Legie - První bitva

"Stojíme neochvějně! Čelíme neochvějně! Bojujeme neochvějně! Jsme legionáři! A to znamená být ochráncem!"

Remon Paladan, centurion 3. kohorty 7. legie.

Řečeno v bitvě na Tebeoborských polích.

Rok 152. dle Markanova kalendáře.

Prolog:

Ledová pustina, severně od Portálu severu.

Vítr skučel mezi šavlovité ledové výstupky. Východ slunce vytvářel krvavou hru barev na ledu a sněhu, v zemi, ve kterém věčně vládla zima – nehostinné území, kde žili barbaři a podivní tvorové.

Vítr pleskal kožešiny, tvořící chlopně stanů, jež byly tvořeny kůži a kostmi velkých zvířat z vnitrozemí. Na rozlehlém území takových stanů bylo tisíce.

Šavlozubci, bělostně bílý, s namodralou srstí na hřbetu, se rvali o kus masa před obzvláště velkým stanem – protáhlé tlamy měli od krve, která silně kontrastovala oproti bělostné srsti. Velké velrybí kosti tvořily portál. U vstupu stáli stráže s rudým tetováním na tváři, držící ozubená kopí.

Uprostřed prostoru planul velký oheň. Všude postávali náčelníci a šamani – u ohně stál vysoký, statný válečník, jenž silou svých bojovníků sjednotil desítky barbarských národů. Na tváři měl černé a rudé tetování. Bledé oči, tvrdé jako led, a stejně tak chladné, se rozhlížely kolem. Jeden soukmenovec mu předal dřevěný štít.

Balrog Rudospár, se se štítem přiblížil k ohni. Vnímal žár plamene. Jazyky ohně olizovaly povrch štítu až zanechávaly černé stopy. Odstoupil. Pěstí začal bušit do štítu, silně, rytmicky. Ostatní se přidávali. Zvuky úderů se slily do bojové melodie. Postupně se přidávali další a další – šířilo se to rozlehlým táborem. Rytmické bušení se slilo do podoby hromů zimní bouře.

Bylo to silné. Divoké. Opojné.

Balrog náhle přestal – oči měl rozšířené, podobalo se to extázi – očima se zadíval na strop stanu a pozvedl paže a hlasitě zakřičel bojový pokřik, který zakončil slovy primitivního jazyka.

"Zimní bouře udeří! My jsme ta bouře!"

Všichni pozvedly hlasy a opakovaly slova. Šířilo se to táborem jako plamen – hlasy desítek tisíců válečníků hřměly krajinou.

Nastal čas pochodu. Směrem na jih a tentokrát je nikdo nezastaví…

Kapitola 1:

Město Andgar, Andgarské království.

Galager Mepus, vrchní generál Královské legie, shlížel z balkonu na cvičiště, kde trénovali noví rekruti. Z karafy si odlil vodu do hliněného hrnku a následně se napil.

"Jde jim to dobře," řekla Minatis Hat, postarší generálka 7. legie.

Opírala se loktem o zábradlí a dívala se na muže a ženy, kteří budou základem nově vzniklé legie – té její.

"Jistě, Minatis, ale stále máme co dohánět. Valatarci nám dost pomohli se základy, nebýt jich, by jsme nevytvořili to, co již máme. A hrozby jsou silnější než mi."

"To ano. Některé kmeny na jihu nejsou tak přátelské, jako Malhalské říční kmeny. Nemluvě o barbarech za valatarskými horami. A naši severní sousedé jsou jako na trní – nemohou se zbavit pocitu, že se něco blíží."

"Hmm. Možná jsou jenom paranoidní," nadhodil Galager.

"Nejsem si tak jistá, starý příteli. Naše armáda je příliš slabá. Potřebujeme více legií."

"Jistě. Ale naše zdroje jsou omezené."

Minatis na to jenom přikývla. Stále se dívala na cvičiště.

"Tihle budou štítem našeho národa. I po tolika letech od Připlutí, stále taháme za ten kratší konec."

Galager na to jenom přikývl. S generálkou sedmé legie pozorovali jeden stočlenný prapor, jak trénovali novou formaci, kterou legionáři sami vyvinuli.

