Myslící lodě

Anotace: Úryvek události, střetu s neznámými loděmi, z neznámé oblasti vesmíru. S loděmi neznámé konfigurace, z organického materiálu, jejichž původ a to, co napáchají, by mrazilo i v pekle.

Prolog.

Hlídková stanice Set-Prox.

2305.01.07. Unijního času.

Leo, pozorující monitorovací holo-monitory, se podrbal na hlavě, když sledoval astrografické údaje.

"Pane," otočil se s křeslem a podíval se na velícího důstojníka, stojící opodál, "mám příchozí údaje ze satelitu sedm-jedna."

Martinus, onen oslovený důstojník, velící hlídce Beta, došel k Leovi a naklonil se.

"Něco neobvyklého?" spustil Martinus.

"Dle údajů, satelit zaznamenal hyperprostorový vír. To není nic neobvyklého, ale tyhle údaje," ukázal na rolující údaje, "pane, je to něco, co ještě neznáme."

"Neohlášené vynoření lodi, k tomu databáze nedokáže odhadnout, o koho jde."

Martinus se narovnal a začal si mnout hladkou bradu. Přivřel kaštanové oči.

"Pošli ty údaje naší starý, se zprávou, ať sem dorazí."

"Sotva si šla lehnout, pane."

Martinus pokýval hlavou.

"Bude nevrlá," souhlasil velitel hlídky, "ale musí být u toho." Otočil se ke komunikační sekci. "Lomézová, pošlete zprávu předsunutým hlídkám, ať pošlou lodě, aby se na to podívali blíže, než se ta neznámá loď vynoří."

"Pane!" přisvědčila Lomézová a dala se do práce…

***

"… Lomézová konec, hodně štěstí."

Skončilo přehrání zprávy.

Parus nastavil kurz k víru. On a jeho letka letounů byla nejblíže, spolu s menší bojovou lodí.

"Rudý-pět potvrzuje přijetí pokynů," oznámil Parus a na panelu zadal kurz.

Ve volné formaci jej následovalo pětice dalších letounů – každý pilot potvrdil přijetí pokynů, a to s upozorněním, že šlo o neznámý kontakt. A to znamenalo bojová připravenost.

Dlouho nedošlo k novému kontaktu.

Lidé ve své oblasti znali mnoho národů, roztroušené po hvězdách, bylo tedy ojedinělé, že zaznamenaly něco nového.

Parus zapnul holo-monitor, zadíval se na velký vír, uprostřed černoty, jen necelý milion kilometrů od základny. Vír působil majestátně a zvláštně, ale v době lodí letící hyperprostorem nic neobvyklého, běžný jev. Očima zatěkal k údajům o horizontu víru.

Brzy dojde k vynoření.

A stalo se.

"Bože můj! Co to u všech čertů je?!" ozval se hlas Alice na společném kanálu, pilotující Rudý-tři.

Chtěl jí napomenout, ale když viděl obraz toho, co se právě vynořilo, měl co dělat, aby sám takhle nepromluvil, ale dovolil si taková slova pomyslet.

No do prdele, co to je?

***

Rebeka SanMari, velitelka celé základny, pozorovala holografickou projekci uprostřed operačního sálu. Sama měla peprná slova, když pozorovala ty nejpodivnější lodě, jaké kdy viděla, či o kterých kdy slyšela.

Více jak sto metrů dlouhá loď, zaoblená, krunýřovitá jako želva, členitá, místy nesourodá, patrně organická. Nejpodivnější však byly chapadla ve spodní, ploché části lodi – bylo jich stovky, různých délek a šířek.

Prvně viděli organické, živé lodě.

Rebeka se podívala na zákres předsunutých lodí, jež byly k víru nejblíže. Neměla z toho dobrý pocit.

***

Parus sledoval nahrávku kapitána Jaqua, velitele bojové lodi Rat. Se svou letkou se měl přiblížit k neznámé, organické lodi, v doprovodu pěti menších lodí.

Zapnul komunikaci v rámci letky:

"Piloti, formace ve dvojicích a řádné rozestupy, ať každá dvojice může okamžitě podpořit kohokoliv, koho bude třeba."

Všichni jednou zacvakali rádiem na souhlas. Přikývl si pro sebe. Všichni to byli dobří piloti, se kterými sloužil poslední dva rok služby v Unijní flotile. Pozoroval interaktivní projekci na krytu kokpitu. Projekce zajištovala rozhled kolem letounu, i rozšířený virtuální rozhled.

Chvíli se nic nedělo, lodě pluly s nepatřičnou poklidností, ale to se náhle změnilo, když se změnil zákres mapy – z velké lodi se vyrojily letouny.

"Kruci! Všem pilotům, připravit se na ostrý střet! Opakuji, ostrý střet! Chystají se na boj."

Všechny letouny přešly z pohotovostního bojového režimu do aktivního režimu, očekávající bitvu.

