko a široký opasek se snad půlkou dílny. A tílko vykreslovalo pěkné tvary. Ren v duchu pokývala hlavou uznale.

"Zrovna jsem vás chtěla vyhledat. Kšeft splněný. Další mrtvý démon. Srdce mám zabalený v krabici, je v kufru auta, jako vždy."

"Neměli jsme pochyb, že to zvládneš," řekl Tob za sebe i Kyato, ta vztyčila palec.

Ona dvojice se zastavila před Ren.

"Ahoj, kostlivče," pozdravila Kyato kostlivce.

Kostlivec naklonil hlavu.

"Toho kostlivce miluji," dodala Kyato a ukázala na něho ukazováčkem.

"Nechceš soukromí?" řekl bokem Tob.

"Úchyle."

"Já vás žeru."

Ren pokývala hlavou.

"Bylo těžké ho dostat?" změnil Tob směr hovoru.

Ren zamávala rukou, jako by odháněla mouchu – což bylo čirou náhodou doslovné.

"Kšá, moucho… Nebylo, celkem brnkačka."

Pilotky se zaleskly. Ona zajímavá dvojice se v nich odrážela.

"Nic menšího jsme od tebe nečekali," řekl Tob za sebe i Kyato.

"Čekám almužnu, Tobe. Kdyby kuře bylo nekromant, by nehrabalo zadarmo."

"Tvou odměnu mám tady." Poplácal jednu kapsu vesty, která měla mnoho kapes. "Za každé srdce démona sto kuhátů, jako vždy, Ren."

"Přeci bychom tě neoškubali jako kuře, Ren," dodala Kyato, přitom se zazubila.

"Jen aby," přitakala Ren, spíše pro formu.

Poškrábala se na nose.

Tob otevřel kufr buginy, vzal si krabici z recyklovaného papíru. Vzápětí na blatník položil pytlík s mincemi, přitom to hezky zacinkalo.

"Ráda s vámi pracuji," řekla Ren a vzala si pytlík s mincemi.

"To i my," přitakal Tob.

"To i my," dodala Kyato jako ozvěna.

Zbožňuju je!

"Zítra se za námi stav, Ren, práce je stále dost, jako démonů a další havěti."

Tob vykročil směrem, odkud s Kyato přišli, přitom zamával rukou, a Kyato samozřejmě taky – na její úsměv se hezky koukalo. Ren jenom přikývla a sledovala je.

"Hej!"

Protočila oči.

Pihovatá dívka byla zpátky.

Hurá…

Kapitola 1:

Zazněl ten nejotravnější zvuk v dějinách. Dokonce ani v apokalyptickém světě se tomu člověk nedokázal vyhnout. Ren zespod deky natáhla ruku a bouchla do budíku.

"Sklapni…" zamumlala rozespale – šla totiž spát pozdě.

Klasika u ní.

Ren mumlala nadávky; válela se na celkem pohodlné matraci, ležící na zemi – působila tak, jako by ji tam prostě někdo hodil, což byl nepopiratelný fakt. Vrtěla sebou ze strany na stranu.

"Do prdele, už neusnu…"

Odhodila deku prostě stranou. Měla na sobě své oblíbené kalhoty s jednou nohavicí – když se svlékala, dál, než přes vrchní oblečení se nedostala, než sebou prostě flákla do matrace. Tedy byla do půl těla nahá. Protáhla se v zádech. Prošla skrz závěs do jedné malé místnosti, která se skromně nazývala koupelnou. Dlaněmi se opřela o umyvadlo, a hlavou lehce praštila o zrcadlo.

"Nesnáším vstávání," povzdychla si. "Bože, kdo tohle vymyslel, řekni, fakt!"

Bůh samozřejmě mlčel.

Odtáhla se a zadívala se na zrcadlo; trhnutím sebou lekla.

"Jee, ty ale vypadáš."

Rukou si pročísla divoce rostlé vlasy havraní barvy. Chvilku si s nimi tak hrála, přitom se všelijak tvářila. Nakonec vztyčila palec.

"Cajk," mávla rukou.

Vlasy vypadaly, jako by se v nich vyřádila mini vichřice. Stály tak pevně sami od sebe, že ani tužidlo nepotřebovaly.

Otevřela malá dvířka malé skříňky vedle malého zrcadla. Vytáhla kartáček a zubní pastu – hygiena na prvním místě. U Ren to byla tak trochu ironie, zvlášť, když byla nekromantka. Začala si čistit zuby, přitom měla výraz čerstvě vykopaného krtka. Když si následně opláchla tvář, šla zpátky do pokoje, který by potřeboval trochu poklidit – slabě řečeno. Z hromady, nacházející se vedle matrace, vytáhla tričko, do kterého se hned oblékla. Z věšáku vedle hromady sundala bundu – jediná věc, o kterou celkem pečovala. Když zapínala zip bundy, prošel kostlivec dveřmi, které držely na jedné pantě a byly tak šikmo nakloněné – jakýmsi zázrakem držely na místě.

"Připravený na další den?" řekla na úvod.

Kostlivec naklonil hlavu, přitom to hlasitě křuplo.

"Auč, kámo. Máš pěkně ztuhlý krk."

Jako by to u živé neživé bytosti vadilo. Mimochodem, nebyl to obyčejný konstrukt.

Spolu došli do předsíně, přitom prošli obývacím pokojem, kde byl skromný nábytek a napůl funkční televize. Nazula se do kotníkových bot se silnou podrážkou – ty boty milovala. Z obyčejného věšáku, kde by byly běžně bundy, plášť, nebo i klobouk, sundala velkou odstřelovací pušku, kterou si přehodila přes rameno. Kostlivci pomohla nasadit bandalír a sám si vzal brokovnici.

Čas jít do práce!

"Připravený, kámo?"

Kostlivec vztyčil palec – byl připravený.

Zazubila se a sama vztyčila palec. Z kapsy bundy vytáhla pilotky, hadříkem je utřela a nasadila si je. Odtáhla závoru plechových dveří a vzala za kliku.

***

Bugina s křiklavě rudou barvou s černými blatníky, zastavila před otevřenými vraty garáže. Uvnitř byl menší autopark vozů v různých stádiích oprav a rozmontování – a bylo těžké poznat, co se rozebíralo a co se opravovalo.

Zespod jednoho vozu, který byl v jakémsi stádiu opravy, vykukovaly nohy a odhalené břicho.

Ren uznale pokývala hlavou. Vystoupila, kostlivec též.

"Počkej, prosím tě, u vozu. Hned budu zpátky."

Kostlivec neklonil hlavu.

Vztyčila palec, následně došla k portálu a zaklepala o stěnu.

"Ren? Jsi to ty?" zahuhlal ženský hlas zespod vozu.

Zaznělo rachocení, jako když se něco rozsypalo; možná i jo, následovalo bouchnutí; to muselo bolet, pak klení, nejčastější slovo bylo 'Prdel', v různých slovních skupinách. Ona žena měla bohatý slovník. Ren pozorovala, jak se Kyato na prkně s kolečky vysoukala ven. Měla na sobě to své tílko, jež Ren tak obdivovala – no, možná ne to tílko.

Nekromantka si sundala brýle, které zahákla o výstřih bundy a šedýma očima se zahleděla do jantarových očí protější ženy.

"Ahoj, Kyato."

Pomohla ji se postavit na nohy.

"Díky, Ren…" oprášila si kalhoty. "Čekali jsme tě malinko později."

Ren na to pokrčila rameny a řekla:

"Kde je Tob?"

Poškrábala se na nose.

"Vzadu. Zrovna něco vaří. Vždyť ho znáš."

Mávla rukou, přitom se čtverácky usmívala.

"Co vaří dobrého?"

"Srdce démona a vajíčka s houbami."

Ono srdce démona samozřejmě nebylo k jídlu.

"Vajíčka s houbami, hmm, v tom je Tob machr."

"To je! Máš hlad?"

Renin žaludek se jako by na povel ozval.

"Jako vlk."

"A mimochodem, máme pro tebe kšeft."

"Jaký?"

"Z kraje; jakýsi shluk budov v periférii, démon, nevíme jaký, svědkové byli rádi, když to přežili, a duchařina."

Ren protočila oči.

"Nesnáším duchařinu."

"To my všichni," přizvukovala Kyato a pokývala hlavou.

"V tom případě potřebuji doplnit démoní esenci, říznutou špetkou stříbra a soli."

Proč zrovna sůl, nikdo nevěděl.

"Zlato, vše máme. Pojď. Vajíčka už jistě budou hotová."

Objala Ren kolem ramene – to ji krapet vzrušilo, a vykročily. Kostlivec nadále, velmi stoicky, stál u vozu a díval se, pokud se tomu dalo říkat, jelikož neměl oči, jak odcházely do zadní části dílny.

Naklonil hlavu. Nepříjemně to křuplo. Prsty si pohladil ztuhlý krk.

***

Prach se rozvířil, jak se kola buginy zaryla do země při prudkém brždění.

"Au, do prdele!"

Kostlivec zakřupal rameny.

Ren se podívala na spolujezdce.

"Zabrzdila jsem moc prudce."

Ten odpověděl nakloněným hlavy.

"Hele, nebylo to naschvál."

Kostlivec se díval prázdným pohledem na Ren, a nebylo to obrazně řečeno. Jeho pohled, s trochou, ale jen s trochou představivosti, by se dal označit jako vyčítavý.

"Co myslíš, jsme tady správně?"

Rozložila papírovou mapu, kde shluk budov byl označen rudým křížkem. Tob ji popsal cestu; uměl dobře popisovat, to ano, a Ren měla dobrý orientační smysl, ale háček byl v tom, že pustá krajina byla jaksi jednotvárná. A vlastně to byl druhý shluk budov, u kterého zastavila. První shluk budov byl cokoliv jen ne opuštěný a vlastně jeho lidé byli dost znepokojující, s velmi, ale opravdu s velmi podivnými praktikami.

Kostlivec se podíval na shluk budov a, dlouhá pauza… naklonil hlavu. Tentokrát to příjemně luplo v krku.

"Souhlas. Je to ten shluk budov. Nebýt té duchařiny, bych se na to i celkem těšila."

Vystoupila. Ze zadní sedačky vzala pušku. Přistoupila ke kufru vozu, otevřela jej a vzala si dvojici válcovitých granátů, na nichž byly rudé symboly. Více jich neměla. Zastrčila je do kapes bundy. Speciální granáty měly speciální náplň – práškovou esenci z démona se špetkou stříbra a špetkou soli. Dobrá věc na uzemnění spiritické bytosti. To by mělo stát relativně málo dřiny. Více práce dá samotné vypuzení. To už chce trochu nekromantského rituálu – a Ren v tom byla čirou náhodou dost dobrá.

Vzala si i pistoli v pouzdře a páskou, kterou omotala kolem stehna, zacvakla a pevně utáhla. Pistole měla skleněný náboje se stejnou směsí, jaká byla v oněch granátech. Dvanáct nábojů – to by mělo stačit.

"Tak a jdeme na věc. Připravený?"

Kostlivec zapumpoval brokovnicí. Ren vztyčila palec.

Pomalu se blížili ke shluku budov. Bylo jich asi patnáct. Uprostřed toho všeho byla velká studna s hlubokým vrtem. Roztroušené stromy byly obaleny ovocem. Sem tam byly vidět zahrádky. Zahlédli i dost velký skleník.

Farmářská osada.

V rukou držela pušku. Optiku si seřídila na kratší vzdálenost. Měla tušení, že to bude těsnější – ne zrovna příjemnější. Byl to jeden z důvodů, proč měl kostlivec brokovnici. Na bližší, intimnější kontakt, byla více než dobrá. Ren vzpomínala na vše, co ji řekl Tob a následně Kyato. Ohledně démona se toho moc nevědělo. Ale spiritická bytost byla vyvolána, ale už se nevědělo kým. Rozhodně ne farmáři. Ti byli v pohodě. Obyčejní lidi.

Zatracení spiritisti!