Přední řada legionářů, držící oválné, vysoké štíty ze dřeva, pokryté vrstvou bronzu, držela pevnou linii, mezi mezery ve štítovém valu vykukovaly cvičné kopí. Druhá řada měla zkoseně pozvednuté štíty, chránící tak přední řadu i sebe. Třetí řadu tvořili lukostřelci a za nimi byli další štítonoši, pro ochranu lukostřelců.

"Působivé," řekla polohlasně Minatis.

Na připravené štíty dopadaly cvičné šípy. Lukostřelci ve formaci poklekli a krátkými luky začali střílet svými cvičnými střelami – tupé hroty byly omotané vlnou.

"Jistě, štítová formace dobře funguje, ale…" nedořekl.

Minatis přikývla, stále se opírající o zábradlí, a to s jistou ležérností.

"Aby fungovala na bojišti," dořekla.

Jsme na dobré cestě vytvořit jednu z nejsilnějších armád, pomyslela si. Ale nejdříve musíme obstát První bitvu.

Pozvedla pohled. Vysoko nad nimi kroužil zlatavě zbarvený drak. Pohledem se vrátila na legionáře.

Otázka však je. Proti komu budeme bojovat? Kdo bude onen První nepřítel?

"Ach, princův spřízněný drak."

Galager si též všiml draka na obloze.

Autrelus, onen princův drak, chvíli kroužil a začal postupně klesat na kraj cvičiště, až na závěr ladně přistál – nikdo si jej moc nevšímal – draci byly běžný jev.

"Zdá se, že se přiletěl podívat na svou spřízněnou osobu."

Usmála se Minatis.

Pamatovali si jej, když byl ještě kluk – a teď v dospělosti cvičil jako každý řadový legionář, s tím rozdílem, že zas tak obyčejný nebyl. Byl ze tří sourozenců nejstarší, tedy byl následníkem trůnu. Přesto se rozhodl se přidat k legionářům. Sám se i vypracoval na velitele praporu. A Minatis jej měla pod svým velením.

Z počátku to bylo zvláštní, ale časem si zvykla, i ostatní. Jeho prapor měl i neoficiální název – Dračí prapor – důvod byl velmi zřejmý. A patřil k těm nejlepším. Muži a ženy na nej byli patřičně hrdí a byl to přísný, zároveň spravedlivý velitel.

Technicky vzato, i princův drak patřil k praporu. Spřízněné osoby byli neoddělitelné. Sedmá legie měla velký potenciál, se stát dost možná nejlepší legií – ze všech pěti existujících. A každá legie měla pět tisíc hlav.

Autrelus se uvelebil na místě a vyhříval se na slunci, přitom švihal špičkou ocasu. Pozoroval svou osobu, Arlexe, jak se svým praporem cvičil souboje jeden proti jednomu.

"Kdo by si tehdy pomyslel, že ten rošťák tak dospěje."

Minatis se usmála a se svýma šedýma očima se zahleděla na vrchního generála. Její pohled oplatil s jistou poťouchlostí. Tmavé oči se mu zaleskly.

"To ano," souhlasila a škubla bradou. "Arlex velmi dospěl. Nejspíš na to mělo velký vliv to, když navázal pouto s Autrelusem."

"Ehm. Tehdy velmi překvapil, když se přidal k legii. Sloužit lidu a bránit jej, i vlastní krví – hm, ta jeho slova se stala přímo památná."

"Je budoucností našeho království. Stejně tak jako legionáři. Za těch sedm let jsme to dotáhli daleko."

Její oči se třpytily.

Z kdysi Obránců království, z malé armády, jež se armádou dala nazvat v uvozovkách, se razantně proměnila. A velký podíl na to měl Galager Mepus, když přišel se svou reformou. Kdysi navštívil Valatarské hory, viděl i Portál severu, viděl i hrozbu ze severu, proti které valatarci čelili po stovky let své historie. A byl to on, komu se povedlo navázat dobré vztahy, aby valatarští bojovníci pomohli vycvičit rodící se legii.