Nebyli to jenom oni. Celá základna postupně přešla do onoho režimu. Další letky a hlídkové lodě se přibližovaly blíže k základně.

Podíval se na projekce.

I letouny mají chapadla. Co jsou jenom zač? A odkud přiletěly?

Otázky, které se musely vyřešit, až se vyřeší hrozba.

Netrvalo dlouho, a všichni z Rudé letky začaly odpalovat torpéda, následně přišli na řadu lasery.

Některé organické letouny byly zničeny, ale přilétaly další. Vůbec nemanévrovaly!

Střílejí vůbec?

To se mu náhle samo odpovědělo.

"Bože, zasáhly mě! Vůbec netuším odkud přiletěly střely!"

Byl to Rudý-jedna.

"Stáhni se! Kouří se ti z letounu!" zazněl hlas Alice.

Parus manévroval s letounem.

S čím to proboha střílejí?

Uviděl další rudou ikonu ve své letce. Další zásah.

"Rudý-čtyři neodpovídá!"

Nastal bojový zmatek. Doprovodná loď letky začala sama střílet po letounech a výkonnými lasery začala pálit po větších plavidlech. Vesmírem problikávaly rudé paprsky laserů.

Nezněl žádný hluk. Vesmír byl až mrazivě tichý. Střet působil jak němý film.

"Alice!" někdo porušil protokol. "Něco se ti přichytilo na letounu!"

Od Alice zněla série klení a pak… ticho. Parus přitom zaznamenával její životní funkce. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Nemohli vidět, jak nepřátelský letoun prorazil chapadly kryt letounu a jak se vlasovitá chapadla zabořila do její hlavy, postupně do celého těla.

***

Kapitán lodi Rat pozoroval projekce probíhající bitvy.

"Co škody, způsobily jsme jim vůbec nějaké?"

V jeho hlase zněla rostoucí panika.

Tohle je šílené! Co to je za nepřítele?

Důstojnice od senzorů odpověděla:

"Škody mají, ale jsou zanedbatelné. Ten jejich krunýř je silný."

"Palte dál!"

Organická loď, pod palbou, se přibližovala k unijní lodi s tvrdohlavou setrvačností.

Vůbec nestřílejí!

***

"Stáhněte se!" zakřičel Parus.

Přišel už o polovinu letky! Jeho letou zaznamenal několik zásahů, ale nic vážného. Letouny Veritax-3 byly velmi odolné, vhodné i pro boj proti větším lodím.

Zesílil tah motorů, za ním letěl nepřátelský letoun. Na projekci vnímal ona chapadla, jak se ve přední části vlnila.

Jak se snažil sám přežít, skoro si nevšiml, jak se nepřátelská loď chapadly přichytila k Rat. Nemohl věřit vlastním očím.

***

"Probíjejí se skrz pancíř!" zakřičel někdo v můstku.

Jaqua měl orosený čelo.

Co teď?!

Už začal znatelně panikařit. První důstojník si toho všiml a začal pohotově vydávat rozkazy.

Anderson, muž statné postavy, křičel rozkazy:

"Obrané oddíly, ať zadrží výsadek. A ať očekávají cokoliv!"

Dál vydával rozkazy, když loď silně zasténala.

***

Mariňák Velimón, čekal s oddílem u proraženého trupu. Z rozeklaných trhlin se vysunuly chapadla. Koridor byl potemnělý. Byl cítit ozónem. Protržená vedení hlasitě jiskřila. Funkční světla blikala.

Měli se připravit na cokoliv, co nepřítel pošle. Ale tohle nečekali.

Z trhliny zazněl silný ryk. Následoval dupot – velká, čtyřnohá, svalnatá těla hlasitě dopadala na podlahu koridoru. Těla se jim modře leskla. Z protáhle tlamy se vlnily chapadla. Přední nohy byly statnější než ty zadní. Bledé oči se zahleděly na mariňáky.

Šok pominul a začala ohlušující palba z pulzních pušek. Krev a kusy těl dopadaly na stěny koridoru i stropu.

Mariňáci se drželi hrdinně, ale byli nezadržitelně přemoženi.

Velimón, poslední, co viděl, než ho jeden tvor odtáhl, bylo, jak chapadla jiného tvora se zabořovala do těla padlého mariňáka a viděl, jak se tělo pohnulo. Víc už nikdy neviděl.

Bojová loď Rat byla asimilována.

***

Parus, poslední, co viděl, bylo, jak se nepřátelské lodě vypořádaly s obranou základny, a jak se pak na samotnou stanici chapadly přichytily – jeho letou, po několika zásazích přestal reagovat a špatně manévrovat směrem k základně…

Kapitola 1.

Bitevní loď Elizabet.

2305.07.07. Unijního času.

V temnotě vesmírného prostoru vznikl obří vír. Na krajích se lámalo světlo hvězd. Pomalu kroužil kolem středu. Hladký povrch horizontu byl náhle porušený vynořující se lodí. Členitá přední část lodi se ježila mohutnými laserovými děly. Netrvalo to dlouho, než se celá loď unijního loďstva ukázala ve své plné monumentálnosti.

