Marco Leikon

Anotace: Úryvek ze světa, kde města jsou pod ochranou sfér, chránící obyvatelé před temnými tvory a paranormálními jevy - ale nejsou dokonalou ochranou. Proto existuje Senhalský řád, který proti temným silám bojuje tisíce let... a mezi členy patří i jistý Marco Leikon....

Deník:

Probouzím se s nočními můrami. Stále vidím to, co se stalo ve starém domově… to jak moje matka ležela v kaluži krve. To, jak měla rozervaný bok. To jak u ní ghahůl… zrůdný netvor noci, stál s pařáty a jehlovitými zuby od krve. To jak jsem stál jak zamražený…

Pokaždé, kdy se probudím, sáhnu po lahvi, ležící na nočním stolku. Bez toho totiž nedokážu v klidu vstát a vykonávat svou práci.

Práci pro Senhalský řád…

Svět se změnil. Doba se posunula. Řád Senhalských rytířů se změnil. Ale jedno se nezměnilo. Bestie a nadpřirozeno, proti kterým bojujeme tisíce let.

Michael Vesel, současný mistr řádu.

Otevřeným oknem vál teplý vzduch, hýbal tak záclony. Muž, spící jen v teplákách, sebou vrtěl na posteli. Čelo měl orosené. Oči pod víčky se hýbaly. Snil…

Kapky krve kapaly z dlouhých prstů zakončené jehlovitými drápy. Každá kapka dopadala do karmínové kaluže v ozvěnách. Prostor působil bezbarvě. Díval se svýma dětskýma očima. Byl celý paralyzovaný strachem. Dýchal sevřeným hrdlem. Do místnosti vál teplý vzduch rozbitým oknem, záclony lehounce vlály. Střepy na podlaze tvořily jakousi mozaiku, která byla rámovaná tenkým proudem krve, pramenící z ležícího těla ženy.

Snažil se pohnout. Nešlo mu to. Velké, žluté oči se svislýma zornicemi upřely zrak na mladého kluka, místo bělma bylo jen černé pole. Byly pronikavé. Dravé. Hladové. Odhrnutými rty nočního tvora tekly proudy krve oné ležící ženy… jeho matky. Jehlovité zuby se pohnuty…

Sen byl přerušený pronikavým pípáním budíku. Marco vytřeštil oči, skropen kapky potu se prudce posadil. Hlavou se opřel do dlaní. Nabíral dech. Poslední dobou se mu zdál onen sen pomalu každou noc. A jako pokaždé, aby byl schopen vstát, aby byl schopen fungovat, aby otupil myšlenky na noční můru, na vzpomínku, sáhl po lahvi silného alkoholu. Tentokrát se neobtěžoval nalít tekutinu karamelové barvy do sklenky, rovnou se napil z lahve. A dopřál si hned tři doušky.

Položil lahev na stolek, přitom vydechl.

Oknem nadále vál teplý, vlhký vzduch, byl až příjemný.

Promnul si tvář. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. Budík nadále pronikavě pípal… bouchl do budíku.

"Sklapni…" zamumlal.

Měl sucho v ústech. A pálenka na otupění myšlenek tomu moc nepomohla. Ztěžka vstal. Protáhl se. Zavrávoral. Zamžoural na budík, kde digitální obrazovka blikla a ukázala rovných 6:00. Čas konat svou práci.

Necítil se na to. Ale měl dobrou motivaci. Dokonce i nynější mistr řádu přehlížel některé věci; Marco vykonával svou práci dobře a patřil k nejlepším. Měl své hranice. Při práci nikdy nepil. Ani nebral hang, tak daleko to nedopracoval.

Když vykonal ranní hygienu, což byla studená sprcha a zběžné čištění zubů, se pomalu oblékal do uniformy. Do vnitřní kapsy tmavého kabátu vložil odznak řádu, stříbrná placka napevno spjatá s černou kůží; černé intarzie byly v podobě senhalského kříže, před nímž byl šikmě dán meč. V jedné části byl i nápis ve starém latanském dialektu, který dnes užívají jen učenci a znalci starého jazyka. Decen em poar, ort darkhum: krví a potem proti temnotě.