Vítr hrál se zvonkohry.

A zatracený zvonkohry!

Krom toho panovalo až nepříjemné ticho. Šli podél jedné budovy. Klekla si na koleno s chráničem, podívala se za roh. Kostlivec ji tradičně kryl zadek.

"Taky máš takový nepříjemný pocit?"

Nepodívala se na kostlivce, ale uslyšela lupnutí – naklonil hlavu. To ji stačilo jako odpověď.

"Vítej v klubu," zašeptala.

Mávla rukou. Pokračovali doprostřed osady. Okenice mlátily o cihlové a panelové zdi. Došli až ke studni. Ta neměla obyčejný kladkostroj s dřevěným kýblem, ale komplexní mechanismus s pumpou, s motory a s ozubenými kolečky. Klekla si, rukou hladila zem kolem studny. Nabrala hrst půdy. Nosem se k tomu přiblížila a silně nasála. Rozšířily se ji oči.

"Ghanitrie. Cítím zbytky spiritické magie. Ten někdo vyvolal bytost zde."

Hrst půdy vysypala zpátky a dlaň si utřela o kalhoty. Vstala, rozhlížela se. Zavřela oči, zašeptala podivná slova a prstem levačky ve vzduchu načrtla zlatavě zářící znaky, které se následně vypařily. Když otevřela oči, místo šedých očí měla namodralé.

Podívala se na kostlivce. Nekromantským zrakem viděla zlatě zářící vlákna, jež držela hromadu kostí pohromadě, a díky nim vlastně i chodil. Tam, kde by bylo srdce, byl pletenec vláken, pulzovalo to; všechny vlákna směřovala k onomu pletenci. A v očních jamkách byla zlatavá zář – díky tomu i viděl.

Rozhlédla se kolem sebe. Ve vzduchu viděla stopy ghanitrie, které zanechala spiristická bytost. Vypadaly jako cáry modravého kouře. Kromě toho viděla i šedivé stopy – otisky duší mrtvých farmářů. Pod nimi byly tmavé fleky, kde se krev vsákla do půdy. Vykročila k jedné budově. Společník ji následoval. Rozhlížel se, mířil přitom brokovnicí. Stoupli si po stranách dveří. Pokývala na kostlivce a pomalu otevřela dveře, rychle nakoukla dovnitř a vzápětí vrazili dovnitř.

"Čisto. No. Až na tohle."

Kývla na zbytky těl. Nábytek byl polámaný, všude krev a vnitřnosti. V jednom koutě kosti farmářů tvořily jakousi podivnou hromadu čehosi. Místy viděla otisky duší – cítila z nich zbytky emocí, strach, zděšení, násilnost smrti. Pocítila ledové mrazení, jako by ji po krku přejely ledovými prsty.

"Hnus. Asi jsme našli hnízdo toho démona."

Podívala se na konstrukci z kostí. Velmi silně zářila démoní stopou. Byla to taková černá zář. Byl tam. A probouzel se.

Kývla na kostlivce. Ten pochopil. Z bandalíru vytáhl granát, zuby vytáhl pojistku, která zvonivě odskočila. Napřáhl se a hodil. Granát dopadl přesně do shluku kostí, kde démon měl své hnízdo.

"Budíček!"

Zatáhla za závěr pušky, kulka vklouzla do komory a zamířila.

Granát explodoval. Ren byla pohotová. Z okolních kostí vytvořila štít, do kterého se zabořily kostěné střepiny. Po výbuchu následoval mohutný řev raněné bestie. Z místa exploze něco vyskočilo s ohromnou rychlostí, a to přímo proti štítu z kostí.

"Do prdele…"

Ren a kostlivec proletěli dveřmi, v proudu kostí a třísek dřeva. Při dopadu nekromantka zahekala – se zázrakem se ji podařilo udržet pušku. Její společník se chvíli válel jako sud, než se zastavil – jeho kosti přitom chrastily jako zvonkohra. Následně se postavil jakoby nic – byl v pořádku.

Ren chvíli trvalo, než se postavila na nohy.

"V pohodě?"

Kostěný palec se vztyčil. V pohodě. Ren gesto oplatila. Ruka se ji přitom trochu třásla.

"Tak jo. Zády k sobě, kámo."

Udělali tak. Rozhlíželi se kolem sebe.

"Vidíš ho?"

Přirozeně mlčel. Ale nezaznělo ani lupnutí. Takže ne.

Škubla hlavou doleva. Uslyšela zavrčení. Zřela tak štíhlého démona s protáhlou tlamou, neměl oči – měl v přeneseném slova smyslu atletickou postavu. Ze zad mu trčely trny, a to přímo z páteře. Části těla měl pokrytý kostmi, které byly pružné – působily jako druhá kůže, nebo jako pružný pancíř.

"Takhle si přežil výbuch. Mazané."

Démon zašvihal dlouhým ocasem, na jehož konci byl kostěný hrot, a to ozubený. Následně vyplázl jazyk, vlastně chapadlo – to bylo vlastní všech démonů, jako to, že neměli oči. Z místa, odkud pocházeli, byla věčná temnota.

"Dávej pozor, je rychlý."

Řekla to spíše pro formu.

Zamířila puškou. Snažila se uhodnout jakým směrem by uskočil. Dívala se na jeho kostěný krunýř. Byl z lidských kostí. Ale necítila jej. Kosti byly pokryty jakýmsi průhledným slizem, byly prosáklé démoní stopou. Jinak by je použila proti němu, a to i jeho hnízdečko.

"Vezmi pravou stranu…"

Vystřelila. Démon uskočil, ale ne doprava, a ani doleva. Střela z brokovnice šla tak na prázdno, tak jako z pušky. Snažila se rychle zamířit, ale byl rychlý! Další výstřel z pušky. Další promarněná kulka. Další cvaknutí závěru. Další zapumpování brokovnice.

"Takhle ho jen tak nedostaneme!"

Démon vyšplhal na střechu jedné budovy a vzápětí skočil. Nestačili dostatečně rychle zareagovat. Ren jen tak tak uskočila, málem udělala parádní kotrmelec, ale málem. Kostlivec neměl takové štěstí, a jeho kosti zakřupaly.

"Hajzle!"

Vyhrabala se na nohy, ale to démon skočil a čelem hlavy do ní vrazil. Letěla zpátky do vnitra budovy, kde měl hnízdo. Dopadla na podlahu až to žuchlo, přitom zahekala s vyraženým dechem.

Mátožně se zvedala.

Týden se nehnu z postele!

Démon vrazil dovnitř, vyplázl chapadlo a tím udeřil. Ren instinktivně vytvořila kostěný štít. Moc toho nebylo. Téměř všechny kosti byly prosáklé démoní stopou. Štít se rozletěl na třísky. Některé se ji zabodly do nohou a trupu. Netvor, s vypláznutým jazykem, respektive chapadlem, se přibližoval k raněné nekromantce. Náhle zazněl výstřel. Monstrum sebou škublo. Následovalo cvaknutí – další brokový náboj vlezl do komory. Další výstřel.

Ren se podívala ke vchodu. Viděla tak velmi parádní scénu. Kostlivec pomalu kráčel dovnitř, pomalu pumpoval brokovnicí, pomalu z brokovnice střílel od boku. Krok, dva, cvak, další cvak a prásk.

Vztyčila palec a vycenila zakrvácené zuby.

Skvělý nástup.

Kostlivec to do démona pálil tak dlouho, dokud mu nedošla munice. Démon krvácel po celém těle, z míst, kde neměl krunýř, nebo byl nejslabší. Z hlubokých ran tekla krev proudem, přitom stál na nohou s jistou tvrdohlavostí. A velmi hlasitě řval. Bolestí a vztekem.

Zaznělo lusknutí prstů. Pro efekt. Kosti, které mohla ovládat, se proměnily v kopí a prošpikovaly démona tak, že ho uzemnily. A stále žil.

"Dodělej ho!"

Pojistka granátu cvakla, granát se dokutálel pod břicho démona. Ren uskočila co nejdál, přitom si utvořila kostěný štít. Kostlivec běžel ven. Zazněla exploze, břicho se výbuchem rozpáralo, z něhož se vyvalil vodopád vnitřností.

Ruce měla na uších a křikla:

"Buď s Bohem!"

Půlka práce hotová. Chyběla už jenom spiritická bytost. To už by měla být hračka.

Svalila se na prašnou zem, vedle kostlivce.

"Dal nám zabrat," prohodila a vydechla.

Posadila se a zadívala se na kostlivce. Některé kosti měl polámané, jiné naštípnuté, jinak nic vážného. Trocha nekromancie to spraví…

Náhle se prostorem prohnal vítr. Byl chladivý, vřískavý.

"Můžeš pokračovat?"

Naklonění hlavy řeklo, že ano.

"Super. Máme tu druhou půlku práce."

Svým zrakem viděla něco, co vypadalo jako démon, ale nebylo to tak. Byl to remnant, ze spiritických bytostí patřil k jedněm z nejhorších. Byly nebezpeční a agresivní. Bytost byla vidět i obyčejným zrakem, ale nekromantský viděl mnohem více. Z kapsy vytáhla granát, se kterým začala pohazovala.

"Vítej na párty. Trochu se seznámíme."

Pokračovala s pohazováním granátu. Prstem levačky načrtla ve vzduchu nekromantské znaky.

"Kdo tě vyvolal?"

Remnant, který měl místo nohou kouřové cáry, se vznášel ve vzduchu. S podivně tvarovanou hlavou se naklonilo dopředu. Zazněl neartikulovaný zvuk. Pro obyčejné lidi nesrozumitelný, ale ne pro nekromantku.

"Netuším…" slovo zaznělo táhle, syčivě a sypce.

Svraštila čelo.

"Jak to, že netušíš? To není možné."

Remnant zakroužil ve vzduchu. Bylo to výhružné. Vzduch se čím dál tím více ochlazoval.

"Není moc výřečný," prohodila směrem ke kostlivci, ten pokrčil rameny.

Poškrábala se na nose rukou, ve které držela granát. Chtěla ještě něco zkusit, ale remnant se náhle napřáhl k útoku.

Budiž.

Tasila pistoli a z granátu odskočila pojistka…

Kapitola 2:

Tekoucí voda ze sprchy smývala krev z těla. Ren se dlaněmi opírala o stěnu vykládanou kachličky, které měly lepší časy dávno za sebou. Voda smísená s krví tekla z vlasů po tváři, po krku, po zádech. Na těle měla několik jizev, které se nedaly odstranit ani nekromancií.

Slastně si povzdychla.

Voda byla vlažná. O teplé vodě si mohla nechat jenom zdát, ale vlažná byla furt lepší než studená.

Z práce se vrátila teprve před půl hodinou. Jen shodila zakrvácené oblečení uprostřed pokoje jako by se nechumelilo a nahá vlezla pod sprchu.

"Ráno budu celá ztuhlá. Zatracený remnant…"

Levačkou si promnula krk, následně rameno.

"Auč," sykla bolestí.

Voda se sama náhle vypnula – byla na příděl.

Povzdychla si.

Vylezla ze sprchy, stoupla si před zrcadlo a protáhlá se. Rukama si prohrábla mokré vlasy – pro změnu vypadaly, jako by v nich řádila mini tsunami. Zhodnotila své tělo, mávla rukou – pár modřin. Začala si čistit zuby. Když vyplivla zakrvácenou pěnu a propláchla si ústní dutinu vodou, se zazubila na zrcadlo; žádná krev.

Svému obrazu pokývala hlavou.

Vešla do svého pokoje. Začalo se stmívat. Okny pronikal narudlý svit. Došla k jednomu oknu. Nijak neřešila nahotu, ani to, že byla celá mokrá. Kapky vody v narudlém svitu působily jako krev. Pomalu stékali po těle. Podívala se ven. Měla výhled na schody kopírující svažitý terén, které vedly od hlavního vchodu. Žila v přízemí bytového domu, i tak měla výhled na město, které bylo z části ruinou – krásné místo k žití. Ironicky.