Vír se postupně rozplynul a dvoukilometrové těleso, vznášející se v prostoru, se dalo do pohybu, vstříc k základně, která se šest dnů neozvala.

***

Na panelu začaly blikat světla od příchozího signálu. Parus, jediný přeživší útoku, otevřel oči, když ležel na zemi. Kolem něho ležely zbytky jídla a prázdné obaly. Stále nevěděl, jak se mu to povedlo, ale s neovladatelným letounem tvrdě přistál na povrchu stanice, nepříjemně blízko nepřátelské lodi, která chapadly trhala plášť pancíře jakoby nic. Musel sledovat, jak nepřítel konal své. V ten moment neměl tušení, co se v nitru stanice dělo, jaké zrůdnosti.

Vstal z podlahy a posadil se do křesla. Nacházel se v centru Set-Prox – jedno z mála míst, které se dalo obývat. Když organické lodě odtáhly, a jak zjistil, se všemi, co obývali stanici, proklouzl jednou z trhlin v plášti stanice. Pilotní uniforma měla vlastní pohotovostní podporu života, kdyby letou ztratil atmosféru. Postupně prohledal značnou část základny a jediné, co viděl, byla krev a místy zapomenuté kusy těl, lidí a oněch bytostí.

Tím vším byl silně zasažený. Když pak spatřil záznamy… měl z toho noční můry.

Promnul si zarostlou tvář. Tváře měl propadlé vyčerpáním. Pod očima se rýsovaly tmavé kruhy, jak se mu špatně spalo.

Tupě zíral na blikající světla.

Mnohokrát se snažil spravit komunikační zařízení, ale zjistil, že vysílače byly zničeny, jestli úmyslně, či nikoliv, se dalo těžko posoudit. Tedy musel čekat. Celých šest dnů. Sám, se svými nočními můrami, uprostřed mrtvé stanice.

Oči se mu náhle projasnily, když si uvědomil, co ta světla znamenaly. Stiskl jedno tlačítko pro potvrzení příjmu a zadíval se na holo-obrazovku, která se aktivovala. Díval se na zvědavou tvář tmavé pleti.

"Tady Forest O´Demiel, kapitán bitevní lodi Elizabet, unijní flotily…"

Parus na tu zprávu hleděl jako na zjevení. Chvíli na to odpověděl…

***

Bitevní loď Elizabet pomalu plula ke stanici Set-Prox, přitom míjela trosky lodí – každý v můstku se díval na obrazy zkázy, hologramy promítající uprostřed velínu.

Z obřího hangáru, umístěný v břiše lodi, odplula výsadková loď plná mariňáků, v doprovodu tří letounů.

***

"Tak jo, nevíme, co nás tady čeká, tedy dávejte pozor. Víme, minimálně o jednom přeživším, který přežil útok neznámým nepřítelem. Tvrdil, že na stanici nikdo není, ani nepřítel, ale i tak mějte zbraně v pohotovosti, kdyby náhodou."

Velitelka oddílu pozorovala tváře mužů a žen, jež napjatě poslouchali. Seděli v křeslech s rámy.

Cabora se podívala na kontrolku, jež zasvítila žlutě.

"Připravit, jsme na místě!"

Rámy se odtáhly a uložily do stěny. Uvolnění mariňáci popadli své zbraně, připevněné na bocích křeslech. Aktivovali helmy, segmentovaně uložené v límcích pancířů – helmy se cvakavými zvuky složily do své podoby a pruhy hledí se projasnila světlým svitem – byly tak vidět oči, nos a část čela.

Když se člun vnořil do doku stanice, kontrolka zasvítila zeleně, prostor člunu potemněl a rampa se sklopila dolů, přitom hydraulika zasyčela. Cabora mávla rukou a patnáct ozbrojenců se vyrojilo do doku stanice, přitom pancéřové boty hlasitě klapaly v jistém rytmu.

***

Parus pozoroval jeden záznam z doku, a na to, jak se vyrojila skupina mariňáků. Cítil neskutečné uvolnění.

"Díky bohu!"

Ještě chvíli a budu pryč z téhle mrtvé stanici.

Jenže netušil, že se na stanici přeci jen něco skrývalo.

***

Podivná, blanitá bytost s vlhce působící kůží, pod které byly vidět pnoucí se svaly, se s bledýma očima zahleděla na monitor tvořený něčím jako průhlednou kůží. Výrůstky na těle se tetelivě zavlnily. Blána, zakrývající podivně tvarovaná ústa se zatřepala při výdechu.

Bytost se natáhla do plné výše dvou metrů, natáhla ruku s dlouhými, tenkými prsty zakončené drápy. Prsty na organickém panelu něco aktivoval. Bledé oči se vlhce leskly, když pozorovaly loď plující ke stanici.