Věděl, jaké nebezpečí existovalo mimo hranice malého království, sahající od cípu Dračího zálivu, po cíp Remnakova jezera na východě, a táhnoucí se k severu, k Železnému lesu, tvořící přirozenou hranici mezi Andgarským královstvím a Valatarskými horami. Věděl, že by království útokům neodolalo. A aby se tak nestalo, bylo třeba profesionální armády.

Tak vznikla Královská legie.

Museli se toho hodně naučit, hodně pochytit. Oválné štíty byly inspirovány těmi od říčních kmenů u řeky Malhal. Luky a meče měly koncepce u valatarců. Šupinatá zbroj měla koncepci z mnoha zdrojů. Ale helma, ta byla jejich. Měla jedinečný tvar, zesílené čelo, lícnice chránící tváře, tvrdá kůže vzadu chránila krk, a zkosené výstupky po stranách chránily uši vůči sečným úderům mířených shora, či kdyby úder sklouzl po helmě.

"To ano," řekl generál jenom.

Díval se na své legionáře.

To ano. Doufám, že naše budoucnost bude zářná. Jen bude vykoupená krví. Jejich krví. Krví legie.

Při pomyšlení na to se mu nadmula hruď.

***

Remon Paladan, centurion 3. kohorty 7. legie, pozoroval z věže své vojáky, jak nacvičovali boje ve formacích.

Přikývl si pro sebe, když pozoroval 3. prapor.

Dračí prapor, řekl si v duchu.

Musel si uchechtnout. Byť si zvykl, mu stále přišlo absurdní, že měl pod svým velením prince rodu Aratas, jež vládlo království.

Je to tak bizardní!

Ale nestěžoval si. Ukázalo se, že Arlex byl velmi schopný. Riskoval, když jej jmenoval velitelem praporu, a nelitoval. Ten prapor patřil k těm nejlepším. A byl to jeho prapor!

Usmál se. Kráčel po malé ploše věže. Pozoroval střet dvou formací. Jedna ve formaci štítového valu, ta druhá útočila volně. Útočníci, byť byli ve větším počtu, nedokázali prorazit formaci.

Znovu si pro sebe přikývl. Pozoroval každý detail. Každou chybu. Výcvik legionářů byl tvrdý. Musel být.

Jsem zvědavý, jak za dva měsíce dopadne cvičení ve velikosti legií.

Přivřel modré oči. Trubači dali zatroubit signál – bylo to oznámení konce cvičení. Muži a ženy se uvolnili, oddychli si, a začali se rozcházet – čekali je lázně a pohodlné postele v ubikacích.

Sám si oddychl. Byl to dlouhý den. Slunce rudlo a mířilo k horizontu k vlastnímu odpočinku.

Zamířil k žebříku.

***

Arlex Aratas po ukončení výcviku zamířil ke svému drakovi.

"Koukám, že odpočíváš, příteli."

Pohladil draka na hřbetu protáhlé tlamy. Ignoroval hrubost zlatavých šupin. Autrelus sklopil protáhlé uši a slastně přivřel zlatavé oči, v nichž vynikaly černé, svislé zornice, které se více zúžily.

Arlex pocítil příval emocí a pocitů, jako odpověď. Usmál se.

Draci od dob Andgara Aratase – kdy došlo k vůbec prvnímu spříznění mezi člověkem a drakem, se naučili hodně, lépe chápali lidské mluvě, i významům slov, a dost se naučili, jak komunikovat s lidmi. Draci se řadili mezi nejinteligentnější tvory kontinentu Asarey.

Autrelus vyplázl rozeklaný jazyk a zatřepal krkem.

"Jo, příteli. Byl to dlouhý den. Jistě byl pro tebe náročný stejně, jako pro mě," rýpl si a šťouchal loktem do dračího ramene.

Ten mávl křídly a švihl ocasem, kde měl sklopená ocasní křídla, přitom měl oči přivřené hranou zlobou.

Princ se zasmál.

"No dobře," řekl, když ve své mysl viděl obrazy, jež mu drak poslal. "Uznávám, že lovit duhové tuňáky v rozbouřeném moři je podobně namáhavá činnost, jako mé cvičení s legionáři."