Než stačil vykročit ke dveřím, se v jedné jeho kapce kabátu ozval tón příchozího hovoru.

"Že by se něco dělo?"

Vyhrabal služebný mobil, trhnutím zápěstí odklopil průhledný kryt, který fungoval i jako displej, palcem ťukl na tmavou dotykovou plochu těla aparátu, přímo na blikající spirálu. Na průhledné ploše se zjevila tvář ženy s blond vlasy a nasazeným baretem, na němž byl připnut stejný odznak, který si vložil do kapsy kabátu.

"Copak, Nancy? Ještě jsem nestačil ani vyjít z bytu."

"Taky tě zdravím, Marco," řekla lehce uštěpačně, "hejbni zadkem, došlo k průlomu v oblasti jedné farmy na jihu. Do schránky jsem ti již poslala souřadnice."

"Za poslední měsíc to už je třetí."

Pomyslel na jižní sektory města, chráněny sférou proti tvorům noci a paranormálních jevů.

Nancy přikývla.

"Ano. Z nepochopitelných důvodů je v těch místech sféra oslabená… lidi, co to mají na starost to prošetřují."

Marco pomalu vyšel z bytu. Zamkl a dal se do kroku chodbou.

"Jaké jsou detaily ohledně farmy?"

"Na přes noc byl ztracen kontakt. Tamní farmář, jistý John, hlásil podivné aktivity, než stačil něco říct, bylo ztraceno spojení. Pořádková policie se tam vydala a objevila mrtvá těla. Zajistila oblast a dali echo řádu. Jeden tým již jistí okolí kolem farmy, ty povedeš další tým, který prohledá vnitřní oblast farmy," odmlčela se a semkla rty.

Marco se zastavil před dveřmi výtahu. Byl mírně překvapený. Stiskl tlačítko, aby přivolal výtah.

"Mně?"

"Taky z toho nemám radost. Ale máme málo lidí a, světe div se, patříš k těm lepším…" nedořekla a přivřenýma šedýma očima se zahleděla do Marcových tmavých očí.

"Neznělo to moc přesvědčivě, Nancy."

"Snažila jsem se."

Lehce se usmála.

"Hm. Nuže dobrá, budu tam do patnácti minut."

Žena přikývla.

"Pošlu jim echo. Dobrou cestu, Marco."

"Díky."

Obrazovka zhasla, prstem klepl na svítící ikonku schránky, podíval se na souřadnice, se zamručením zaklapl mobil a vložil jej do kapsy, v ten moment se otevřely dveře od výtahu, přitom to cinklo.

***

Na čelní sklo dopadaly kapky deště. Mrholilo. Marco sledoval krajinu podél cesty. Minul poslední domy předměstí a zajel do oblasti s farmami, kde se pěstovala jen malá část toho, co město potřebovalo k životu. Pro uspokojení potřeb lidí byly dál od města velké osady, chráněné vlastními sféry, produkující potřebné jídlo, i další potřebné věci.

Město se nacházelo na členitém, místy skalnatém terénu, který tak vytvářel nesouměrný profil. Uprostřed byly vyšší budovy propojené lávkami, mosty a nadzemními silnicemi, postavené na členitých skálách.

Podíval se do zpětného zrcátka. Za sebou neviděl žádná auta, ale viděl svůj unavený výraz. Pročísl si vlasy a povzdychl si. Upřel zrak na silnici před sebou.

Zapnul stěrače. Podíval se na displej se zapnutou navigací, nacházející se na palubce. Autem na křižovatce zabočil na cestu, která ho zavede přímo do cíle.

Stěrače drhly o sklo.

Přibrzdil, když spatřil zátaras tvořený auty pořádkové policie. Na střechách aut tiše blikala rudá světla. Zastavil těsně před blokádou. Stáhl okénko, když se k jeho vozu přiblížil muž v nepromokavém plášti a nasazenou kapucí.