***

Mariňáci kráčeli jednou poškozenou chodbou, která nesla známky boje. Trhliny na zdech, díry po střelách, zaražené kusy střepin. A všude viděli skvrny zaschlé krve.

Cabora zamířila zbraní na jedno místo, kde spatřila kus lidské nohy se cáry hnijícího masa.

Proboha, co se tady stalo?

Obdobné otázky si kladli všichni. Pomalu šli dál. Mířili k místu, kde se nacházel přeživší.

"Jako kdyby tady řádila zvířata," prohodil jeden mariňák na společné frekvenci.

Jedna žena přizvukovala zamručením. Steff. Jenom Steff. Sirotek jedné zapadlé kolonie, jediné, co o sobě znala, bylo jméno.

Když procházely kolem vylomených dveří jídelny, jedna dvojice vpadla dovnitř. Nebylo třeba povelu. Byl to standardní postup – nezajištěná či neprozkoumaná místnost, byla skrýší potenciální hrozby.

"Bože," prohodil jeden ze dvojice, když na zbrani aktivoval svítilnu.

Kužel světla odhaloval naprostou zkázu. Poházené stoly a židle, některé byly rozlámané, a to byly z kovového matriálu. A viděli mnoho stop od krve. Krom toho nic dalšího neviděli.

"Čisto," řekl druhý ze dvojice.

Cabora přikývla a šlo se dál. A takhle postupovali u každé chodby a místnosti. Často viděli stejné obrázky zkázy. Jen těla chyběla, pokud se nepočítalo kusy těl, které působily až zapomenuty.

Ve skupině panovala ponurost. Mariňáci byli zvyklí na ledacos, ale tohle bylo mimo jejich zkušenosti.

Když došli ke cíli, Cabora pozvedla ruku, aby zastavili. Gestem ukázala pokyny. Mariňáci se rozdělili do pětičlenných družstev, zaujali postavení, aby pokryli všechny zóny, jež skýtaly chodby, odkud by mohla přijít hrozba. Jedna dvojice, blízko dveří, se postavila po stranách – chystali se otevřít dveře. Byť věděli, že se tam nacházel přeživší, opatrnost, byla opatrnost. Za svou kariéru zažili mnoho překvapení.

Cabora přikývla a dali se do otevírání…

***

Organická loď, skryta mezi bludnými balvany, které byly relativně blízko stanice, se dala do pohybu, když zachytila signál. Chapadla na břiše lodi se zavlnila, byla v tom jistá nedočkavost z další kořisti.

Loď byla v doprovodu pěti menších lodí. V útrobách se mezitím připravovaly letouny, jež se vynořovaly z něčeho, co připomínalo kokon. Nebyla to jenom místa, kde byly uskladněni, ale sloužily k regeneraci, k výživě a pěstování. Nepotřebovaly žádného pilota – byly myslí napojené na mateřskou loď, která nebyla tupou hroudou organické hmoty.

Ne.

Byla to myslící loď. A byla svým vlastním pánem.

***

Parus je viděl na monitoru. Pozoroval je celou dobu. Stáli u dveří. Chystali se je otevřít – než se tak stalo, došel k nim a otevřel je.

Mariňáci se reflexivně odtáhli a namířili na něho zbraně. Pozvedl ruce a odstoupil.

"Klid, lidi. Nejsem nepřítel."

Ozbrojenci vnikli dovnitř.

"Vy jste Parus?" ozval se velitelský, ženský hlas.

"To jsem. Jediný jsem přežil tohle vše…" řekl a mávl kolem sebe rukama, označující celou stanici.

"Jsem Cabora, velitelka téhle bandy," kývla na své lidi, "a všichni jsme zvědavý, co se tady u všech čertů stalo."

Parus hleděl na Caboru. Stále nemohl uvěřit tomu, že to měl za sebou.

"To, co se tady stalo," zlomil se mu hlas, "si nedovedete ani představit. Záznamy z vnitru stanice a senzorů, poznáte vše."

Mávl na jeden terminál.

Cabora kývla na jednoho mariňáka, ten přikývl a vyrazil k místu, aby stáhl data.

Bože, ten si doslova prošel peklem.

Sledovala zubožený stav pilota. Jeho oči prozrazovaly prožité hrůzy, na které nedokázal připravit sebelepší výcvik.

"Mám to, madam," řekl Grehem, když z terminálu vytáhl kartu s kopírovanými daty. "A nebude se vám to líbit. Zběžně jsem prohlídl jeden záznam, z toho by i v pekle mrazilo."

Cabora svraštila čelo. Měla představy, ale neměla tušení, jaká zvěrstva se napáchala, co se všem stalo. Staly se potravou organických lodí.

***

Chlopeň, uprostřed spodní části organické lodi, se spirálovitě rozevřela. Z vnitra lodi se sypaly kulatá tělesa, která následně srovnala rychlost s loděmi.