Bytový dům byl na vyvýšené části města – té lepší. Ironicky myšleno jen z části. Díky své poloze Ren neřešila svou nahotu, nikdo by ji neviděl, a i kdyby, měla to na háku.

V pokoji se objevil kostlivec. Ren jej cítila. Nijak si ho nevšímala. V jeho případě už vůbec neřešila nahotu.

Uslyšela lupnutí krku. Mávla rukou.

"Jo, jo, jsem v pohodě. Jen jsem pěkně ztuhlá. Ten démon mi pěkně dal. A k tomu ten protivný remnant…"

Lupnutí.

"Opravdu! Jsem v cajku!"

Kostlivec opřel kostěné dlaně o kostěné boky, a naklonil hlavu, tentokrát na opačnou strnu.

"No dobře!" Mávla rukou. "Možná, ale jen možná," zvedla ukazovák s jistou důrazností, "nejsem zcela v cajku."

Kostlivec působil s jistým zadostiučiněním.

"Vrtá mi hlavou, kdo vyvolal toho remnanta. Dokonce ani nevěděl, kdo ho vyvolal. Což by nemělo být možné."

Lupnutí krku.

"Ano, je to divné. Velmi, velmi divné. Další otázka je. Proč. Proč na takovém místě. Z přeživších svědků si nikdo ničeho nevšiml, kromě toho remnanta, co tam začal řádit. Ten démon se tam jenom přidal na párty – vycítil smrt a ghanitrii."

Otočila se čelem ke kostlivci, ten si z její nahoty nic nedělal, byl zvyklý. Ren se dívala na kostlivce, byla v tom jistá starostlivost.

"Jsi v pohodě?"

Vzpomínala na to, že byl démonem trochu polámaný. Na místě jej spravila, jen co vyřídila záležitost s remnantem, se kterým bylo méně práce než s démonem. Kostlivec oplácel její pohled, pokud se onomu pohledu bez očí tak dalo říkat. Chvilku stoicky stál a… dramatická chvíle… vztyčil palec. Dramatické chvíle měl v oblibě.

"To jsem ráda."

Jak bylo řečeno, nebyl to obyčejný konstrukt. Mnozí jej tak považovali, ale lidi jako Kyato a Tob, si všimli, že byl něco víc.

Najednou Ren silně zívla, na kraji očí se objevily slzy.

"Čas jít spát…"

Co to dořekla, sebou prostě praštila do matrace. Hned usnula. Kostlivec ji vzápětí přikryl dekou. Chvíli stál na místě a díval se, pak odešel. V obývacím pokoji se natáhl na gauč, ani napůl funkční telku si nepustil…

***

Dalšího dne ráno.

Renina ruka se natáhla zespod deky, udeřila do budíku, který div neposkakoval, jak se přesně na čas aktivoval. Vstala ve své nahotě, podrbala se za krkem, z hromady vytáhla celkem čistou kostičkovanou košili, do které se pracně oblékla.

"Auč… au, sakra… kurva…"

Byla slušně zlámaná.

Košile sahala až ke stehnům, tedy byla cudně zakrytá. Když vykonala svou obvyklou ranní hygienu, si dala práci, že si vzala jednonohavicové kalhoty – byly jen trochu zaprášené – ani nepáchly po krvi, takže v pohodě. Došla do obývacího pokoje, kde očekávala svého společníka rozlámaného na gauči, ale nebyl tam. Něco ucítila. Prošla místností až ke korálovým závěsům. Prostrčila mezi korále hlavu a zřela kostlivce, jak stál u plotny. Zrovna míchal vajíčka se cibulí. Vonělo to skvěle.

"Nazdárek! My máme vajíčka?"

Kostlivec naklonil hlavu. Luplo to jenom trochu.

"Doufám, že nejsou za zenitem, jako to mléko před týdnem, div nechodilo a nemluvilo."

Kostlivec pokračoval v míchání, přitom se díval na Ren, pak stočil pohled na jednu židli.

"Jsi nejlepší! Moje bunda. Dokonce nejsou vidět stehy."

Prošla korály a vzala si bundu a prohlédla si ji. Už něco zažila. Dokonce byla i vypraná! Oblékla se do ní, obešla stůl a políbila kostlivce na líci – byl pěkně studený. Kdyby měl tváře, by se možná i začervenal.

Kostlivec vypl plotnu. Naklonil hlavu. Snídaně byla hotová. Jelikož neměl žaludek, to vše bylo pro Ren.

"Ty víš, jak na mě. Miluji vajíčka."

Nevzala si ani talíř, vzala rovnou celou pánev a položila ji na dřevěnou desku stolu. Sedla si. Kostlivec ji podal lžíci.

"Díky, kámo."

Dala se do jídla.

"Co jsme včera dorazili zpátky, jsme ani nepotkaly Kyato a Toba. Jestlipak pro nás mají další práci. Ještě jim musíme dát to, co jsme posbírali po remnantovy a démonovy."

Kostlivec jen stál na místě.

Společník k nezaplacení, řekla si v duchu a zazubila se.

Dojedla vajíčka a vyrazili.

***

"Dáš si vajíčka s houbami?" zeptal se Tob u plotny se zástěrou posetou rudými puntíky.

Kyato na jednom stole dělala něco zajímavého s nějakým zajímavým soustrojím. Ty dva člověk musel zbožňovat.

"Ne děkuji. Zrovna jsem snídala doma."

Tob pokýval hlavou.

"Co jsi měla?"

"Vajíčka se cibulí."

Tob se zazubil.

Renin společník stál opodál jako socha.

"Sakra…" ozvala se Kyato u své práce – byla místy od maziva, to se Ren líbilo.

Na jednom stolku byla krabice, kterou Ren přinesla. Když Tob na talíře naložil vajíčka s houbami, přistoupil ke krabici – krom toho, že byl dobrý kuchař vajíček s houbami, byl i dobrým alchymistou. Nejlepší ve městě. Skromně řečeno.

"Hmm, další srdce démona. Dokonce i slezina. Paráda. A další nechuťárny. Ale tohle je paráda… remnantský prach. To je celkem vzácnost. Ren, dneska máš dobrý úlovek. To přihodím i bonus."

Šedé oči se zaleskly potěšeně.

"To potěšeně ráda slyším."

Remnanti, byť neměly fyzické tělo, byly zároveň v jistém slova smyslu hmotní. Už pouhou přítomností ve světě zanechávaly stopu, a když se zapudily, jejich fyzická stopa zanechá jakési zbytky, a to byl onen remnantský prach, který se ve sklenici třpytil.

"Kyato, stydnou ti vajíčka," promluvil Tob, když odkládal sklenici se vzácným obsahem vedle dřezu.

Sám si sedl k jídlu a dal se do jídla.

Kyato mezitím peprně nadávala – slovo prdel měla ve velké oblibě. Člověk by žasnul, kolik kombinací se slovem prdel se dalo vytvořit.

"Šmejd jeden… Tobe, až potkáš Makinze, řekni mu, že je to debil. A to jsem ještě slušná."

"Samozřejmě. Řeknu mu to dokonce s radostí."

Ren, při pohledu na vajíčka, litovala, že je přeci jen odmítla.

"Ren," oslovil ji Tob a zadíval se na ni, přitom pomalu jedl vajíčka, "jak jsi na tom?"

"Hm? Ach," odtrhla pohled od lahodných vajíček, "jsem v pořádku."

"Hmm. Určitě? Přijdeš mi přešlá. Ta práce byla přeci jen moc. Démon, a ještě k tomu remnant. Náročný úkol i pro někoho jako jsi ty."

Ren jen mávla rukou.

"Pár modřin. Nic vážného ve výsledku. Navíc jsem zažila horší akce."

Tob uvážlivě přikývl.

"Určitě nechceš volno?"

Nebyl přesvědčený o jejím stavu. Tvářil se starostlivě. Ren jen zavrtěla hlavou.

"Budiž. Mezi našimi zaměstnanci patříš k těm nejlepším… a tu chválu neříkám jen tak."

Ren mlčela. Kostlivec si nadále hrál na sochu. Byl by parádním exponátem do lékařské třídy.

"Ta věc s tím remnantem mě znepokojuje," změnil náhle téma.

"Jak jsem předtím říkala, vůbec nevěděl, kdo ho vyvolal. To se mi ještě nikdy nestalo. Buď byl labilní, nebo… nevím."

Nerada přiznávala, že něco nevěděla. Považovala se za velmi dobrou v nekromantském oboru. Skromnost na místě.

Tob si nabral lžíci vajíček a zadíval se Kyato na záda.

"To se s tím stále patláš? Vajíčka už budou studená."

"Hotovo! Ach… vajíčka! Mám hlad jako vlk."

Utřela si špinavé ruce do kalhot. Na krku a na nad výstřihem tílka měla šmouhy – pro Reniny oči krása pohledět. Kyato na ní krátce mrkla a sedla si k jídlu. Všichni seděli u malého stolku pod oknem se záclony s květinovým vzorem.

"Opravdu si nedáš? Ještě trochu zbylo."

Tob zamrkal na Ren.

Vzdávám to. Bože, chci!

"Podruhé už neodmítnu."

"Myslel jsem si to," řekl Tob se širokým úsměvem.

Naložil zbytek vajíček na malý talíř a položil jej před Ren, i s vidličkou.

"Nech si chutnat."

Ren přikývla a dala se do vajíček. Kostlivec si nadále hrál na lékařský exponát. Všichni jedli vajíčka. Panovalo příjemné ticho. Pak Tob promluvil na Ren:

"Dneska pro tebe práci nemáme." Kyato se na něho zvláštně podívala, pak chápavě přikývla. "Takže si pro dnešek stejně dej volno."

Ren si všimla onoho pohledu mezi Kyato a Tobem.

Mazaný parchant!

"Hele, klidně mi práci dej. Stejně tady nemám co dělat."

Kyato a Tob se na sebe podívali.

"Ren, zlatíčko, opravdu teď nic nemáme, ale zítra práce bude," zamumlala Kyato, zrovna žvýkala sousto vajec.

Ren protočila oči. Poškrábala se na nose.

"No dobrá. Jak tak uvažuji, potřebuji údržbu buginy…"

"O to se postarám, Ren," zamumlala Kyato, žvýkající další sousto.

"A zbraň…"

"Malfet se o to postará," zašvitořil Tob.

"Já vás nesnáším…"

Tob se zazubil, Kyato něco zamumlala přes další sousto, ani ji nebylo rozumět, dokonce ji od úst vypadl drobek, asi kousek houby.

"Kámo… řekni jim něco…"

Ren se otočila na kostlivce, ten se podíval a… pauza… přímo dramatická… naklonil hlavu. Nekromantka se otočila na dvojici a ukázala na ně, jako na pachatele.

"Čím jste ho podplatili?"

Tob se jenom usmíval a Kyato přes další sousto něco zamumlala, přitom ji vypadl další drobek od úst.

Já je miluji!

Kapitola 3:

"Taky jsi to viděl?" zeptala se Ren svého společníka.

Žádné příjemné lupnutí krku, takže ne.

Ren si nebyla jistá, ale mezi nohama davu viděla proběhnout kočku, což by samo o sobě divné nebylo, divné už bylo, že byla samá kost – doslova. Chodící kostra kočky.

"Pojď."

Mávla rukou. Prodírali se davem – na trhu byly zrovna slevy, takže to nalákalo kdekoho ve městě. Vlastně i oni byli na to nalákáni – když už měli neplánované volno. Bugina byla v dílně, puška si zrovna užívala očistu a lázeň, tak proč si taky neužít?

Popravdě, raději by chtěla nějakou práci. I nějakou pitomou. Třeba venčit psa. Nebo pobít pár krys v tunelech – byly to velké krysy, některé i zmutované.

"Au, dávej bacha!" křikla na někoho, jež si ten někdo hrál na hluchého. "Hej… pardon, madam… dávej bacha…"

"Ty dávej bacha," zazněla odpověď od nedorostlé holky, která vyplázla jazyk.