Drak se posadil na zadní, napřímil se, hadovitý krk natáhl vzhůru, více přivřel oči a syčivě si odfrkl. Měl takový ten blahosklonný výraz, smíšený s něčím, co by se dalo přeložit jako:

"To určitě!"

"No dobrá. Lov tuňáků je náročnější," přiznal Arlex, přitom ruce opřel o boky a tvářil se stejně blahosklonně, přitom pokýval hlavou.

Drak uděl to samé gesto. Vyzařovalo z něho pobavení.

"Pojď příteli. Jdeme si odpočinou."

Dračí spřízněnec frkl nozdry na souhlas. Postavil se na všechny čtyři nohy, protáhl se podobně jako kočka, a společně s princem zamířili ke vchodu.

Portál severu

Vítr bičoval svahy Valatarských hor, které se jako kopí pnuly k nebi. Obloha byla zatažená šedými mraky, ze kterých padal lenivý sníh. Dál na severovýchodě, se nacházely Ledové hory – krusty ledu se modravě třpytily. Cípy obou horstev vytvářely jakési úzké hrdlo – onen Portál severu.

Větrem zněl dusot tisíců nohou pochodující armády a šamany spřízněných zvířat. Z ptačího pohledu pochodující armáda připomínala klikatícího se hada – nebo černou řeku.

Skučící vítr náhle proťal mnohočetný řev, který ťal jako oštěp – následovalo pleskání velkých křídel Haghagů – bestie z hlubokého nitra Ledové pustiny, z míst, které nebyly ani na mapě – u civilizovaných národů.

Blanitá křídla se ledově třpytila a chrastila.

Barbaři pochodovali ke svému prvnímu cíli, který od vybudování nebyl nikdy zdolán. Werbrův val.

Kapitola 2:

Werbrův val.

Waltr ven Gelber, valatarský horal a bojovník, jeden ze strážců vysokého valu s věžemi a baštami, stál na vrcholu věže a pozoroval místo, dál na severu, kde se nacházel Portál severu – měl svíravé pocity – všichni jej měli. Už mnoho let nedošlo k jedinému útoku. Val, postavený z šedivých, opracovaných kamenů, nesl známky mnoha bitev, mnoha obléhání – barbaři ze severu se za celá staletí mnohokrát pokusili dostat do vlasti hrdých horalů – kdysi tomu tak i bývalo než Werbr ven Gehen, zvaný Stavitel, dávný vůdce národa, inicializoval stavbu valu, jež tomu zabránil.

Val se za ty časy mnohokrát vylepšoval a posiloval. A od dob postavení nebyl ani jednou zdolán. A strážci valu na to byli patřičně hrdí.

Waltr se otočil a podíval se na svou vlast. Viděl severní okraj Mlžného údolí, který se táhl daleko na jih až k hranici Lesní země. Nad ním se do stran táhl hřbet Valatarských hor, jež tvořily štít vůči Ledové pustině, jejího věčného mrazu, tvorům a barbarům, kteří byli horší než zvířata. Severní cíp valu se dotýkal onoho štítu; jižní okraj se dotýkal horského výběžku, který se táhl daleko na jih, k hranici Lesní země, končící u řeky severní Rogos.

Vítr zavlál rozeklanými vlajkami na stožárech, rozmístěné po celé délce valu. Horal si přitáhl kožešinový plášť blíže k tělu. Na opasku se mu houpal dutý roh, zdobený pásy železa, které zároveň sloužily jako výztuž.

Na západní straně valu bylo menší město příbytků strážců, dál byly vidět stany – posádka byla posílena ze dvou tisíc na celé čtyři tisíce. Nikdo nepodceňoval hrozbu z dalekého severu. Všichni byli nervózní. Na severu se něco dělo. Všichni měli onen pocit. I to, že klid, který trval roky, brzy skončí.

Waltr se opřel o zub cimbuří. Díval se na východní stranu. Země byla zmrzlá, pokrytá popraškem sněhu. Byla nehostinná. Nikdo tam nechtěl žít. Hory a řeka Rogos tvořily nepřekonatelné překážky, tedy jediné místo, kudy mohli projít barbaři, byl bráněn valem s jejími strážci.