***

Aniž by kdokoliv tušil, vesmírným prostorem pluly tmavé, organické objekty. Nacházely se blízko stanice. Když se bitevní loď Elizabet přiblížila a zakotvila na místě, jakýchsi sto tisíc kilometrů od základy, se tělesa rozevřela. Objevily se nohy podobné krabům. Podél odvodu se vynořily chapadla a dvojice pařátů. Podivné objekty, dost malé na to, aby senzory nebyly hned zachyceny a pokud ano, byly by považovány za kosmické smetí, přistály na trupu velké unijní lodi.

Více jak tucet organických min se přibližovaly k velkým dělům, které měly na dosah.

***

Simon Ourel, vytáhlý mladý důstojník, pozvedl pohled od senzorů, když spatřil podivnost, která mířila od jednoho shluku bludných balvanů. Analyzoval trajektorii objektů. Mířily jejich směrem, ale ne přímo na loď.

Oznámil to kapitánovy, který se na to přišel podívat.

"Jaká je jejich trajektorie?" otázal se Forest.

"Podle dat plují nepřímo k nám, pane. Neumím si to vysvětlit, nejspíš náhodný vesmírný úkaz, ale nezaznamenal jsem nic, co by vysvětlilo příčinu. Žádný náraz jiným tělesem, nic. Pomalu to vypadalo, jako by sem zamířily sami od sebe."

Forest se zamračil. Vrásky kolem očí se tak prohloubily.

Podivné. Má to něco společného s tím, co se tady stalo?

Dal pokyn, aby byly zbraně nabité a připravené okamžitě pálit. Pohotovostní letky čekaly na pokyn okamžitě startovat.

To, co se k nim blížilo, působilo jako běžný bludné balvany, ale podivné okolnosti…

Náhle vypukl alarm, vše začalo rudě blikat.

"Co se to stalo?!" chtěl okamžitě vědět kapitán.

Odpovědi však nezazněly, jelikož lodí otřásaly silné výbuchy. V ten moment podivné objekty odhalily svou pravou tvář. Kapitán si stačil všimnou projekcí těch nejpodivnějších lodí, jaké kdy viděl.

***

Tělesa, která byla mateřskou lodí vypuštěná, se aktivovala a rozevřela se do své plné podoby – tucty organických letounů zamířila na poškozenou bitevní loď.

Jedna doprovodná loď zamířila na stanici. Za nedlouho se chapadly přichytila k trupu a způsobila další trhliny.

Do stanice pronikaly mohutní, čtyřnozí tvorové, s modrou kůží, jež se vlhce leskla. Z protáhlých tlam se vlnila chapadla

Kapitola 2.

Hlídková stanice Set-Prox.

2305.07.07. Unijního času.

Oddíl mariňáků s jediným přeživším pochodoval jednou chodbou, když stanicí zazněly otřesy. Slyšeli sténavé zvuky základny. Všichni se zarazili. Rozhlíželi se kolem sebe. Chodba byla rovná, bez dveří – mohli jedině pokračovat, vracet se nemělo smysl. Pokračovali. Byli ostražití.

Parus měl svíravé pocity, takové ty s předzvěstí.

Ne, to ne, snad se nevrátili!

Podíval se na velitelku mariňáků. Jejich pohledy se střetly – i ona měla zneklidněný výraz.

Cabora se vysílačkou napojila na výsadkový člun:

"Netušíte, co se děje?" šla rovnou na věc, bez úvodu.

V ně helmy se ji objevila malá projekce, na kraji zorného pole. Pilotka člunu zrovna mluvila s mateřskou lodí. Byla bledá.

"Reno? Co se děje?" uhodila slovy znova.

Pilotka sebou trhla a podívala se do kamery.

"Útočí na nás! Na povrchu Elizabet došlo k sériím výbuchů a míří k nim lodě…" odmlčela se, když ji přerušil druhý pilot.

Cabora svraštila čelo.

Zdá se, že útočníci neodletěly. Čekaly až někdo přiletí. Ale proč?

Podívala se na Paruse. Oslovila jej – řekla mu, co se právě dělo. A on zbledl.

"Okamžitě zavolejte lodi, aby si je nenechali přiblížit k tělu!"

Cabora ohromeně hleděla na pilota.

"K tělu? Co se tady stalo?"

"Nevědí, co je čeká… oni… oni se chapadly přichytí k lodi, rozervou plášť a vysadí ty své obludy!"

Všichni na něho hleděli, nevěděli, co si o těch slovech myslet.

"Chapadly?"

"Prosím… ať si je nenechají přiblížit k tělu, jinak bude s celou posádkou amen…"

Chytl se za hlavu. Před očima měl výjevy krátké bitvy, co udělali s hlídkovými loděmi, a se samotnou stanicí – dělalo se mu nevolno, když si vzpomněl na záznamy.

Cabora předala zprávu pilotům člunu a ty zas mateřské lodi. Dívala se na muže, který si zažil peklo a byl zázrak, že vůbec dokázal stát, že z něho nebyla hromádka zlomeného muže, a neměl k tomu daleko.