"Ach, další od vás," vyslovil muž s roztřepaným knírem, když se zahleděl na Marca. "Jen pro formalitu váš odznak, pane."

Marco přikývl a ukázal jej.

"V pořádku. Ostatní už na vás čekají."

"Jaký je stav?" zeptal se, přitom odznak vrátil do kapsy.

"Stav je takový, že se zatím nic nezměnilo, a to od zajištění oblasti a příjezdu lidí z řádu."

Pokrčil rameny.

Déšť lehce zesílil.

"Dobře."

Muž s knírem se odtáhl a mávl na někoho, jež seděl v jednom autě. Z auta přišla odpověď ve formě přikývnutí. Marco sledoval, jak se rozevřela mezera dost široká na to, aby mohl pohodlně projet. Okénko stiskem tlačítka uzavřel a mávl na muže z pořádkové policie, ten opětoval gesto přikývnutím a sledoval, jak stříbrný vůz projel.

Podíval se do zpětného zrcátka. Viděl, jak se mezera uzavřela. Zahlédl i další policisty, stojící kolem zátarasy.

Cesta netrvala dlouho, než dojel do cíle. Zřel dvě haly pro zvířata a stodolu postavenou z části pálených cihel a z části ze dřeva. Střecha byla z vlnitého plechu. Na zarovnaném místě byly zaparkované vozy členů Senhalského řádu.

Déšť zesílil.

"Sakra," zaklel, když pozoroval horšící se počasí.

Místo působilo více než ponuře… jako z jiné doby, nebo světa. Zaparkoval na kraji prašné, nyní bahnité cesty, naproti řádovým vozům, kde stála trojice postav. Popadl klobouk, který ležel na sedačce spolujezdce. Otevřel dveře a vystoupil do deště. Podíval se k nebi, přitom si přidržoval klobouk. Kapky deště dopadaly na jeho tvář. Bylo to osvěžující. Sklopil pohled, když naproti němu vykročila jedna z postav.

"Pane," pozdravila žena, sama měla klobouk se širokou krempou, "čekali jsme na váš příjezd."

Marco přikývl.

"Čekali jste dlouho?"

"Ne. Nejspíš jak vás, nás zavolali brzo ráno."

"To ano. Musím přiznat, že vás neznám… Jste?"

"Ach, promiňte… jsem Tric, pane. Teprve půl roku zpátky jsem nastoupila do terénu."

"Hm," zamručel na to jenom.

K nim přišla i zbylá dvojice.

Nikoho nepoznával. Svraštil čelo. Každému se krátce podíval do očí.

Tric si toho všimla.

"Je to tak, pane. Kromě tady Paula jsme s Adamelem v terénu teprve půl roku."

Marco netušil, že na to byli s lidmi tak špatně. Možná v tom byl i méně závažný důvod. V duchu mávl nad tím rukou.

"Paul?" podíval se na mladšího muže s blond vlasy, které střapatě vykukovaly ze spod klobouku.

"Ano, pane."

"Jak dlouhou máte službu v terénu?"

"Rok, pane."

To není o nice lepší. Co to jenom řádu vlétlo přes nos? Poslat služebníky s tak krátkou praxí? Proti neznámé hrozbě…

V duchu zavrtěl hlavou.

Proto jsem tohle dostal. Málo zkušených lidí.

Povzdechl si.

Tric jej pozorovala, měla semknuté rty.

"My sami jsme byli stejně překvapení, když jsme se tu sešli."

Marco měl pocit, že mu četla myšlenky.

Že by měla jeden z druhů talentů?

Měřil si ji pohled. Tric to neušlo.

"Nuže dobrá. Nevíme, co zde objevíme, tedy chci maximální obezřetnost. Buďte jeden druhému na dohled a na doslech, to minimálně. Nepřetržité spojení. Každou maličkost hlásit. Rozumíme si?"