"Že jsem sem vůbec šla. Pojď, tam je méně lidí."

Prodírali se davem určitým směrem, k jedné uličce, kde téměř nikdo nebyl, jen pár stánků a lidí s podivnými klobouky. Dostali se skrz. Ren se ohlédla na kostlivce.

"Taky tak zbožňuješ davy?"

Lupnutí krku byla výmluvná odpověď.

"Zbožňuju, jak máme podobné názory."

Zazubila se.

Kostlivec působil jaksi naze, jak neměl svůj bandalír s náboji a granáty. A Ren působila podobně, když neměla svoji milovanou pušku. Pokračovali uličkou. Sundala si brýle; v uličce bylo šero – zahákla je o výstřih bundy. Dívala se po stáncích kolem. Podivní lidé, v podivných kloboucích, nabízeli podivné věci – velmi podivné věci, jak usoudila s pokývnutím hlavy.

Uslyšela šramot a nezaměnitelný zvuk kostí. Zase ta kočka! Náhle ji uviděla. Poskakovala po výčnělcích na stěnách budov, trubky, ventilátory, římsy, traverzy a ocelové dráty posloužily ke snadnému šplhání. Obdivně pozorovala kostru kočky, jak se dostala až na vrchol jedné budovy. Kočka se ohlédla, mávla kostěným ocase, a poskočila dál po střeše.

"Zajímavé," ukázala prstem nahoru a zadívala se na kostlivce se vší svou vážností – té moc nebylo, "to by sis měl taky naučit, kámo."

Kostlivec opřel ruce o boky, přesněji o boky pánve a naklonil hlavu. Působilo to jaksi výsměšně.

"Uznávám, hloupí nápad."

Mávla uznale rukou.

Kostlivec zaujal pózu: "Jsem rád, že jsi to uznala".

"Někde tu bude nekromant. Zajímalo by mě, jestli to byl konstrukt, nebo… pojď, tady není nic zajímavého."

Pokračovali v cestě, která neměla jasný cíl – nebyla ráda, když cesta neměla určitý cíl. Považovala se za cílevědomou nekromantku.

Podivní lidé s podivnými klobouky, podivně pozorovali Ren a jejího kostlivce – dělala, že si toho nevšimla. Nebylo ji to zrovna příjemné – měli opravdu moc podivné pohledy.

***

Kostlivá kočka rachotivě cupitala po střeše. Míjela trubky a výčnělky a takové ty krychlové věci, ze kterých šla pára. Její kosti vydávaly příjemné cinkavé zvuky, jako jakési zvonkohry.

Přeskočila jakousi překážku, následně mezeru mezi budovami, a náhle skončila v klíně jakési ženy.

"Tady jsi, ty toulavá kočko," zazněl příjemný hlas ženy.

Vítr zavlál platinovými vlasy, které se leskly ve svitu slunce. Sponka na levém spánku přidržovala pramen vlasů, na opačné straně byly volné, dlouhé k bradě, kde příjemně lechtaly.

Útlými prsty pohladila páteř kočky.

Kdyby kočka měla měkké tkáně, by krásně předla – kdysi je i měla. Místo předení, kůstky příjemně zacvakaly v rychlém rytmu.

Akara Nin se zvonivě zachichotala.

"Ty moje zlatíčko," zašvitořila líbezně.

Kočka se otřela hlavou o Ninyn hrudník. Měla na sobě černou vestu a bělostný kabát. Na útlém krku měla něco jako obojek, černý, s bílou mašlí – její nejoblíbenější barvy – milovala kontrasty.

"Že ty jsi je špehovala?"

Kočka jenom zamávala ocasem. Nin se zachichotala.

"Zlobíš."

Nemyslela to vážně.

Pozvedla hlavu. Se svýma zlatavýma očima se dívala na nebe, které bylo pošpiněno prašným oparem. Její oči byly výrazné, díky bledé kůži – leskly se s jistým smutkem. Kočka v jejím klíně se otřepala – kosti příjemně zachrastily.

"Hm, hm, Pyro…"

Pohladila kočku po páteři. Na své jemné kůži cítila každý hrbolek páteře – milovala ten pocit.

"Co ty na to… podíváme se na ně? Amagdia Ren je velmi zajímavá… Pyro. Škoda, že nesnáší své jméno, mě se líbí. Co tobě? Líbí se ti?"

Bledými rty políbila kostěnou hlavu kočky – měla ráda onen chladivý dotyk kosti na svých rtech. Pyra jako odpověď zamávala ocasem. Nin se usmála – podobně jako u očí, se v úsměvu skrýval smutek.

"Pojď. Půjdeme se na ně podívat. Dlouho jsem je neviděla… jen je škoda, že ji nemůžeme přímo pozdravit."

V hlase rezonovaly smíšené city.

***

"Jeden sendvič, bych prosila," řekla Ren prodavači sendvičů, přitom měla k nebi pozvednutý ukazovák. "Pro mého společníka nic, drží dietu."

"Vtipný," řekl na to prodavač s bujným knírem.

Zdálo se, že i kostlivce to pobavilo.

"Tady to je. Budou to dvě placky."

Ren vytáhla hrst kuhátů, vzala jednu dvojici a tu podala prodavači s hustým knírem.

"Děkuji. Nechte si chutnat."

Ren pokývala hlavou. Kousek od stánku se zakousla do sendviče. Měla hlad. A to měla dvakrát vajíčka ke snídani!

"Nedáš si? Je to dobré," zamumlala s plnou hubou a zamlaskala.

Kostlivec naklonil hlavu. Tímhle gestem byl velmi výřečný.

"Jak chceš. Nevíš, o co přicházíš."

***

Kostěná kočka příjemně chrastila na rameni; Nin kráčela podél okraje střechy s přirozenou bezstarostností. Ruce měla zastrčené do kapes kabátu. Sledovala ulici pod sebou. Usmála se.

"Ren, Ren, naše Ren," zanotovala vesele. "A její kostlivec, který je tak tajuplný. Že, Pyro?"

Pyro se otřela hlavou o útlý krk. Nin se zachichotala.

"Lechtáš, Pyro."

Kdyby to šlo, by kočka zapředla.

Pokračovala podél kraje střechy. Pozorovala Ren, jak zrovna jedla sendvič, přitom si olizovala prsty.

"Jak nehygienické."

Zavrtěla hlavou s jistou blahosklonností.

Vnitru cítila smutek. Zároveň touhu. Touhu být s Amagdiou, jako tehdy, před poslední společnou misí. Mimoděk přiložila levou ruku na hruď, kde následně pocítila palčivé svědění.

Semkla bledé rty.

Došla k mezeře mezi budovami, jedním ladným skokem překonala mezeru. Pokračovala v chůzi jakoby nic – prostě běžná procházka podél kraji střechy, s příjemným volným pádem pro případný volný pád.

"Ren, Ren, naše Ren…"

Po tváři ji začala téct slza, která se zachytila na bradě, zaleskla se, následně odpadla.

***

Když dojedla sendvič, měla náhle pocit, jako by je někdo pozoroval. Zastavila se. Ohlédla se. Nic a nikdo. Divné. Pokrčila rameny. Pokračovala. Znovu se zastavila. Rozhlédla se kolem sebe. Zase pokrčila rameny. Sotva udělala tři kroky, a i tentokrát se zastavila. Podívala se nahoru.

"Zdálo se mi to, nebo jsem někoho zahlédla, jak si ledabyle procházel na kraji střechy?"

Podívala se na svého společníka – ten jenom naklonil hlavu. Neviděl. Znovu se podívala nahoru. Nikoho neviděla. Zamručela a pokrčila rameny. Sklonila hlavu a pokračovali v cestě. Měla náhle stísněné pocity. Šli dál. Sem tam kolem ní prošli lidé. Ren měla pocit, jako by chodila snovým prostředím. Prostor se náhle mlžil. Jak to tak vypadalo, kolemjdoucí neměli ten pocit.

Co se to děje?

Podívala se na společníka. Vypadal normálně. Nezdálo se, že by měl něco, co by avizovalo na to, co právě prožívala. Pokračovala v chůzi, jako by překonávala odpor. Prostor se mlžil. Působil snově. Cáry mlhy tvořily spirály.

To vidím jenom já.

Po krátkém uvažování si uvědomila, co se to dělo.

Stala jsem se terčem přeludu. Zatraceně.

Kdysi dávno se ji to jednou stalo – tehdy uviděla mrtvou matku. Přeludy se rádi hrabaly ve vzpomínkách a braly podobu zesnulých. Tenkrát ji to šokovalo.

Tak, ty přelude, za tu dobu jsem otrlejší. Nic mě jen tak nedostane.

V duchu kypěla sebevědomím. Avšak to netrvalo dlouho.

Zarazila se na místě, jako by do něčeho narazila, přitom se ji vyrazil dech. Šedé oči se ji rozšířily. Ústa se pootevřela šokem. Na čele ucítila krůpěj potu. Za krkem pocítila mrazení. Zahlédla povědomý kabát. Bělostný. I onu útlou postava, která ji nosila. Platinové vlasy se zatřpytily na slunci. Zahlédla oné známé zlatavé oči. I její semknuté bledé rty.

To se mi jenom zdá… Nin.

Potřásla hlavou. Ohromeně se podívala na kostlivce. Ten přirozeně nic neviděl. Pohledem se vrátila na místo. Viděla ji. Respektive přelud, jež vzal její podobu.

Nin…

Zahýbala rty. Po tváři ji začaly téct slzy. Právě spatřila odraz vzpomínky na ženu, která před pěti lety umřela.

***

Na kraji jedné střechy stála vrána, shlížela na ulici. Zakrákala. Zatřepotala křídly, následně si zobákem načechrala černé peří. Znovu shlédla na ulici. Nepřirozeně rudé oči se zaleskly, když spatřily jistou ženu s jistým kostlivcem. Na hrudi zazářil rudý symbol vytvořený z krve. Pohled vrány se pozvedl, na protější budově spatřila tak další jistou osobu, která si dál kráčela po střeše.

Znovu zatřepotala křídly, až jedno pírko odpadlo a začalo pomalu klesat k zemi, přitom se houpalo ze strany na stranu.

Kapitola 4:

Před pěti lety.

Ren zatáhla za závěr, z komory se vyvalil kouř a odskočila prázdná nábojnice, jež házela přemety ve vzduchu. Následovalo cvaknutí a nová kulka vklouzla do volného místa.

"Nin, nechci naléhat, nebo tak, ale mohla by sis pospíšit s tím remnantem! Sakra… mám tu jaksi napilno…"

Odskočila a odkutálela se od místa, kde stála za sloupem. Jen tak tak unikla trnu démona. Démon proběhl prostorem a skočil někam, kde se Ren ztratil z dohledu.

"Do prdele."

Nin klečela na vnější straně kruhu, který byl tvořen nekromantskými znaky – zlatavě zářily, stejně jako uzemněný remnant, který zuřil. Patřil k těm silnějším, které dokázal vyvolat málo který spiritista.

Zatracení spiritisti! Jako by démoni a další havěť nestačily!

Ren opravdu neměla ráda spiritisty, zvlášť, když měli na svědomí část apokalypsy.

Nin odříkávala slova rituálu zapuzení – pracovala na tom, aby zahnala remnanta zpátky tam, odkud pocházel. Do jedné ze Sfér.

"No tak, Nin."

Nin nemohla odpovídat, byla zabrána do mumlání a soustředění.

Mezi jakési trosky se vynořil démon, švihl ocasem, z něhož vystřelil trn, který se zabořil do sloupu, těsně vedle Reniny hlavy. Ta se na to podívala.

"Uch, to bylo těsné."

Zadívala se jedním směrem, kde se opíral kostlivec, podél těla přidržoval brokovnici. Vztyčila palec, jestli byl v pohodě. Gesto oplatil. Byl v pohodě.

"Uuuch. Dneska je to makačka," zamumlala pro sebe.