***

Kapitán Elizabet si vyslechl zprávu od mariňáků. Stále byl otřesený z toho, co se před chvíli stalo. Nikdo si to neuměl vysvětlit. Jediná možnost byla, že narazili na minové pole.

Museli tušit, že někdo přiletí. Číhali, jako nějaký predátor.

Stále neměli zdání, co ty lodě byly zač. Nenašli nic v databázi. Bylo to zcela něco nového.

Důstojník od senzorů se ozval:

"Změnili kurz. Míří přímo na nás!"

Loď výbuchy přišla o několik věží s laserovými děly, další byly poškozené, ale stále měla více než dost výzbroje na zničení hrozby.

Nepouštět si je k tělu. Budiž.

Hlasitě zvolal:

"Všechna provozuschopná děla, ať pálí na nepřítele!"

Můstek zašuměl povely a činností.

Zbylé věže s mohutnými děly se natočily k podivným lodím. U vyústění děl se objevily jiskry, které se vždy objevovaly před výstřelem – zbraněmi proudilo ohromné množství energie.

Než děla stačily vystřelit, se stalo něco dalšího – náhle byla prošpikovaná předměty, široké přes metr, dlouhé dobrých deset metrů – na obou stranách byly ostré jako oštěpy – matné, z tvrdého organického materiálu. Při rozsáhlých poškozeních, většina věží explodovala nahromaděnou energií.

Na trupu kolosu vykvetly ohně a proudy uvolněné energie. Dvoukilometrový kolos se otřásal. Výbuchy byly silné, místy vznikly trhliny na pancíři. Loď však byla velmi odolná, aby přežila prudké boje.

Střely, které netrefily cíle, se zabodly do trupu lodi – při její síle nedokázaly prorazit pláštěm a způsobit tak další škody.

Osazenstvo můstku bylo ohromeno. Nevěděli, neměli tušení, co se stalo, proč se to stalo. Nevěděli o podivných střelách organických lodí, které senzory nezaznamenaly, na to byly příliš malé, bez emisí, čehokoliv, co by prozrazovalo střelu.

Bitevní loď Elizabet byla náhle téměř bezbranná.

Organické lodě se blížily. Vstříc jim letěly letouny bitevníku, které se sypaly z hangáru. To málo, co zbylo z hlavní výzbroje, začalo pálit. Bodová obrana se aktivovala, když se přiblížily nepřátelské letouny.

Temnotu vesmíru křižovaly výboje laserů a ojedinělé výbuchy značily ztráty letounů, na obou stranách.

Nebyl slyšet žádný hluk. Jen záblesky světel svědčily o brutalitě bitvy.

***

Mariňáci přímo klusali, aby se ke člunu dostali co nejdříve. Parus, v jejich středu byl bledý. Události mu byly tvrdou zkouškou.

Takové hrůzy nemohlo zplodit ani samo peklo, pomyslel si Parus.

Očima těkal mezi mariňáky.

Bude to stačit?

Cabora se podívala na pilotova záda, jako by vytušila nač myslel. Pevně svírala zbraň ve svých pancéřových rukavicích.

Pokračovali.

Chodbami náhle zazněl těžký, mnohočetný dupot nohou. Něco se k nim blížilo. Zezadu. Mariňáci si toho všimli.

Jsou rychlí, pomyslela si Cabora a zavelela, aby zastavili.

"Palebné postavení!" zavelela.

Mariňáci vzadu se otočili směrem, kudy přiběhli. Jedna trojice poklekla, druhá trojice se postavili hned za nimi. Zbraně mířili na vzdálený ohyb chodby. Dunivé zvuky se blížily. Byla cítit napjatost.

"Palte na cokoliv, co se objeví!"

Další mariňáci se postavili ke stěnám, aby mohli zasáhnout. Zbylí oddíl se postavil ve směru, kudy šli, aby pokryli palebné pole, kdyby nepřítel zaútočil i ze předu.

První obludy vyrazili z poza ohybu. Mariňáci potlačili chvilkový šok a spustili mohutnou palbu.

Zazněl řev umírajících útočníků. Krev stříkala všemi směry, i kusy rozervaných těl. Vlna útoku snad neměla konce…

***

"Dostal se mi za zády! Sejměte ho někdo!" křičel tmavovlasý, bledý pilot jednoho letounu při střetu s protivníkem.

Letoun zaznamenal zásahy. Jedna dvojice letounů přilétala na pomoc, ale bylo pozdě. Další zásahy roztříštily celou levou půlku letounu. Nestačil ani vykřiknout. Organický letoun, jenž měl pilota na svědomí, nevyšel bez trestu, sám byl zničen světelnými kopí laserů – přímo se vypařil.

***

Silně poškozený bitevník se bránil jako raněné zvíře, zahnané do kouta, jež už nemělo co ztratit. Většina věží byla zničena. Bodová obrana utrpěla škody. Torpédové šachty střílely v salvách, ale obdobná obrana organických lodí většinu zničila dříve, než měly možnost se trefit.