Připadal si nepatřičně. Necítil se ve své kůži. Cítil se přímo bídně. A nepovažoval se za vůdce. Nikdy nikomu nevelel. Vždy pracoval buď sám nebo v tandemu s jiným zkušeným členem řádu.

Jsou tak mladí.

Když dořekl, všichni na srozuměnou přikývli.

"Uvědomuji si, že by bylo fajn se více poznat. Neznám vaše dovednosti, ale spoléhám na ně. Jinak by jste nebyli v terénu…"

Popravdě nevěděl, co v takových momentech říkat; nikdy mu takové věci moc nešly. A uvědomoval si jednu věc, jeho jistě znali… pověst ho mnohdy předcházela, ale ne vždy v tom lepším světle. Viděl jim to na očích. Sami nevěděli, co od něho očekávat.

V duchu si povzdechl.

Jeden z čertů mi to byl dlužen.

"Jdeme do práce…" uzavřel to, všichni přikývli.

Déšť sílil.

Půda se proměňovala v bahno. Vlhko bylo vlezlé, ale ještě nepůsobilo nepříjemně. Zatím.

Začali postupným pátráním. Paul v jedné ruce držel tenzu, čtvercový aparát který reagoval na paranormální anomálie. Uprostřed zařízení se nacházel orb enzu, jež je citlivý na výskyt temných jevů. Orb byl matně průhledný, napohled skleněný, nebo křišťálový… uprostřed se vlnil šedý kouř.

Marco si v duchu pochvalně přikývl.

Pracují dobře.

Jedna věc ho však trápila. Prozkoumali již část farmy, ale nic neobjevili. Zatím. Marco se i jednou spojil s vnějším týmem, jestli něco neobjevili. Nic. Dokonce se od Mateho, muž velící vlastní skupině, dozvěděl, že sám velí nováčkům. To ho značně znepokojovalo.

Doufám, že to neproklouzlo. To by nebylo dobré. Už několik let se nestal incident blíže centru města.

Promnul si bradu.

Přesunuli se ke stodole, haly nechali za sebou.

"Paule a," kývl na druhého muže, "obejdete stodolu po vnější straně. Já a Tric začneme uvnitř. Nevzdalujte se z doslechu, a až skončíte, přidáte se k nám."

Muži na to jenom přikývli. Paul pokýval na společníka, Adamela, a spolu tak vykročili.

Marco je krátce sledoval. Musel věřit jejich schopnostem. Navíc měl Paul větší zkušenosti z terénu, a na to spoléhal. S Tric vstoupili dovnitř. Z venku se to nezdálo, ale vnitřek byl velmi prostorný a členitý. Pomalu a důkladně prohlíželi vnitřní prostory. Tric měla vlastní tenzu.

"Pane…"

Marco se zrovna zarazil u jedněch otevřených dveří, za nimiž zahlédl jakési pytle, na nichž byla značka společnosti Golgo.

"Ano, Tric? Našla jste něco?"

Ukročil zpět a podíval se jejím směrem.

"Ano. Viditelné stopy, a něco, co vypadá jako značky, i tenzu reaguje. Kouř se divoce vlní a ztmavl."

Se zamručením k ní vykročil. Postavil se vedle členky řádů a poklekl na koleno. Cítil zvláštní, solný pach. Na podlaze ze silných prken uviděl černé cákance a značky…

Kruci…

Vytáhl z jedné vnitřní kapsy stříbrný řetízek, na němž byl kruh s vnitřními spirály, které se překrývaly a proplétaly, tvořily tak velmi zvláštní vzor. Tric sledovala jeho konání. Odložil si klobouk, volnou rukou si pročísl vlasy.

"Máš ampulku slz?" vyslovil aniž by se na Tric podíval.

Od posledních dní neměl možnost si doplnit zásoby, říkal si, že to po tomhle napraví.

"Ano, pane…" zašátrala ve svém kabátu a vytáhla ampulku velikosti jejího malíčku. "Tady…"

"Tric, dávejte teď pozor, netuším, co přesně se stane, je to nevyzpytatelné. A dejte vědět kolegům venku, ať jsou připravení reagovat."