Démon se někam zase vytratil. A to byl dneska druhý démon – ten první naštěstí ležel rozpůlený a pohřbený jedním takovým stropem jedné takové ruiny, jednoho takového města, kam se usídlila jedna skupina lidí, která požádala o pomoc kvůli škůdcům.

"Příště si zavolejte deratizátora," zamumlala na adresu oněch lidí.

Přesunula se na jiné místo. Pod sebou viděla Nin. Už byla skoro hotová. Remnant udeřil do bariéry, která zářila z kruhu znaků. Byl pěkně zuřivý. Nebylo divu. Její společník si též našel jiné místo. Dívala se kolem sebe.

Ten démon je pěkně zákeřný.

Dívala se svým nekromantským zrakem. Démoni nezanechávaly ve vzduchu kouřové stopy jako spiritické bytosti. Ale sami o sobě byly zřetelní – vyzařovaly černou auru.

Nedaleko spadl kus zdiva. Celé místo bylo nestabilní. A tím, co tady vyváděli, bylo o to nestabilnější.

Nin, no tak, co ti to tak trvá.

Podívala se dolů. Prostor, kde byla Nin s remnantem, byl rámovaný sloupy; některé byly zlámané a popraskané. Všude byly kusy zdiva.

"Proklatě…"

Zaslechla šramot. Zamířila za tím zvukem – viděla ho! Vystřelila. Tlumící hydraulika zasyčela, aby ztlumila zpětný ráz pušky. Démon zaryčel, ale kamsi zase odskočil.

Díval se na Nin!

Podívala se dolů. Mávla na kostlivce, aby se přesunul, ten tak učinil. Kosti zachrastily, brokovnici měl přitom zalícenou.

Remnant byl obalen mlhavou energií, zlatavě zářící. Kolem něho poletovaly blesky.

Ještě chvíli, a bude pryč.

"Nin, dávej pozor, ten démon tě má v merku!"

Nin neodpověděla. Plně se soustředila na zapuzení. Remnant byl neobyčejně silný. Proto onen rituál tak dlouho trval.

Z několika míst naráz spadly kusy zdiva. Celý prostor se více a více rozpadal – to vůbec nebylo dobré.

To vůbec není dobré.

"Nin, celé se to tady rozpadá," houkla dolů.

"Už to mám, ještě sekundu a je pryč," zahoukala Nin v odpověď, a to za celou dobu – konečně si to mohla dovolit.

Remnant se začal pomalu vypařovat – byl zahnán.

Sláva bohu! pomyslela si Ren s úlevou.

"Bůh, nechť je požehnán," houkla Nin na rozloučenou, když pozorovala remnanta, jak mizel, přitom přiložila prsty levačky na čelo a hlavou se lehce uklonila.

Byla to její oblíbená slova, která říkala v takových momentech. Nebyla pobožná. Byl to zvyk z doby, když jako sirotek žila v kostele.

Prostor se celý otřásl. Sloupy a zdi se začaly hroutit.

"Do prdel… mizíme! Démona si podáme potom…"

Ren náhle vytřeštila oči, když Nin vyplivla proud krve, když se postavila na nohy. V zádech se ji objevily trny. Svůj oblíbený bělostný kabát měla odložený, díky černé barvě vesty nebyla vidět krev, která tekla v proudech.

"Ty hajzle! Ukaž se, ať tě mohu poslat za bohem!"

Zalícila. Těkavě mířila všude po prostoru – našla ho. Hned vystřelila. Démon zaryčel, vzduchem vytryskl proud tmavě rudé krve. Zatáhla za závěr, kouř se vyvalil, nábojnice odskočila, další náboj zapadl na místo. Hodlala znovu vystřelit, ale kostlivec ji vzal za paži. Zavrtěl hlavou.

"Musíme pro ni!"

Prostor se otřásl, sloupy pukaly, zdi se bořily vlastní tíhou.

"Mazej…" ozval se Ninyn hlas.

Podívala se na Nin, zavrtěla hlavou. Prostor zakryl oblaka prachu. Kostlivec ji táhl pryč – i bez svalů byl překvapivě silný.

"Nin! Nin!" křičela se slzy v očích.

Kostlivec ji táhl dál. Celý prostor se bortil do sebe.

Kapitola 5:

Trhnutím se probudila. Prudce se posadila na matraci, deka tak sklouzla od těla. Ren měla na sobě jenom kostičkovanou košili. Prudce dýchala, jako by zrovna uběhla dlouhou trať. Dlaněmi si promnula upocenou tvář. Havraní vlasy se leskly potem.

"Nin…"

Vstala z postele. Došla k oknu. Byla noc. Venku svítilo jenom několik lamp, a ty sotva fungovaly, jako vše ve městě, které se ještě nevzpamatovalo z apokalypsy. Jako vše ve světě. Oči měla rozšířené. V bělmu byly rudé žilky. Spala krátce, a ne zrovna dobře. Zavrtěla hlavou. Opřela se o oprýskaný rám okna, který by potřeboval očistit.

"Zatracený přelud!"

Bouchla do rámu, až se tabule skla povážlivě otřásla. Dívala se na svůj odraz ve skle okna. Vnímala i viděla, jak ji po tváři tekly slzy.

***

Tob s Kyato se starostlivě dívali na Ren. Krátce jim povyprávěla o tom, co se ji stalo s přeludem. Sami byli v šoku. Nin měli velmi rádi. Její ztráta před lety každého zasáhla.

Nikomu nebylo moc do chuti. Vajíčka tak stydla na talířích.

Ren se ohlédla po kostlivci, jenž si znovu hrál na lékařský exponát, s tím rozdílem, že měl bandalír s náboji do brokovnice, kterou měl opřenou o rameno jako čestná stráž – samozřejmě nechyběly granáty. Připomínal cokoliv, jenom ne lékařský exponát. Díval se na ní. Stočila pohled na plný talíř. Pak náhle řekla suchým hlasem:

"Stále si říkám dokola, co se ji vlastně stalo, když tehdy šlo vše do sraček."

"To my oba," promluvil Tob za sebe i Kyato, ta přikývla na souhlas.

"Vezmi si…"

"Ne, to ne… nechci volno," přerušila Kyato. "Chci práci. Jedno jakou. Chci přijít na jiné myšlenky."

Kyato chápavě semkla rty. S Tobem si vyměnili pohledy.

"Tedy dobrá," spustil Tob, "něco menšího pro tebe máme. Dokonce je to odsud. Něco se děje v tunelech."

Tob se podíval na Kyato a ta pokračovala:

"Nejsme si jistý, co se tam stalo. Je mnoho spekulací. Pár lidí umřelo, když pravidelně zkoumali tunely. Když se dlouho neohlásili, ani se nikde neobjevili, byl vyslán pátrací tým, který objevil jejich pozůstatky… zbyli z nich jenom ohlodané kosti. Krysy se na nich vyřádily."

"Roky jsem nebyla v tunelech," prohodila Ren zamyšleně.

"Přirozeně," řekl Tob. "Práce v tunelech je normálně pro začínající lovce. Dobré místo na otrkání. Krysy. Malé. Větší. Ještě větší a opravdu velké. Pak zmutované a pár neškodných duchů a lamratů a další příjemná havěť. Od té doby, ne náhodou od té doby, co jsi tam byla naposledy, nebyl hlášen žádný další démon. Takže to bude brnkačka. Spíš to bude takové vyšetřování, co se tam vlastně stalo. A ti mrtví jsou jenom částí většího celku. Doneslo se nám mnoho zvěstí. Takže si to žádá zkušeného nekromanta."

"Čirou náhodou to jsi Ty, zlatíčko."

Kyato se hezky usmála. Ren ji to dokonce oplatila. Ten problém ji zaměstnal mysl natolik, že prozatím přestala myslet na Nin.

***

Akara Nin seděla na kraji jedné střechy. Bledými rty se posmutněle usmívala. Dívala se na dílnu, místo, kde pracovali Kyato s Tobem, ale opravdové sídlo bylo o kousek dál. Oni byli nejvíce vidět, když předávali práci nekromantským lovcům, jež pod nimi pracovali.

Vzpomínala na staré časy. Oči měla zamžené, přivřené.

"Pyro, ještě si je neviděla. Ale jednou budeš mít možnost se s nimi setkat. Jsou to dobří lidé. Představitelé organizace, udržující střípky světa pohromadě. Apokalypsa byla moc ošklivá věc."

Pohladila kočku po páteři, přitom pokývala hlavou.

Spatřila Ren, jež vyšla otevřenými vraty, v doprovodu kostlivce.

"Zajímalo by mě, co je vlastně zač. Ren mi kdysi řekla, že ho objevila uprostřed krajiny, a jaksi se dali dohromady. Velmi podivné. Tak tajuplné. Pyro, Pyro. Mám je velmi ráda."

Hladila kostěnou kočku po hlavě.

Kdyby jen bylo možné před Ren prostě předstoupit. Bože, jestli vůbec existuješ…

Pomodlila se v duchu se skloněnou hlavou, s prsty levačky na čele. Od dob, kdy byla jako sirotek v kostele se takhle nepomodlila, ne takhle od srdce. Následně políbila kočku na temeni. Oči se zaleskly slzy. Vítr zavlál volnými prameny vlasů.

"Ren, Ren, naše Ren…" zašvitořila zpěvně.

Začala Pyro hladit po páteři. Zlatavé oči měla přivřené. Pozorovala Ren, která zmizela v jedné uličce.

"Odpusť mi, Ren… Musela jsem. Tolik let… musela jsem."

Náhle zkřivila tvář bolestí. Pod oděvem zaplálo krevní tetování – bylo nad srdcem. Chytla se za hruď. Pyro znepokojeně zachrastila tělem. Nin zalapala po dechu. Vedle její tváře se zjevil obrys obličeje, krku a ramen – rudé obrysy se zlatavou září tvořily podobu muže s dlouhými vlasy. Rty obrysu se pohnuly, ale hlas uslyšela v hlavě.

"Ts, ts, Akaro, naše zlobivá Akaro." Hlas byl zvučný, příjemný a chladný. "Takhle jsme se nedomluvily." Rty obrysu se přiblížili k Nininu krku, působilo to jaksi milenecky. "Takhle se promenádovat, málem tě uviděla. Víš o tom?"

"Jak…"

"Akaro…" zašeptal hlas, přitom to působilo jako švihnutí bičem.

Nin sebou trhla.

Málem mě viděla? pomyslela si ohromeně.

"Není nutné vědět jak. Vždy tě mám pod dohledem, Akaro." Obrys tváře se pohnul. "Nezapomeň, kdo tě tehdy zachránil… polomrtvou."

Hlas v jejím hlavě zašvitořil až líbezně.

"A zotročil…"

"Pššš…" Před obrysem tváře se objevil obrys prstu. "Slovíčkaření, Akaro. Pouhé slovíčkaření. Tehdy jsem musel změnit plány." Obrys tváře se znovu pohnul. "Chtěl se ji, tu, kterou máš tak ráda. Jenže okolnosti se nečekaně změnily. Musel jsem se spokojit s tebou."

Nin zatěkala očima k obrysu. Obrys muže se usmál pokřiveným úsměvem. Na tváři ucítila kapku potu, která tekla k útlé bradě.

"Drž se toho, co jsme si řekli, ano, Akaro? Zas tak moc nežádám. Jinak to bude mít následky. Ona tě nesmí vidět, nikdo, kdo tě zná."

Obrys tváře pozoroval Ninyn profil.

"Budu opatrnější," vysoukala ze sebe, byla plná strachu.

Muž se usmál.

"Je hezké, že jsme si to ujasnili, Akaro," zašvitořil.

Obrys tváře pomalu mizel, stejně tak pálivá bolest na hrudi.

"Nezapomeň…"

Nin sledovala onen pokřivený, vřelý, zároveň chladný úsměv, který pomalu mizel, jako zbytek obrysu. Tvář muže zmizela, stejně tak bolest. Krevní tetování, jež prozářilo oděv, přestalo rudě zářit. Konečně si oddychla.