Zavřel oči a povzdechl si.

***

Muž s plnovousem si ohříval ruce u železného koše, v němž žhnuly polena. Promnul si mozolnaté prsty a podíval se na svého horského vlka, který byl dvakrát větší než normální vlk. Byl to inteligentní, vnímavý tvor.

Horskému vlkovy se zaleskly žluté oči.

"Vortre, copak se děje?" promluvil muž hlubokým hlasem.

Statný vlk s černou, lesklou srstí, vzbuzující u nezasvěcených strach, se napnul – podíval se na východ. Začichal. Něco ucítil. Jarek se podíval tím směrem. Pročísl si dlouhé vousy. Přivřel temně modré oči, jež byly rámované vrásky. Mimoděk popadl kopí. Vortr zavrčel a vycenil dlouhé tesáky. Horal položil ruku na hlavu svého spřízněného společníka, kterého znal od štěněte.

"Co cítíš, Vortre?" zeptal se, jako by mohl promluvit.

Do jisté míry i mohl. Ne na takové úrovni, jako draci se svými spřízněnými osoby, ale dost na to, aby se to mohlo označit jako komunikace. Výhoda inteligentních tvorů, od těch obyčejných.

Vlčí společník se krátce zahleděl na Jareka a zatřepal hlavou, poslal mu své pocity a temnou předzvěst toho, co cítil ve vzduchu.

Jarek polkl.

"Je to tady. Čas klidu skončil."

Zahleděl se na východní obzor, kde měl pocit, že něco zahlédl.

***

Waltr přistoupil ke dalekohledu na stojanu. Podíval se na místo, kde něco spatřil.

"U všech hromů!"

Jsou tady!

Vytrhl roh od opasku, mocně se nadechl a zadul…

***

Jarek se ohlédl k věži, odkud zazněl hluboký, táhlý tón signálního rohu, který se šířil prostorem, odrážel se o stěny vysokých hor a vracel se v mocné síle – bylo to slyšet v čiré dáli.

Všichni jej uslyšeli.

Obránci valu se kvapem oblékali do zbrojí a brali své zbraně. Lukostřelci zaujali stanoviště. Vrhače oštěpů a kamení se napínaly. Bojovníci s pestrou výzbrojí ve skupinách pochodovali na svá stanoviště. Val, věže a bašty byly plně obsazeny připravenými strážci. Muži a ženy dychtivě, přesto s neklidem, vyhlíželi východ.

Všichni to viděli. Onu masu, onu širokou vlnu hordy, která byla větší než kdy dříve. Mnohem větší. A spatřili i to, co v životě neviděli, ani nebylo zapsáno v archivech. Na obloze byli hrůzostrašní tvorové s velkými křídly.

"Hrome," zamumlal Jarek.

Jeho vlčí společník adekvátně zavrčel na souhlas. Silné svaly pod srstí se nadouvaly neklidem a bojovou připraveností.

Horal svého společníka pohladil na silném krku.

Odvaha všech podstupovala zkouškou, jak viděli pochodující masu nepřátel. Hluk pochodu a bojového pokřiku dolehl až k uším obráncům valu.

Podíval se kolem sebe, viděl známe tváře přátel, bojovníků, které roky znal. Říkal si, o kolik jich dneska přijde. I to, jestli to přežije on sám.

Vlk vycítil pocity svého lidského společníka a zakňučel. Uvědomoval si, co všem hrozilo.

"Odvahu, příteli. Odvahu."

Neznámí tvorové se dostali blízko k valu. Jejich vřískot byl ohlušující. A pak to přišlo. Ledový příval, který vychrlili. Mnoho obránců během chvíle padlo – prostě zmrzli na místě. Tvořily tak zvrácená sousoší. Mnozí se i rozpadly na krvavé kusy

Jarek polkl šok z toho, co právě viděl.

Najednou se z vrchu nebe, mimo dohled, skryti v šedých mracích, sneslo hejno dalších podivných tvorů, menších než těch, co zaútočily mrazivým dechem.