Přikývla a učinila tak.

Marco se soustředil. Položil řetízek doprostřed podivných znaků.

Tady si někdo zahrával s něčím s čím neměl. Co se tady vlastně stalo? A jaký je důvod oslabení sféry v této oblasti?

Otevřel ampulku slz alunmů… slzy byly zkrystalizované, podobaly se obyčejné soli. Obsah začal sypat na podlahu, kolem řetízku, místy překrývaly cákance a značky, jež působily staře, a taky byly. Doklepl poslední zbytky slz, před ním byl vytvořen prostý kruh.

Sansenkurt…

Stále nevěřil svým očím.

Který blázen…

Tric schovala svůj služební mobil, když obeznámila Paula a Adamela. Tiše pozorovala. Fyzicky a duševně se připravovala.

Marco se dotkl prsty levé ruky čela, řekl:

"Kala azem, kala azem… emadaceum…" odříkával svatá slova lareumu, jazyka staršího, než byl starý latanský dialekt.

Jazyk užívají jen členové řádu. Cempen lamuniel ort darkhum: Posvátným světlem proti temnotě.

Prsty se dotkl místa, kde měl srdce… Tric napjatě pozorovala, na čele se ji objevily kapky potu.

"Kala amun, kala amun… emadaceum…"

Tenzu divoce zareagovalo. Kouř uvnitř orbu ztmavl, byl teď téměř černý. Tric zatěkala očima, shlédla na aparát ve své ruce a vzápětí na soustředěnou tvář staršího člena řádu. Z venku k nim doléhal sílící vítr a hluk deště, jež dopadalo v provazcích. Slzy alunmů začaly zlatavě zářit, ale byl tam jakýsi kaz… temná aura, sotva viditelná. Marcovy po tváři tekly kapky potu, musel se velmi soustředit na to, co dělal. Jedna kapka potu se zachytila na špici nosu.

Tric sledovala, jak se Marco prsty přesunul k žaludku, odříkal slova lareumu:

"Kala axun, kala axun… emadaceum…"

Blázen, pomyslel si. Kdo za blázna tohle vyvolal?

"Exem amuhan…" dodal poslední slova.

Slzy alunmů zazářily intenzivním svitem, skoro oslepujícím. Řetízek zčernal… tenzu reagoval tak, až orb zcela ztmavl. Tric odskočila, s klidem se pokřižovala nad srdcem, následně tasila řádovou dýku, na opasku měla i pistoli… obojí měly vyrytá svatá slova lareumu. Marco se postavil a odkročil několik kroků od místa.

"Probudil jsem to, brzy to nastane. To proto nikdo neobjevil stopy po temném tvorovy… uložil se totiž ke spánku na místě, kde byl vyvolán."

"Vyvolán? Který hlupák?"

Tric pocítila zlost.

Marco na to přikývl. Ještě stačil říct:

"Jeden z přízraku z Hlubin… Ezethér…

Nad místem probuzení se objevil černý oblak kouře, který vířil všemi směry, vzápětí se koncentroval do jednoho bodu… přišlo to.

Oba dva se pokřižovali nad srdcem. Temný tvor s protáhlou, kožnatou tváří, se rozhlédl kolem sebe… oválná, rozevřená tlama připomínala temnou propast, nebyly vidět zuby, nic. A oči bez víček byly jak hluboké, temné studny… nebyly to ani tak oči, jako otvory do samotných Hlubin. Úzké, nepřirozeně dlouhé prsty s mnoha klouby se stejně nepřirozeně zavlnily. Byly zakončené jehlovitými drápy, na kterých byly kapky zaschlé krve posledních obětí.