Pyro znepokojivě zachrastila tělem, s jistou nákloností.

"Pyro…"

Pohladila kočku po hřbetu. Bolestně se zadívala na dílnu. Vítr zavlál s volnými prameny platinových vlasů.

***

"Hm?" zamručela Kyato, když se zastavila u vstupu do dílny.

Podívala se na protější budovu. Jantarovýma očima zapátrala po střeše. Pokrčila rameny. Asi se ji něco zdálo. Z opasku vytáhla velký klíč a zamířila ke své obvyklé práci. Stejně jako Ren, se snažila přijít na jiné myšlenky.

***

Ren zaklepala na rám dveří a nakoukla dovnitř.

"Nazdárek, Malfete."

Rozčepýřený muž s blond vlasy, se kterými vypadal jako potrhlý vědátor, se s modrýma očima zahleděl na Ren a široce se usmál – špičáky zubů se zaleskly.

"Nazdárek, Ren. Pojď dál. A jak je?"

Přes její tvář se mihnul stín, vešla dovnitř a následně řekla:

"Fajn."

"Ehm. Takže fajn," odpověděl na to, poznal, že zas tak fajn to nebylo.

Malfet si olízl špičáky.

"Hele, nekoukej po mě tak hladově," prohodila Ren – za ní se postavil kostlivec.

"Nekoukal… a hele, nazdárek kostlivče."

Pokýval hlavou směrem ke kostlivci, ten na to naklonil hlavu.

"Jinak, Ren, jdeš akorát. Tvá zbraň je jako nová. Potřebovala trochu seřídit. Vyměnil jsem pár dílů. Je čistá a promazaná. Šlape jako hodinky."

"To ráda slyším."

Z kapsy vytáhla jednu ampulku s krví, kterou hodila zbrojmistrovy jako platbu. Malfet zručně chytil ampuli mezi prsty.

"Máš ji tamhle na stojanu."

Ren se podívala na jeden stůl u zdi, kde byla její puška – čistotou se jenom blýskala.

"Děkuji, Malfete. Jsi jednička."

Malfet mávl rukou a blýskl se úsměvem, přitom si olízl špičáky.

"To nic. Od Toba vím, že máš další práci."

"V tunelech."

Malfet hvízdl.

"Slyšel jsem, že se tam něco děje. Pojď, ukážu ti pár novinek."

"To se ráda podívám."

Přistoupila k dlouhému stolu uprostřed místnosti, která působila stísněně. Všude se něco válelo, nářadí, zbraně, výbušniny, vše možný – takzvaný organizovaný bordel, jak se Malfet párkrát vymlouval.

Ren zatěkala očima po bordelu.

"V tunelech můžeš narazit na vše možné, Ren," mluvil, když pod stolem něco hledal. "Kde to jenom je, ach! Tady jsi. Tohle je jedna z věcí, které jsem vymyslel."

Onu jistou věc položil na stůl s jistou obřadností. Ren se na to podívala a pozvedla obočí.

"Granát? A k tomu skleněný?"

"Ren, moje milá," řekl blahosklonně a pozvedl prst, "granát to je, a ano, obal je skleněný, ale obsah je prášek z kostí…"

"Toho mám fůru…"

Protější muž zatěkal prstem.

"Nech mi to doříct. Ty kosti jsou smísené se svěcenou vodou. Výborné proti azugům a dalším takovým potvorám citlivé na svěcenou vodu."

"Tak to je opravdu dobré," uznala Ren s pokývnutím hlavy.

Vzala granát a podívala se z blízka.

"Jsem rád, že to uznáváš. Vlastně je to jednoduchá vychytávka. Kombinace něčeho, co běžně ovládáš, s něčím, co má jistou účinnost proti jistým bestiím."

"Pěkně řečeno."

Kostlivec se přidal s pozvednutým palcem. Malfet gesto oplatil.

"Jistě vymyslíš různé možnosti použití. A nemám jenom granáty. Přidám několik zásobníků se skleněnými náboji se stejným obsahem. Naštěstí není výroba složitá a nepotřebuji ani alchymistu, aby mi pomohl."

"Co myslíš, že budu potřebovat v tunelech?"

"Ren, těžko říct. Tunely jsou spletité. Kanalizace, bunkry, velké prostory, je toho hodně a žije tam vše možné. A krysy jsou ten nejmenší problém. Dám ti pár zápalných granátů proti krysám. Jak sama víš, obyčejné granáty nech doma, výbuchy nejsou zrovna příjemné v uzavřených tunelech." Ren přikývla. "Vím, že nedáš dopustit na svou pušku, ale tam ti bude k ničemu. Na výběr mám několik zbraní."

Tázavě se zadíval na Ren.

"No, aspoň si ji hned neušpiním."

Malfet souhlasně přikývl.

"No, nějak tě dovybavíme…"

"A ten granát bylo vše z novinek?"

"Hm? Ach… to ne… momentík…"

Vlezl pod stůl, kde začal hrabat v krabicích. Slušně přitom chrastil s věcmi. Podívala se na kostlivce, ten pokrčil rameny, přitom lehce zavrzaly. Naklonila se lehce přes stůl, uviděla tak záda zbrojmistra, který si mumlal pod nosem.

"Kde to jenom je…"

Podívala se na kostlivce a ukázala na Malfeta:

"Několikrát jsem mu říkala, že tu má pěkný bordel…"

"Našel jsem to."

Zbrojmistr se postavil a znovu obřadně položil na stůl to, co tak pracně hledal.

"Nůž?"

Opřela ruce o boky, přitom se lehce naklonila dopředu.

"Ts, ts, má milá, to bylo tak přízemně řečeno." Zatěkal prstem. "Tohle je má nejlepší práce. Ocelová čepel se směsí stříbra a démoní esence, kalená ve svěcené vodě. Povšimni si run na čepeli. Mé studie runotepectví se velmi osvědčily… otec byl přísný učitel."

Ukázal rukou, aby si jej vzala. Ren tak učinila. Musela uznat, že čepel byla působivá. Rukojeť ji dokonale sedla do dlaně. Zkusila jak levou ruku, tak pravou. Cítila, že byla dokonale vyvážená, a ne moc těžká. Pozvedla obočí.

"Je dělaná přímo na míru."

Prsty levačky přejela po tupém hřbetu. Špička byla mírně zahnutá. Ostří bylo ostré jako břitva. Hladká čepel s černým vzorováním, jež bylo způsobeno démoní esencí, byla pokrytá runy, jež se krátce zlatavě zatřpytily.

"Co dokáže?"

Uchváceně se zahleděla na zbrojmistra. Ten opřel ruce o boky.

"Musím přiznat, že netuším. Nebyla možnost to otestovat v terénu. Ale o vlastnostech neměj pochyb. Dobře ti poslouží. Pro boj s azugy, když dojde na těsný boj, bude více než dobrá. Teoreticky by měla posloužit i proti remnantům, ale nepodařilo se mi do směsi přidat sůl. Ale když jej poliješ solným roztokem."

Pokrčil rameny.

"Chápu. Jsi opravdu dobrý."

"Ale. Pro tebe to nejlepší. Z organizace patříš k nejlepším lovcům a jsme přátelé."

"Ale, takové nadržování. Víš, že nejsem na kluky… k tomu upír…"

Usmála se lišácky.

"Víš, jak jsem to myslel."

Usmála se.

"Vím."

"Budu rád, když mi popíšeš, jak se ta čepel osvědčila. Rád bych to zavedl do standardní výbavy všech lovců."

Nekromantka zašátrala v kapse bundy a vytáhla dvě ampulky vlastní krve – držela je mezi prsty. Předala je do napřažené ruky upíra.

"Och, Ren, jsi štědrá."

"Ocením dobrou práci, Malfete."

"To rád slyším. Nuže… podíváme se na obvyklé vybavení, ať nám ty tunely přežiješ…"

***

Buginou jeli po vyschlém korytu řeky, jejíž stěny byly kolmé, betonové. Dno koryta bylo z betonových panelů, i tak mezi spáry rostly trsy jakési trávy. Ren se rozhlížela.

"Někde tady bude vstup, dle Tobových pokynů."

Chvíli tak pokračovali.

"Tamhle to je."

Ukázala prstem na takový kvádrový výčnělek s ocelovými dveřmi a mříží. Zatočila volantem. Poklidně Zastavila u místa.

"Připravený, kámo?"

Její bodrost byla částečně hraná. Měla stísněné pocity.

Kostlivec se na ní podíval… pauza… delší pauza… vztyčil palec. Připravený do akce.

"Super. Jdeme na to."

Vystoupila, kostlivec hned následoval. Co se vybavili, zamířili ke vchodu. Ren zašátrala v kapse pro klíč, který následně vrazila do zámku.

Kapitola 6:

Za zamřížovaným sklem na stropě blikala žárovka, velmi chabě tak zaháněla okolní temnotu, která jasně dominovala. Ren vytáhla z kapsy baterku. Kostlivec měl tu svoji připevněnou izolepou na boku brokovnice, kterou měl zalícenou. Zaznělo cvaknutí – baterka v Renině ruce se rozsvítila. Moc to nepomohlo, ale lepší než nic.

Chtělo by to novou baterku, pomyslela si a svraštila čelo.

Přes rameno měla přehozenou náhradní zbraň – taková menší útočná puška se zásobníkem na třicet ran. Když už si vybírala náhradní zbraň, tak ať stála za to.

"Od mé poslední návštěvy, se to tady moc nezměnilo. Žárovky blikají jako v tuctovém hororu. Všude tma. Sliz na stěnách. Velké pavučiny v koutech… ještěže, že tu nejsou velcí pavouci… brrr… a klasické pištění krys… naštěstí těch malých, roztomilých, ne těch velkých bratranců s velkými zuby."

Nadechla se nosem.

"Prostě paráda. I vzduch je krásně zatuchlý, vlhký a smradlavý. Jdeme to omrknout, ať to máme za sebou."

Zaznělo příjemné lupnutí krku na souhlas.

"Jsem ráda, že máš stejný názor."

Zazubila se a vztyčila palec.

Kostlivec se na Ren jaksi zvláštně zadíval. V jejích gestech byla jistá hranost, nebyly tolik přirozené. Jestli si toho nekromantka všimla, nedala nijak najevo a mávla rukou, jako by odháněla mouchu…

"Neotravuj, moucho!"

Pomalu šli tunelem. Místo, kudy přišli, nechali daleko za sebou. Světla, která ještě svítila, nemocně srčela a blikala.

"Dlouho tady nebyla údržba," zhodnotila.

Sundala ze zad zbraň, zatáhla za závěr – krásně to zvonkově cvaklo.

Uuuch, krásný zvuk.

Mosazná kulka vklouzla do komory – další krásné zvonkové cvaknutí. Následně posunula pojistku. Pomalu šla, pušku měla skloněnou. Ohlédla se na společníka, jež jeho světlé kosti kontrastovaly s okolní tmou. Neúnavně měl zalícenou brokovnici – výhoda být kostlivec, jelikož neměl žádné svaly podléhající únavě.

Jak šli tunelem, pomalu ztráceli pojem o čase.

"Podle pokynů, bychom se měli blížit k místu, kde se našla těla, no, spíš jejich kosti. Krysy odvedly mistrovskou práci."

Kostlivec nijak nereagoval. Jeho kosti se ozvaly pokaždé, když se trhnutím pohnul. Byl na pozoru. Ren sama měla svíravé pocity. Tunely nebyly její oblíbená destinace. Náhle se objevili v rozšířeném prostoru s obdélným půdorysem. Na stěnách byly elektrické skříně a klikatící se trubky – některé byly urvané, dokonce i překousnuté, práce velkých krys s velkými kusadly. To samé platilo pro kabely, i oné skříně. Čas se tu značně podepsal.

"To bude ono místo. Kryj mě."