Strážci valu křičeli a bojovali, krváceli a umírali. Jarek spatřil, jak okřídlené bestie někoho vynášeli vysoko do nebe a následně s jistou zvráceností pustili. Viděl padající tělo, které spadlo na západní straně valu. V duchu se za nebožtíka pomodlil.

Lučištníci dělali, co mohli, aby sestřelovali okřídlené bestie – byly naštěstí křehcí, měli své ztráty, ale to, co sami způsobili v řadách valatarců…

"Kryjte se!" zakřičel někdo.

Velcí lítající tvorové znovu udeřily mrazivým dechem. Zaměřili se na jednu část valu.

Jorek s nevírou sledoval, jak se val drolil!

***

Waltr jen tak tak unikl drápům jedné okřídlené bestie, následně naslepo udeřil kopím – v paži ucítil náraz, v uších uslyšel mrtvolný křik. Podivný tvor pošel. Vytrhl kopí. Vyvalil se proud krve a vnitřností. Z jistého popudu, vnitřního pohnutí, znovu popadl roh, chystal se zadout, dodat tak odvahu obráncům pevnosti.

Jenže než stačil přiložit rok ke rtům, trojice bestií jej popadla a vynesla vysoko do nebe – snažil se bránit, křičel… náhle pocítil zhoupnutí žaludku; poslední, co si uvědomil, že padal volným pádem.

***

Stalo se něco, co se od dob dostavění valu nestalo – část zdi se rozpadl pod nápory hned deseti mrazivých dechů!

Čas se jako by na chvíli zastavil. Vše utichlo. Všichni vnímali to, co se právě stalo. Náhle vše jako by poskočilo. Hluk boje udeřil – horda viděla to, co se stalo, zazněl ohlušující bojový pokřik.

Začal hlavní úder.

Velitelé valu organizovali zoufalou obranu. Mnoho obránců se stahovalo k průlomu, kam mířila vlna nepřátel. Za průlomem vznikla živá zeď z těl horalů a jejich štítů. Stále na ně dotírali okřídlené bestie. Hejno vířilo nad valem a ve vlnách podnikalo útoky.

Jorek se svým vlkem byl součástí obrany průlomu. Podíval se na svého vlka, ten jeho pohled oplatil. Oba věděli, co bude následovat a že to nepřežijí.

"S radostí padnu po tvém boku, Vortre."

Horský vlk přikývl a zavrčel – žluté oči se zaleskly.

Bojový hluk hordy se blížil. Netrvalo dlouho, než se v průlomu objevily známe bestie šavlozubců a dalších tvorů a barbaři…

Tak se stalo, že od dob vzniku valu, poprvé za staletí, horda z Ledové pustiny pronikla do vlasti hrdých horalů.

Ze strážců Werbrova valu nikdo nepřežil.

Jorek, s ozubeným kopím v hrudi, ležel vedle svého společníka, z něhož z mnoha ran prýštila krev, která se vsakovala do černé srsti – v těle měl zabodnuté oštěpy a šípy – kolem nich leželo mnoho mrtvých nepřátel. Nedali se zadarmo…

Historický záznam; z archivu knihovny Paměti:

Po pádu Werbrova valu, horda pod vedením Balroga Rudospára, pokračovala ve svém tažení na západ. Přitom ničila vše, na co přišla. Po překročení řeky Wolga, pokračovali podél hřbetu Valatarských hor, přitom se nijak zvlášť nezastavovali, směřovali rovnou do Tebeoborských polí – mnozí mysleli, že chtěli pokračovat až do Andgarského království a mnohem dál, s nepopiratelným úmyslem dobývat a plenit bohatá země.

Při svém tažení horda za sebou zanechávala malé odnože, jež dál plenily zemi horalů. Lid byl zachráněn díky horským městům a pevnostem, které se nedali tak snadno dobít – proč je Balrog při cestě nedobýval, se dodnes neví.