Prostor začal chladnout, tmavnout, jakoby se vytrácelo samotné světlo, teplo… život. Tvor se vznášel nad zemí, od pasu se vlnily cáry šedé kůže. Neměl nohy. Vítr narážel do stěn stodoly. Profukoval dovnitř, vznikala tak zvláštní zvuková kulisa. Ezethér se pohnul… zablesklo se. Následoval křik, vycházející z hlubin otvoru místo úst. Mrazilo z toho.

"Tric! Ten řetízek ho poutá, ale nevydrží to dlouho… Víš, co máš dělat?"

"Ano, pane. Něco podobného jsem už dělala."

Marco přikývl. Z jedné vnitřní kapsy kabátu vytáhl ampulku, v němž byl popel z kostí temných tvorů smísený se stříbrem, a milmím… posvátnou rostlinou zalévanou svěcenou vodou. Podíval se temnému tvorovy do neexistujících očích, do temných hlubin, z nichž vycházel chlad. Cítil za krkem mrazení.

Mrštil ampulí, ta se rozbila o kožnaté tělo zrůdy z Hlubin… vzniklý šedý oblak obklopil celé jeho vznášející se tělo. Ezethér sebou trhl, vykřikl táhlým tónem z něhož mrazilo. Tric i Marco cítili husí kůži.

"Odříkávej se mnou, Tric! A dělej to, co já!"

Prsty levé ruky se dotkl místa, kde měl srdce, Tric sama učinila, přitom pravou rukou svírala svou řádovou dýku, na jejichž čepeli byly vyryta posvátná slova a symboly.

Marco začal odříkávat slova lareumu, Tric se přidala do souzvuku, který plnil prostor, který chladl, ztrácel barvu. Byla cítit smrt. Cítili ji, na kůži, pociťovali tíhu v žaludku, svíravý pocit kolem srdce; kdokoliv nepřipravený, nevycvičený, by podlehl tíži, strachu… byl by ochromen…

Jako kdysi Marco, když byl dítě… když viděl…

Soustředil se. Odříkával slova… pot mu tekl po tváři. Tric se klepaly ruce. Cítila se divně, cítila mráz ve svém srdci.

Soustřeď se, Tric! pomyslel si.

Nesměla podlehnou tíži, která se šířila od tvora z Hlubin.

Je silný…

Dál odříkávali svatá slova. Prostor působil každou chvílí tíživě. Marco a Tric vydechovali obláčky páry. Starší člen řádu klekl na koleno, bodl dýkou do podlahy a vedle ostří čepele položil ruku s roztaženými prsty… mladší členka učinila to samá, silně se třásla vypětím, tělesným, duševním.

"Amun eten, emin amun," odříkal Marco, Tric nebyla pozadu, třásl se ji hlas.

Rukou se přiblížil k ostří dýky, řízl se… Tric učinila to samé, třásla sebou. Kapky krve tekly po silných prknech.

"Amun eten, emin amun," zaznělo ve souzvuku.

Ezethér zavřískal, znělo to jako z hlubin, mrazem pokryté jeskyně. Kapky krve se sami pohnuly směrem ke kruhu zkrystalizovaných slz alunmů. Krev se začala mísit se slzy – mnohé kapky však začaly vstoupat vzhůru – Marco a Tric pokračovali ve souzvuku litanii svatých slov, bylo to čím dál náročnější, i zkušený člen řádu měl co dělat, aby nepodléhal tíži. Chlad jim pronikal do těla.

Tric…

Všiml si, že ztrácela dech, bylo pro ní zatěžko se nekymácet do stran.

Cítí její slabost, upíná k ní svou vůli… ještě chvíli.

"Amun eten… exa amin…" zamumlal Marco poslední slova, Tric též, přitom s výdechem padla na zem.

Vyšlo to?

Podíval se na ležící mladší členku řádu, mělce dýchala; pohlédl na temného tvora z hlubin… v tichosti se začal odpařovat, rozpadat na cáry kůže, pokračovalo to tak dlouho, dokud se nerozpadl a nezmizela tak jeho existence v tomto světě, kde neměl být. Krev, která se vznášela ve vzduchu dopadla na dřevěnou podlahu. Marco těžce sedl na zem a vydechl. Tvář měl zalitou potem, kůži měl bledou, byla mu zima i horko zároveň – ona tíže pomalu odeznívala, mrazivý spár svírající srdce mizel.