Stoupla si doprostřed prostoru. Prstem levačky začala črtat nekromantské znaky ve vzduchu. Zlatavě zazářily a postupně se vypařovaly. Šedé oči změnily barvu na světle modrou. Mrkla na kostlivce. Zlatavá vlákna, jež držely kosti pohromadě, oproti tmě přímo zářily.

"Škoda, že se nevidíš tak jak tě právě vidím já, kámo."

Kostlivec naklonil hlavu, což by se dalo přeložit jako souhlas.

Rozhlédla se kolem sebe, následně na zem, kde zemřeli lidé. Jejich smrt na místě zanechala nezaměnitelné šedé otisky.

Otisky duší se tetelily jako kouř, vznášely se nad místem smrti. Cítila z nich strach. Nevíru. Brutalitu smrti. Na krku cítila mrazení. Nozdry se ji rozšířily, jak nasála zatuchlý vzduch. Nikde neviděla zbytky ghanitrie. Spiritickou bytost tak mohla vyloučit. Pomalu šla kolem místa, kde byli nalezeny těla. Na podlaze byly zbytky zaschlé krve. Očima zatěkala po prostoru, nikde neviděla démoní stopu. Což ani neočekávala. Uvažovala, co je mohlo zabít.

Co je mohlo zabít?

Pozorovala čtveřici otisků duší. Co věděla od Toba, byli ozbrojení a zkušení. Starosta města byl tou zprávou dost zneklidněn, i obyvatelé města.

Krysy by je neměli jen tak dostat. Ne ty menší. Že by větší bratranci prorazily bariéry?

Nezdálo se jí to pravděpodobné. Podívala se na společníka a řekla:

"Půjdeme touhle chodbou, k nejbližší bariéře." Ukázala na chodbu, jež myslela. "Buď připravený na cokoliv. Nelíbí se mi to."

Kostlivec naklonil hlavu až to zavrzalo.

Pomalu šli jednou úzkou chodbou. Kužele světel z baterek klouzaly po vlhkých stěnách, kde byly tmavé fleky od plísně. V koutech byly pavučiny. Sem tam byly viděny drobné kostry krys a dalších tvorů, žijící v tunelech pod městem. Stropní světla nemocně blikala. Jak postupovali, už nesvítily žádné kryté žárovky. Museli se spolehnout na světla baterek.

Pokračovali.

Všudypřítomná tma na ně silně doléhala. Tísnivost. Ticho. Jediné zvuky byly tvořeny šramotem bot a kostlivých nohou.

Ren se krátce ohlédla na kostlivce. Ten její pohled oplatil. Cítili, že bylo něco divně. Pokračovali. Nakonec došli k bariéře.

"Hmm, je úplně v pořádku. Žádné poškození. I nekromantská magie působí nepoškozeně. To je divné."

Lupnutí krku jí dalo za pravdu.

"Vždy si tak krásně rozumíme," prohodila šeptem.

Prohlížela si bariéru. Vytáhla klíč, odemkla pětici silných zámků ocelových dveří bariéry, přitom to hlasitě cvakalo. Zvuky zněly v ozvěnách. Odtáhla dvojici závor. Na dveře načrtla několik znaků, aby je nekromantské zabezpečení neublížilo a otevřela. Stoupli si na druhou stranu, a zavřela. Zamkla všech pět zámků a znovu načrtla znaky na dveře, které zlatavě zazářily a zmizely.

Dveře byly zajištěny. Ren doufala, že nebudou muset rychle utíkat zpátky.

Otočili se po směru cesty, která se před nimi u bariéry rozšířila do dvojnásobné šířky. Kužele světel klouzaly po temnotě a stěnách. Nekromantka krátce zahlédla kostru obří krysy. Zamířili k ní.

"Vypadá to, že se na ní někdo hezky pochutnal. Kosti jsou úplně přelámané."

Díky svému zraku poznala, že kostra byla stará mnoho měsíců. Mávla rukou na kostlivce. Pokračovali po cestě. Netrvalo dlouho, než objevili další kostru krysy. Pak další a další…

"Bože," vydechla Ren, když před nimi byla celá chodba poseta kostrami.

I kostlivec stál zaraženě. Se zalícenou brokovnicí se rozhlížel. Byli na místě, kde se větvila chodba. I v oněch dalších chodbách byly další kostry. Nejenom krys, ale i dalších tvorů. Ren dokonce zahlédla kostru zářící černotou – kostra démona, údivem rozšířila oči.

Vždyť už tady neměly být další démoni.

Nedokázala odhadnout stáří od místa, kde stála. Krom toho, viděli i lidské lebky, k tomu určené kosti se v ostatních ztrácely – bylo by třeba bedlivějšího průzkumu, aby se kosti lidí rozeznaly od jiných tvorů. Na to však nebyl čas.

Ren cítila všudypřítomnou smrt. Viděla plejádu otisku duší – vše živé mělo duši, jen u démonů to bylo takové jiné… Cítila brutalitu smrti. Násilnost. Strach. Bezmoc. Vnímala mnohé pocity, emoce, zbytkové záchvěvy. To vše na ní působilo velkou silou. Vnímala silný tlak. Některé otisky byly již vybledlé, tedy k činům muselo dojít minimálně před několika měsíci. Další však působily téměř nově.

"Kámo, tady se nám něco dělo pod nosem města hodně dlouho. Ti nalezenci na to museli narazit a něco následně vyplašit. Anebo vzbudit." Rozhlédla se. "Za tohle budu chtít příplatek," neodpustila si taková slova.

Pomalu se brodili kostmi. Pokračovali dál, až se dostali k ohybu, která je navedla k slepé uličce, kde byly hned troje dveře. Jedny měli před sebou, další po stranách. Ren nejdříve otevřela přední, tam spatřila zničenou technickou místnost, skříně a nějaké prázdné bedny. Dveře zavřela. Následně otevřela ty napravo po směru příchodu. Spatřila krátkou chodbu zakončenou místností, kde byly nefunkční generátory a mnoho stop od krve. Kýble se zatuchlou, starou krví, byly jaksi nahodile rozmístěné. Dokonce spatřila světlejší fleky. Na stropě byly háky, které avizovaly na určité užití – věšení zvířat za nohy kvůli porcování.

"Co se tu provádělo?" řekla Ren sobě.

Kostlivec ukázal na zeď, kde byly rituální symboly, napsané krví.

"A do prdele. Kámo, máme asi co dělat s krvemágy."

Kostlivec se na Ren krátce zahleděl, s prsty třímající zbraň zavlnil.

"Půjdeme se podívat na ty poslední dveře. Tedy nic dalšího neobjevíme."

Opustili strašlivou místnost. Ren tam nespatřila otisky duší, tedy tam nedocházelo k úmrtím – těla se tam přesouvala. Otevřeli poslední dveře. Ren, otrlá nekromantka, žena, co mnohé viděla, zalapala po dechu, přiložila si pravačku k ústům a ohnula se v pase. Měla co dělat, aby nevyhodila obsah žaludku ven.

Celá chodba byla pokrytá krví, na zdech byly hřeby přibyté kůže, evidentně lidské, na nich byly rituální znaky a sengragam – symbol krvemágů. Šestiboký geometrický útvar, překrytý trojúhelníkem, jehož protáhlý hrot směřoval dolů a vyčníval tak ven. Uvnitř byl pak srp, s hroty směřující nahoru a prostředkem se pak táhla svislá čára, na jejíž dolním konci byl kruh.

Po celé délce podlahy byly rituální symboly. Místy byly shnilé tkáně, těžko poznat jakých tvorů. Dále vysušené orgány. Strop byl podobně ozdoben. Vzduch byl cítit hutnou hnilobou. Samotný prostor působil jako překrytý rudým oparem.

Ren se rychle srovnala. Nos i žaludek podstupovaly těžkou zkouškou. Kostlivec měl štěstí, že neměl jak nos, tak žaludek. Dost mu záviděla.

Pomalu šli prostorem. Nekromantka každých několik kroku črtala znaky do vzduchu, chtěla si být jistá, jestli před nimi nebyly pasti. A takhle postupovali až ke dveřím, zelené, obyčejné dveře. Stoupli si po stranách. Zbraně připravené. Připravovala se na vše možné.

Krvemágové. Kde se tu jenom vzali?

Podívala se na kostlivce, do jeho prázdného pohledu. Pohled ji opětoval. Zdálo se ji, že působil jaksi jinak.

"Připravený, kámo?"

Krátká pauza… vztyčil palec.

Usmála se.

"Hurá na to…"

Vzala za kliku.

Do velkého kruhového prostoru vtrhli se zalícenými zbraněmi.

"Bože," vydechla pootevřenými rty.

Nad nimi byl napohled chaotický pletenec traverz, trubek a řetězů. Stěny byly zdobeny stejně jako chodba, kterou právě prošli. Celá podlaha byla pokryta soustředěnými rituálními symboly, které směřovaly ke kruhu, obepínající vydlabaný prostor v podlaze, těžko říci, jak byl hluboký, ale byl plný lesklé krve, hladké jako zrcadlo. Nacházelo se to přesně uprostřed místnosti – ze změti řetězů na stropě, směřovaly odnože pomalu až k hladině, vysely jen pár čísel nad hladinou krve.

Prostor byl tlumeně osvětlen skrytými světly. A i zde působil rudý opar.

Starý bunkr, pomyslela si, když se rozhlédla se zalícenou zbraní.

Kostlivec dělal to samé. Pomalu postupovali vpřed. Nikoho neviděli. Na jednom místě bylo několik stolů a skříní, kde se nacházely alchymistické věci a něco, co zajisté používali krvemágové, jelikož je Ren nepoznávala. Díky Tobovy měla jakýsi přehled ohledně alchymistických věcí.

Na to by se měl podívat Tob, nebo někdo z alchymistů. Na tohle jsem krátká. Ale tohle… bože.

Dívala se na hladinu krve. Něco takové ještě neviděla na vlastní. Měla i jisté mezery ohledně krvemágů, ale tohle znala z jedné knihy – krevní portál. Zahlédla hned čtyři vstupy do prostoru, napojené chodby, které jistě vedly do dalších částí systému, který tvořil jeden z několika podzemních bunkrů, jež vznikly v době, kdy propukaly boje, když se svět bortil – jen díky elitním jednotkám nekromantů stále ještě existovalo něco, co se dalo znovu vybudovat.

Mimo dohled a sluchu, se na traverzách něco pohnulo. Oči rudě zazářily. Na tvorově rudých zádech se rozzářil rudý znak, byl světlejší než okolní kůže – krevní tetování, jež krvemágové používali k ovládaní. Z povrchu těla odletovaly jiskry jako z výhně.

Kostlivec začal na sebe upozorňovat; Ren se na něho podívala. Ukázal na strop. Něco ho zaujalo. Rudé jiskry. Podívala se nahoru. Zahlédla rudé, kouřové stopy a siluety těl. Rozšířily se ji oči. Očekávala cokoliv, ale tohle opravdu ne…

"Balfargové! Kurva…"

Na podlahu dopadlo jedno robustní tělo, pak další, a další. Velcí, čtyřnozí tvorové s rudou kůží, s plochou hlavou se širokou mordou s vystouplými zuby. Jejich těla slabě žhnula, odletovaly od nich nekonečné proudy jisker.

Jeden balfargor vyplázl růžový rozeklaný jazyk. Kalně žluté oči se zaleskly, svislé zorničky byly zúžené. Byly hladové.

"Žádné hrátky, prostě je postřílej," zvolala Ren na kostlivce.

Začala střelba. Společná palba z útočné pušky a z brokovnice téměř na cáry roztrhala jednoho ze tvorů. Ti další odskočili do stran. Na své robustní tělo byli mrštní.

Kostlivec se zaměřil na jednoho balfargora, podařil se mu šťastný zásah, ale tvor byl natolik rychlý a mrštní, že skákal ze strany na stranu, pak se vrhl vpřed. Kostlivec se tomu útoku pokusil vyhnou, což se mu povedlo jenom částečně. Rudý ďas, jak se jim neodborně říkalo, vrazil bokem do kostlivce, až kosti hlasitě zakřupaly, přitom za sebou nechal stopu jisker.

