Něco o mně
Proč píšu?
Popravdě už nevím, kdy jsem s tím přesně začal. Hlavu plnou fantazie jsem měl snad od jakživa. A nabyly to žádné příběhy, ale prostě představy událostí, činů, bitev, válek. Mnohé byly až bizardní, a matně si už něco z toho pamatuji. Další byly až megalomanské, velké bitvy vesmírných lodí, respektive flotil. Byly to prostě šílenosti – a kdo ví, některé z těch šíleností použiji do povídky, tentokrát s příběhem.
Pokusy o příběhy šli až časem v 16 možná v 18? Už nevím kolik mi bylo. Je to doba zpátky. Nebylo to nic velkého. Zároveň to byly první pokusy něco napsat – díky bohu, že neexistují. Nemělo to hlavu a patu. A právě v některém v tom roce přišel impuls to zkusit vážněji. To byl vlastně i moment, kdy jsem začal číst knihy. Abych věděl, jak se něco takové píše, musel jsem vědět jak to vypadá. Není třeba dodat, že se ze mě stal knižní narkoman… ehm.
Přišli první náměty, ty úplně první mám ještě, byť trochu matně, v hlavě. Měl jsem inspiraci, a tím byl seriál Babylon 5, neprávem zapadlý klenot… Mělo to několik stránek, a co se nestalo, počítač kleknul, o to málo jsem přišel. Ale vlastně to nebyly velké ztráty, byť to mrzelo. Dokonce se mi to stalo dvakrát. Pak jsem měl třetí start. Měl jsem různé pauzy, hromady námětů. U některých jsem napsal hodně stránek. Ale byl jsem si jimi nejistý. Neustálé úpravy a změny. Jeden příběh - sci-fi military, klasická invaze na zemi, samozřejmě v mém stylu, jsem jaksi dokončil. Ale nebyl jsem spokojen. Tak se stalo, že jsem neměl nic pořádně dokončené.
Jednou jsem objevil možnost vydat své příběhy jako e-knihy. Jeden námět jsem napsal za dva měsíce - naprostá hrůza, milion chyb, gramatika. Tak to dopadá, když člověk kašlal na učení. Z toho plyne ponaučení, opravdu se učit alespoň češtinu. Nikdy nevíte, jestli se rozhodnete stát se spisovatelem. Jaksi se stalo, že ta hrůza - Vesmírní psanci, byla vydána, byť jsem od toho dal ruce pryč – byl to i moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem nebyl připravený. Podstatné však bylo, že jsem pokračoval. Střídal jsem různé náměty, příběhy, nikam jsem nic nedotáhl. Nakonec jsem měl pauzu. Asi tak na dva roky.
Kolikrát jsem si říkal, proč to vůbec dělám? Proč se k tomu pořád vracím? Nakonec to mělo důvod… nečekaný, který mi změnil život. Díky jedné povídce. Až teprve loni, někdy v říjnu až v listopadu, jsem se k tomu vrátil. S novým stylem. Novou myšlenkou. Stal se ze mě tvůrce povídek. Už mám celkem dost hotových povídek a další se pomalu tvoří. Mám i velké plány na série. Tvořím i velké příběhy. Pomalu. Postupně. Jeden bude čistě na blog, druhý bych chtěl vydat jako knihu.
Tvořím, protože mě to baví. Od jistého momentu jsem si uvědomil, že tvoření byla jakási obrana, něco díky čemuž jsem se možná nezbláznil. Za mnoho věcí si mohu sám. Natolik jsem k sobě upřímný. Možná žiji sám, byť s rodinou, ale už duchem nejsem. Psaní mě naplňuje. Do textů vkládám části své duše. Své střípky.
Ke svým příběhům mám hromadu inspirací. Nějaký detail, myšlenka a něco náhle vznikne. Mnohé vzniklo prostě jenom tak. To samé postavy, ty se prostě zjeví, s charakterem, podobou a vším kolem. Netvořím předem, jen vzácně – jsem dost intuitivní tvůrce a z velké části tvořím za pochodu. Já raději rovnou tvořím, nebaví mě tvořit osnovy a kostry, hodně krát jsem to zkoušel.
Jinak mnoho čerpám z filmů, respektive znalosti, které pak různě používám. To k tvorbě patří. Obšírné znalosti. Samozřejmě čerpám i z knih. Inspiruji se mnohými věcmi. Za ta léta se můj styl psaní hodně měnil. Respektive vyvíjel. Když sem tam mrknu do starších textů, tak jenom kroutím hlavou, co za hrůzy jsem to tvořil.
Dost jsem se posunul. Trocha zdravé sebechvály neuškodí. Sebevědomí a disciplína jsou důležité při tvorbě.
Co jsem vlastně zač?
Obyčejný týpek. V obyčejném domě. V obyčejné vesnici. Obyčejná, dělnická práce. Práce na pile, mimochodem. Nic moc práce. Nic moc peníze. Ale já se snažím nestěžovat. Proč si to ještě sám sobě znechucovat? Zbytečné. Mám i normální dělnickou školu, kterou jsem udělal s odřenýma ušima. Byl jsem břídil. Mnozí mě tak stále vidí, ale jsem už někde jinde, při nejmenším duševně. A popravdě svou budoucnost vidím zářivěji než kdykoliv předtím. Mám ambice, cíle, sny. A ten nejdůležitější se mi již splnil.
Jinak, velmi lituji, že jsem se pořádně neučil. Když jsem byl kluk, tak by mě ani nenapadlo, že se stanu tvůrcem příběhů. Že dokonce navážu vážný vztah. Už to je, myslím, důkaz, že jsem se hodně posunul. Byť to není napohled vidět. Důležitý je i vnitřek. Možná více než vnějšek. Ale to by bylo na dlouhou filozofickou diskuzi.
Toť jsem já. Rád čtu. Rád chodím na procházky. Rád píšu. Mám rád čaje. Objevuji nové věci, jako jsou třeba houbové kávy… nemám toho moc, ani moc zážitků, ale jsem teprve na svém začátku a kdo ví, kde budu za další roky.
Šuplíkový tvůrce příběhů…