"Tric?"

Neozvala se. Bylo mu zatěžko se postavit, ale zvládl to na třetí pokus, byl vysílený. Celý se třásl. Došel k ležící člence, s heknutím poklekl a otočil ji na záda, naklonil se k ní. Dýchala, mělce, ale žila. Doufal, že to zvládne, bylo to pro ní moc.

"Nezkušená… mohlo ji to zabít. Ten prevít byl silný."

Co to řádu jenom napadlo?

Dovnitř doléhal hluk silného větru a deště. Když Marco nabíral dech, neušlo mu, že Paul a Adamel se neobjevili.

"Kruci. To si vyřídím, až se vrátíme do centrály…"

Rostla v něm zlost. Chystal se vytáhnout služební mobil, aby si vyžádal hlášení, když v tom zazněly nezaměnitelné zvuky střelby. Zamrazilo v něm. Zdálo se, že to nebyl konec. Kvapem vytáhl mobil, aby zjistil situaci. Paul, ani Amadel se neozvali.

Tady se děje víc, než…

Podíval se na místo, kde před chvíli byl Ezethér. Tric se pohnula, pootevřela oči a bolestně vydechla. Marco pocítil úlevu.

"Tric?"

"A… ano?"

"Jak na tom jste?"

Jednou dvakrát zamrkala. Byla bledá a třásla se.

"Strašně, pane. Vyšlo to?"

"Ano. Byl to váš první krevní rituál zapuzení?"

"Ano."

"Vedla jste si dobře. Ale máme tu další problém, z venku zazněla střelba a Paul s Amadelem se neozývají."

Tric se posadila, zamotala se ji hlava, zaostřila na Marcovu bledou tvář, jeho kruhy pod očima byly tak výraznější.

"Zvládnete to?"

Přikývla. Postavil se a pomohl ji se postavit na třesoucích se nohou.

"To brzy odezní. Ezethér byl velmi silný."

"Silný i na vás?"

Marco na to nic neřekl. Semkla rty. V náhlém tichu zněl vítr až burácivě. Rozhlíželi se kolem sebe. Barvy působily normálně, pocit smrti odezněl, ale nebylo o moc živěji, ponurost místa byla tíživá jiným způsobem.

"Nelíbí se mi to, pane."

"To ani mně. Podíváme se po ostatních…"

Když vyšli ven, vítr ustal a déšť byl intenzivní. Pod nohama jim čvachtalo bláto. Všude byly vidět louže a stružky kalné vody. Vzduch byl chladný a patřičně tíživý vlhkostí. Rozhlíželi se. Dívali se po stopách – ale jak se zdálo, voda vše poctivě smyla – až na to…

"Pane…" Tric ukázala na viditelnou stopu krve v bahně, která byla smývána deštěm. "Krev…" dodala šeptem.

Došli na místo, kde bylo bahno jasně zbarveno krví. Čí bylo, to se nedalo určit. Marco si však všiml lesklých předmětů. Nábojnice od pistole.

"Slyšel jste to?"

Tric zpozorněla, když uslyšela podivný zvuk. Znělo to jako náraz, jako by něco někde spadlo. Marco sám zbystřil. Podíval se směrem odkud zazněl onen podivný zvuk. Kývl na Tric. Oba si připravili pistole a vyrazili k domu, ve kterém žili farmáři.

Klusem se přiblížili k otevřeným dveřím, byly dřevěné, natřené na zeleno a v místě, kde byla klika, byly naštípnuté. Někdo… něco, je vyrazilo jen před malou chvilkou. Na podlaze viděli stopy bahna. Jedny byly jasné lidské šlápoty s viditelnými otisky vzorků bot a vedle nich byly stopy, jako by někdo něco – spíš někoho, táhlo. Kapky krve byly výmluvné.