Podivné lodě měly zásahy, ale krunýř byl natolik silný, že škody byly zanedbatelné. Jen jedna doprovodná loď byla kompletně zničena, při soustředěné palbě bitevní lodi a letek letounů.

Myslící lodě to nesly s nelibostí. Pro větší loď to bylo něco jako ztráta dítěte. Útrobami proudil vztek. Chapadla se intenzivně vlnila.

Osazenstvo můstku Elizabet bezmocně hledělo, jak se lodě přibližovaly, až do chvíle, kdy se první chapadla přichytila k trupu.

***

Mariňáci začali ustupovat, pozpátku, a nepřestávali střílet.

Hrůzná stvoření ryčela. Chapadla na protáhlých tlamách se dychtivě vlnila. Bledé oči se jenom leskly. Ignorovali ztráty. Probíhala rozervanými těly s lhostejností. Nohy čvachtaly na cárech svalů, vnitřností, a loužích krve.

Chodba připomínala výplod z pekla. Byla pokryta tekoucí se krví a tělních tekutin, kousky svalů a kůže.

Mariňáci se v zadním voji střídali, aby ti, co dostříleli, nabili zbraně a mohli tak pokračovat bez přestání. Munice bylo dost, ale ne nekonečno. Museli co nejrychleji pokračovat ke člunu.

***

V temných chodbách bitevní lodi, bez energie, byly vidět záblesky střelby. Stěny byly pokryty hlubokými dírami po střelách. Místy byly vidět saze po kouři. Posádka lodi bojovala vším, co měla.

Jednou chodbou proběhla skupina oblud, která vzápětí byla pohlcena plameny plamenometu. Chodba zrudla žárem. Obludy ryčeli bolestí a vztekem a nenaplněnou touhou po kořisti. Ten někdo pokračoval v palbě plamenometem, dokud se neproměnili v popel.

Na dalším místě obránci neměli štěstí. Leželi roztrháni všude po chodbě a přilehlých místnostech. Krev tekla proudem.

V jiném místě, se jeden tvor chapadly zabořil do hlavy jedné ženy, oči se jí protočily v sloup, ale stále žila.

Jedna skupina pochytala skupinu lidí, táhlá je zpátky k trhlinám.

Na mnoha místech se bojovalo. Trhliny byly téměř po celém délce hřbetu bitevní lodi. Útočníci zaplavovali útroby lodi. Mariňáci podnikali výpady, aby zahnali nepřítele zpátky, ale dařilo se jim to jenom z části. Častěji byli na ústupu, nebo bránili důležité úseky a místa, aby zabránili dalším průnikům. Jejich odvaha podstupovala těžkou zkouškou. Bojovali proti nepředstavitelným hrůzám.

Myslící loď, přichycená na trupu lodi, působila jako nádor. Se svými rozměry se nemohla měřit s kolosem, přesto ji dokázala udolat. Ale bylo více než patrné, že by za jiných okolností nesvedla rovnocenný boj s unijním bitevníkem.

Ale tohle nebyly jiné okolnosti a loď pociťovala slast z další kořisti, z dalších organických surovin.

Pro myslící lodě bylo cokoliv organické jen pouhou surovinou – pro potravu, růst a množení…

***

Cabora si vyslechla nepředstavitelnou zprávu od pilotů člunu – Elizabet podléhala útočníkům.

To není možné! Loď třídy Beowulf, by zvládla i menší flotilu!

Sama jednou byla svědkem, jak taková loď se dokázala měřit nejnovější palebné síle Ezaxonů!

Co jsou, proboha, jenom zač?!

Běžela v čele skupiny, která nebyla pod útokem – aspoň prozatím. Nepřítel se jistě připravoval na další útok.

Poznali, že nemělo smysl útočit čelně. Něco chystají. To nejsou tupá zvířata.

Její myšlenky byly v jednom kole. Skupina běžela, co jim síly stačily. Nikomu nedošlo, že se vše odehrálo neuvěřitelně rychle, téměř okamžitě po příletu k základně.

Pokračovali v běhu, netušící, co dalšího se blížilo.

***

Širokou ventilací, tiše, přesto svižně, pochodovali protáhlí, útlí tvorové – šest končetin se jenom míhalo při rychlosti pohybu. Svaly pod bledou až průhlednou kůží viditelně pracovaly.

Bledé oči zářily v temnotě ventilace.

Podél protáhlých krků se vlnily chapadla – byla v tom jistá lačnost. Tupé hlavy kmitaly ze strany na stranu, v souladu vlnitými pohyby těl.

Cítili je. Kořist. Další organický materiál. Měli je hned pod sebou. Při své rychlosti předhonili skupinu lidí, jež běželi chodbou.

***

Nepřežil žádný z letounů bitevní lodi. Piloti se buď vypařily se svými stroji, nebo byli pochytáni – živí či mrtví, na tom nezáleželo.