Ren zrovna vytahovala prázdný zásobník, když viděla, jak její společník a přítel padal na zem. Vycenila zuby. Vytáhla jeden skleněný granát, pojistka odskočila a hodila. V blízkosti ďasa to explodovalo, kostní prach smíchaný se svěcenou vodou se rozptýlil, skleněné střepy se rozlítly do stran. Tvor na to začal reagovat kýcháním. Podobně, jako azugové, byli balfargové citlivý na svěcenou vodu, ne tak jako krve sající azug, ale dostatečně na to, že se to Ren vyplatilo použít.

Prach se dostal do plic rudého tvora. Kýchal a kašlal. Svěcená voda začala působit jako jed, a to ho oslabovalo.

"Chcípni…"

Ani se nenamáhala lusknout prstem pro efekt. Ovládla kostní prach v těle tvora, a v podobě jehliček mu způsobila vnitřní krvácení. Z oblaku, jež se vznášel, vytvořila jehly, a ty napíchla do zrůdné ploché hlavy – oči explodovaly, přímo vytekly a jehly prorazily do mozku. Když se ďas svalil a škubal sebou, musela Ren odskočit – jen tak tak unikla drápům třetího tvora, jenž chtěl pomstít padlého druha, přitom hlasitě zařval. Smykem se zastavil, zaměřil se na nekromantku a skočil.

Ren musela pustit pušku. Odkutálela se bokem, těsně vedle ní proklouzl rozzuřený tvor – z jeho blízkosti cítila žár. Nezahálela. Ovládla zbytek kouře z kostí, a mrštila jej na ďasa. Když chtěl znovu skočit, se zarazil a začal silně kýchat, ale nějak se zmohl a zaútočil. Tentokrát nekromantka uskočila moc pozdě a na pravé paži pocítila spalující bolest. Rukáv oblíbené bundy se tak proměnil na cáry a po celé délce paže začaly silně krvácet rány od hákovitých drápů.

Musela semknout rty a potlačit bolest. Ovládla kostní prach uvnitř tvora a udělala to samá, co předtím. Balfargor bolestně zavyl, vyplivnul proud krve. Vyplázl rozeklaný jazyk. Bledě žluté oči se zaleskly bolestí a zuřivostí.

Ren neměla slitování. Uvnitř tvora dělala, co mohla, aby ho zabila – orgány se trhaly, svěcená voda dělala své – růžové tkáně černaly. Ze zbytku kostěného prachu vytvořila dlouhé jehly a vrhla je na bestii jako déšť.

Tvor mohutně zařval. Z mordy tekla krev proudem – šla z ní pára – z louží sálalo teplo. Působením svěcené vody kůže černala. Z desítek ran tekly proudy krve. Poskakoval na místě, řval a vyl. Netrvalo dlouho a padl na bok, do kaluže vlastní krve. Díky tomu se mnoho rituálních symbolů na podlaze ztratilo, jak je překryla ďasova krev.

Podívala se na zraněnou paži, chytla se za loket. Silně to krvácelo. Použila své schopnosti, ale rány se nechtěly zacelit. Jen se ji podařilo, aby přestala krvácet. U nohy ji vznikla kaluž. Celá paže se leskla krví. Kapky se zachytávaly na prstech, komíhaly se, než následně dopadly do kaluže.

"Kámo?"

Začala se pomalu přibližovat ke kostlivci. Silně tiskla zuby bolestí. Oči měla přivřené, pohled se ji mlžil. Zranění způsobené ďasem na tělo silně působilo. Podél ran cítila silné pálení, silnější, než by bylo normální. Balfargové pocházely z jedné ze Sfér, kde to věčně žhnulo, a dali se vyvolat jedině krevní magií, oním krevním portálem v podlaze. Poklekla vedle svého společníka. Viděla tak polámanou levou paži a část hrudi.

Kostlivec k ní pootočil hlavu. Jejich pohledy se tak setkaly. Ren zaštípalo v očích. Za sebou náhle uslyšela šramot, a něco, co povědomě znělo jako cinkání kostí. Prudce se otočila po směru zvuku. Zatěkala očima. U jednoho vstupu stačila jenom zahlédnou lem něčeho bílého.

Zamračila.

"Vydrž, kámo," řekla společníkovi, ten pozvedl zdravou ruku a vztyčil palec.

Ren se namáhavě postavila a šla k oné chodbě, kde něco zahlédla. Netrvalo, než se dostala do chodby. Opřela se o zeď. Těžce dýchala. Cítila, jak ji něco kolovalo v těle.

"Kruci…"

Zdravou rukou zašátrala ve vnitřní náprsní kapse. Vytáhla ampuli se svěcenou vodou s plavajícími bylinkami, pěstované ve speciální půdě. Zuby sevřela víko a začala ampulí točit tak, aby jej od víka odšroubovala. Stalo se tak. Víko odplivla a napila se. Utřela si rty, vydechla a ampuli zahodila. Pokračovala dál. Nakonec se dostala do prosvětlené místnosti.

Šokem se zarazila.

Očima zatěkala po podlaze zalitou krví, kde v troskách leželo náčiní. Ohlédla se za sebe a podívala se dolu; teď si všimla otisků bot, krvavých. Pohledem se vrátila k místnosti. A tam spatřila tělo jakési ženy a dalších lidí a několika tvorů. V klecích naproti u stěny, byli mrtví azugové.

Měla před sebou laboratoř krvemágů. Svým nekromantským zrakem viděla čerstvé otisky duší.

Na jednom stole viděla i kosti jakéhosi démona. Vnímala černou zář. Oči ji zabloudily k jedním dveřím, které se náhle zabouchly, když na ně upřela zrakem. Semkla rty. Neměla sílu, aby se šla podívat na dveře a ve svém stavu nechtěla riskovat. Rozhlédla se po zkáze kolem. Rozhodla se vrátit ke kostlivci, tedy se otočila a vracela se zpátky, přitom vnímala stopy, které směřovaly k pomezí chodby a zpátky.

Někdo nás sledoval. A ten někdo před chvíli zdrhl.

***

Zlatavé oči se rozšířily, když Renin pohled padl na pootevřené dveře, které Nin okamžitě zabouchla. Zády se opřela o dveře, zavřela oči a prudce dýchala. U nohou ji stála kostlivá kočka, hlavou se otírala o kotník. Náhle zalapala po dechu. Chytla se za hruď, kde pocítila spalující pocit – rudá zář krevního tetování prosvítala oděvem.

Bylo to varování.

Neustále mě sleduje…

Po tváři ji tekla osaměla slza. Semkla bledé rty. Bolest začínala odeznívat. Sevřela popruh kabelové tašky, šikmo přehozené přes rameno. V oné tašce byla kniha s poznámky a vzorek tkáně. Kvůli čemu to chtěl její otrokář, netušila. Nebyl to jediný úkol. Zabít odpadlíky. A to splnila. Dokonce ráda.

Podívala se na Pyro.

"Pojď, Pyro, mizíme odsud."

Kočka tělem zachrastila. Vykročili. Nin se krátce ohlédla na zavřené dveře. Pokračovala temnou chodbou.

Ren…

***

Ren se svalila vedle kostlivce. Ignorovala špínu na podlaze. Dívala se na strop. Svěcenou vodu s bylinky, jež pozřela, pomalu působila, ale bylo to málo. Žár se šířil tělem. Vycenila zuby. Cítila ohromnou bolest. Sebrala síly, zdravou rukou začala črtat znaky do vzduchu, přitom odříkávala slova.

Ruka dopadla na zem. Sledovala, jak znaky mizely ve zlatavé záři. Pomyslela Nin… pak omdlela.

***

Pomalu otevřela oči. Nevěděla, jak dlouho byla mimo. Uslyšela hlasy. Známé i neznámé. Pootočila hlavou. Uviděla pár ozbrojených osob, dle insignií poznala lidi organizace, pro kterou sama pracovala. Pohled měla zamlžený. Pohled ji náhle padl na Kyato, měla to své oblíbené tílko, i opasek s nářadím, ale neobvyklý pohled byl na její vestu se sumky, a stehenního pouzdra na pistoli – ten pohled by se ji normálně líbil, ale nemohla přestat myslet na Nin.

Kyato nejspíš vycítila její pohled, otočila se a široce se usmála.

"Sluníčko se nám probudilo. Tobe, Ren se probudila," při oslovení alchymisty, se k němu krátce otočila. "Ren… jak ti je?"

Kyato přistoupila k nekromantce a klekla si. Ren si až teď všimla, že měla ovázanou ruku.

"Podařilo se nám ošetřit rány, ale budeš mít parádní jizvy. Ty bohužel nezmizí. Ďasové jsou v tomhle mrchy." Zavrtěla hlavou. "Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ďasové!"

Rozhlédla se po hrůzném prostoru.

"Máme co dělat, abychom zjistili, co se to tady, do prdele, dělo."

"Co kostlivec?" ztěžka zamumlala Ren.

"Jeden nekromant se o něho postaral. Bude v pořádku. I jemu zůstanou stopy. Kosti místy zčernaly, a kosti, kde se spojily zůstaly viditelné stopy. Dostali jste slušně do těla," zazněla vyčítavě, a to vůči sobě. "Je štěstí, že jste to přežili…"

Kyato se ohlédla, když se vedle objevil Tob, ten se zářivě usmál na ležící lovkyni.

"Jsem rád, že jsi v pořádku."

"Měsíc nehnu z postele," zamumlala na to Ren.

Kyato s Tobem se zazubili. Pak promluvila mechanička:

"Za chvíli tě odsud dostaneme. Klidně zavři oči…"

Ren najednou ztěžkla víčka. Ještě stačila zahlédnout, jak Malfet kráčel podél bazénu plné krve.

Epilog:

Temnou krajinou zněly tóny foukací harmoniky. Postava, osvětlená chabým svitem měsíce kráčela pomalu prašnou cestou. Přivřené, zelené oči se zaleskly na měsíčním svitu. Na levé tváři byl rudý obrazec v podobě šlehajících plamenů – bylo to něco jako tetování, ale nebylo. Obrazec se pohnul.

Smutné, zároveň veselé tóny zněly krajinou.

Vítr pročísl slaměné vlasy.

Zelené oči zatěkaly k jedné ruině u kraje cesty. Spatřily tak zrůdnou siluetu démona. Zaznělo syčení, škrabot pařátovitých nohou. Tělo bestie se zalesklo na měsíčním svitu. Na hrudi se rozevřel květ plný zubů – z nitra těla vylezlo dlouhé chapadlo.

Postava se zastavila. V klidu pokračovala v hraní na foukací harmonice. Měla dobrou náladu. Pak přestala hrát. Ona postava promluvila mužským, mladým hlasem.

"Nazdárek. Prosím tě, neobtěžuj mě. Užívám si radosti noci."

Mladý muž rozpřáhl paže. Rukávy košile se tak odtáhly, na levé paži se něco zalesklo. Obrazec na levé straně tváře se znovu pohnul.

Démon něco vycítil, škubl sebou, a najednou se odtáhl a zalezl do ruin budovy.

"Děkuji…"

Usmál se, skoro až líbezně.

Muž působil obyčejně, obyčejný mladý muž, napohled sotva na dvacet let, na ulici by se dal lehce přehlédnout – ale zdání klamalo. Velmi klamalo. Dokonce nebyl nijak vysoký. Lehce podprůměrný, zdravě hubený.

Přiložil harmoniku k ústům a začal hrát. Pokračoval v cestě. Obrazec na tváři se znovu pohnul.

Už to byl jistý čas, kdy se osvobodil. Z jistého podzemí, kde se na něm prováděly experimenty – ohavné vzpomínky, ale bral to s klidem.

Vítr se prohnal krajem, zavlnil slaměnými vlasy i košilí. Tóny harmoniky zněly krajinou, a Azael v klidu pokračoval v cestě…