"Něco je napadlo," vyslovila Tric, dívala se na Marca.

V očích se jí lesklo. Měla strach.

Marco ji opětoval pohled.

"Taky si myslím. Muselo je to zaskočit, někdo, spíš něco, jednoho z nich odtáhlo, druhý šel na pomoc… vůbec se mi to nelíbí. Buďte patrná."

Členka řádu přikývla.

"Je mi jasné, na co myslíte… nebyli jsme dostatečně připraveni…"

Marco se krátce zarazil, díval se dovnitř, pistoli měl napřaženou. Vrazil dovnitř aniž by něco řekl. Pro Tric byla jeho reakce výmluvná.

Tiše následovali stopy. V tichosti domu zazněl hluk, který si nedokázali určit. Pak uslyšeli jediný výstřel. Vyměnili si krátké pohledy. Dorazili k jednomu portálu bez dveří, postavili se po stranách zárubně. Z temné místnosti slyšeli jen něčí dech. Marco opatrně nakoukl – prostor byl temný, oknem prosvítalo nepatrné světlo, bylo vlastně o něco světlejší, než okolní temnota, jen nábytek byl výraznější, byly vidět jasné obrysy, které působily jako hmotné stíny. A kromě nábytku zahlédl obrys postavy.

Jeden od nás?¨

Nebyl si jistý. Pomalu vykročil. Zbraň měl připravenou. Tric též. Před sebou viděli jasné obrysy postavy, a čím blíž byli, tím se rysy muže zvýrazňovaly.

"Paule?" opatrně promluvila Tric.

Jak stál, viděli jen jeho profil. Na tváři měl krev. Oči měl rozšířené. Dýchal ústy. Ruce měl podél těla, v jedné držel pistoli, ze které se ještě kouřilo. Marco se podíval na podlahu. Viděl karmínovou kaluž, která se šířila od těla – vlastně dvou.

"Paule, co se tu stalo?"

Marco byl neklidný. Viděl, jak byl mladý člen řádu v šoku.

"Byl jsem pomalý… nemohl jsem už nic dělat…"

"Co? Paule, podívej se na mně."

Paul tak učinil. Oči se mu leskly.

"Bylo to nečekaná… zjevilo se to odněkud… byl jsem pomalý… byl jsem pomalý…"

Byl v šoku.

Kruci.

Tric byla bledá. Odvážila se vykročit k tělům.

"V klidu dýchej, Paule, to přejde. Jen se na mně dívej, ano? V klidu…"

Tric mezi tím zalapala po dechu.

"Amadel… on má prokousnuté hrdlo…"

"Hrdlo?" vyhrkl Marco.

To není dobré…

Podíval se krátce na Paula a vykročil k Tric.

"Jaké vidíš stopy na krku?"

Tric se podívala bedlivěji.

"Kousnutí. Dle… a kruci…"

"Upír…"

"Ano, pane."

Spolu se podívali na druhou postavu. Viditelně vypadal jako člověk. A vlastně i byl. Podstatné bylo, že byl. Vlastně ani upír nebylo přesné určení. Tric odtáhla rukávy.

"Zdá se, že jsme nalezli toho, kdo přivolal Ezethéra, pane. Někdo, kdo si zahrával s temnými rituály. Tak moc, že ho to posedlo. Infikovalo."

"Dobrý úsudek. Zdá se, že se tu dělo více, než je na první pohled. Ozveme se centrále, aby poslali další lidi, ať je mají, či ne. Musíme to tady prohledat do hloubky a zabezpečit. Taková znamení na předloktí jsem již párkrát viděl… zdá se, že ve městě bují něco…" nedořekl.

Tric polkla. Společně se podívali na Paula, který se opřel o zeď a sklouzl na zem. Bylo na něm vidět, že si vyčítá, že nezachránil Amadela. Takových Marco již viděl. Mnoho toho už viděl, zažil na vlastní kůži…

Do okna bubnoval déšť, vítr postupně znovu sílil.