Organické letouny kroužily kolem bitevníku jako mouchy nad mršinou. Doprovodní lodě pluly opodál, přihlížely.

Boje se šířily útroby Elizabet jako mor, který se nedal zastavit. Většina posádky byla buď mrtvá, nebo zajatá – smrt by byla pro ně lepší, oproti tomu, co by je čekalo.

Osazenstvo můstku se začalo opevňovat ve velínu, spolu s oddíly mariňáků, a dalšími námořníky. Nikdo neobsluhoval přístroje, nemělo to již smysl. Všichni drželi pistole, kromě mariňáků, v plné výzbroji.

Věděli, co je brzy čekalo.

Elizabet to měla spočítané. Předtím, než podlehla obrana strojovny, šéf inženýr, spolu s kapitánem na můstku, se postarali o jednu věc.

Nás nedostanete zadarmo, pomyslel si kapitán bitevní lodi Elizabet pohřebně.

Nikdy by ho nenapadlo, že jednou skončí takhle. Pro ti neznámé hrozbě, odněkud z vesmíru.

Čas odtikával…

***

Rozpoutalo se peklo, ve chvíli, když se dostali k předsíni doku, kde čekal člun se svými piloty. Mariňáci museli bojovat o svůj život, když se smrt snesla z ventilačních šachet. Bojovali proti nové hrozbě, proti nové podobě nepřítele.

Při přepadu pět mariňáků padlo, a to roztrháni brutální silou, před kterou je pancíř nezachránil, který by jinak odolal i výbuchu granátu.

Předsíň byla pokryta přímo hromady těl nestvůr. Roztrháni palbou z pušek a střepinových granátů. Stěny byly pokryty hustou krví, skoro až černou a kusy tkání – to vše stékalo přímo v proudech.

Přeživší se museli přímo brodit mrtvolami. Pancéřové boty čvachtaly na loužích krve a kusech těl. Útok nepřestával. Z ventilace padali další a další zrůdy. K tomu zazněly dunivé kroky předchozích útočníků, které se lačně přibližovaly.

Cabora hnala své bojovníky, pokryté od hlavy k patě krví. Konečně se jim podařilo dostat do doku. Spatřili, jak někteří tvorové dotírali na člun, ale nedokázali proniknou pláštěm. Bodová obrana člunu se náhle ozvala – rotační kulomety mnohé útočníky proměnily v oblaka krvavé mlhy.

Hluk střelby a ryk stvůr byl až ohlušující. Parus, držící pistoli, kterou dostal od Cabory, byl též pokryt krví, běžel uprostřed přeživších. Někteří mariňáci byly zraněni – měli potrhané pancíře.

Z patnácti unijních vojáků přežilo osm.

Rampa člunu klesla dolů za syčivých zvuků hydrauliky. Pod krycí palbou bodové obrany, přeživší přímo vběhli dovnitř. Někteří se na patě otočili a spustili palbu, aby se k nim nic nedostalo.

Rampa se zavřela, nažhavené trysky se spustily…

***

Osazenstvo můstku kladlo houževnatý odpor, ale bylo to marné. Bylo jich příliš mnoho. Krev tekla po podlaze. Muži a ženy umírali. Těla ležela na podlaze bez hnutí – některá byla nestvůry tažená ke vchodu – živí či mrtví. Ti, kdo stály, střílely, co jim munice stačilo.

Forest O´Demiel, kapitán bitevní lodi Elizabet, ležel blízko svého křesla – byl téměř mrtvý, ale stále měl natolik jasné vědomí, aby viděl odpočet, který klesl na nulu. Zavřel oči.

Bitevní loď Elizabet, unijní flotily, explodovala v jasném, bělostném záblesku – ekvivalent miniaturní supernovy.

Vše v okruhu sta kilometrů se prostě vypařilo.

***

Přeživší ve výsadkovém člunu němě přihlíželi zkáze Elizabet, spolu s nepřátelskou lodí na trupu a jedné doprovodné lodi a všech letounů.

Trojice zbylých doprovodních lodí posbíraly vše, co se dalo a zmizely v hyperprostorovém víru, a to neznámo kam, z místa, odkud přiletěly.

Výsadkový člun poletoval kousek od stanice…

Epilog.

Hlídková stanice Set-Prox.

2305.08.07. Unijního času.

Dobrých milion kilometrů od stanice se objevil vír. Horizontem proletěla dvojice křižníků o délce tři set metrů. Jejich zbraně byly v plné pohotovosti okamžitě střílet. Hned za nimi se objevila čelní část bitevní lodi třídy Beowulf, v doprovodu dalších tří křižníků.

Unii již bylo jasné, že se u základny Set-Prox něco stalo, když se neozvala ani bitevní loď Elizabet.

Vír se pomalu vypařil. Zamířily k základně. Netrvalo dlouho, než dostaly zprávu od výsadkového člunu…