Valatarci, po pádu valu, se snažili porazit nepřítele, přinejmenším zbrzdit tažení barbarů a jejich bestií; střetli se ve dvou velkých bitvách, pokaždé s velkou tragédií na straně udatných horalů. Zbytky valatarských vojsk byly tlačeni po směru zmíněného tažení. Tedy se rozhodli jít rovnou mnohem dál, za Železný les, a spojit tak síly s legionáři.

A jak je známo, spojená armáda legionářů, zbytků valatarských horalů, několika Malhalských říčních kmenů a dalších, jež chápali hrozbu z Ledové pustiny, se střeli na úrodných polích Tebeoborských. A samozřejmě nesmíme zapomenout na vznešené draky, jež se řezničeny zúčastnili. I oni bojovali za bezpečí své země.

A jelikož existují tyto řádky, není pochyb o tom, jak bitva dopadla. Za cenu nesmírně velkou…

Damael Marten; Archivář a historik.

Rok 157. dle Markanova kalendáře.

Kapitola 3:

Tebeoborská pole.

Bylo to k nevíře. O tom, co se odehrávalo v zemi horalů, se legionáři dozvěděli během výcviku na úrovni legií – všech pět se toho účastnilo. Ani to pořádně nezačalo, když do tábora vběhli valatarští poslové a podali zprávu o tom, co se stalo, co se dělo dál, a co následně hrozilo samotné zemi Andgarského království. Cvičení tak bylo přerušeno. Poslové předali zprávu i tom, co měli valatarci v úmyslu.

Zpráva se pak šířila i mimo království. Spolu s tím, že se volalo do zbraně. Některé bližší říční kmeny vyslyšely volání do zbraně i další – času však bylo málo. Bylo třeba jednat rychle. A legionáři nemohli čekat. Po souhlasu krále a Rady, se legie co nejrychleji připravily a vyrazily na setkání rozbité armády horalů.

Zlatavý drak Autrelus se dokonce vzdálil od své spřízněné osoby, Arlex věděl, co měl v úmyslu. Letěl varovat svou zemi.

Minatis Hat, generálka sedmé legie, ze hřbetu koně sledovala pochodující vojsko.

Tak to tedy přišlo. První nepřátelé. První bitva. Obstojíme?

Sledovala tváře mužů a žen. Mnozí padnou. O tom neměla pochyb. Kousek dál, na svém koni, byl vrchní generál Galager Mepus.

Nejsme připravení. Ale bude to muset stačit.

Švihla otěžemi.

Pochod pokračoval. Čas plynul, až se setkali se zuboženými zbytky armády horalů, jež musela čelit hrůzám ze severu. Legionáři byli zneklidnění. Netrvalo dlouho, než se dozvěděli všechny detaily a o schopnostech nepřítele.

Po celodenním odpočinku pokračovali. Postupně se k nim přidávali kmenový bojovníci, kteří vyslyšeli volání do zbraně – byly více než vítaní, ale bylo jich málo.

Pět legií se zbytky valatarců a s kmenovými bojovníky tvořily armádu o síle třicet tisíc hlav.

Galager si trpce uvědomoval, dle zpráv od horalů, že to nebude stačit.

Během jednoho dne, za svítání, dorazili na místo. Postupně se k nim přidali opožděné oddíly, vyslány svými kmeny. Vrchní generál byl rád za každý meč, který se přidal k vojsku.

Legie měly úhledně uspořádané formace. Budily ohromným dojmem. I horalé, při pohledu na legionáře, museli uznat, jak daleko se vypracovali – z obyčejné, mizerně vypadající armády vzniklo něco, co mělo ohromný potenciál.

Ale horalé si zároveň uvědomovali, že legionáři neměli zkušenost v boji. Čekal je křest. A to tím nejhorším možným nepřítelem, který udolal i zkušené bojovníky Valatarských hor.

Pak to přišlo.

V dálce byla vidět dlouhá linie obrovské armády, a jejich bestií. Létající tvorové se nijak nemaskovaly v oblacích. Ukazovali se v plné síle. Velcí bestie, kteří chrlili ledový dech, se vyjímaly v hejnu menších stvůr, jež během tažení prořídly, ale stále jich byl velký počet.

Arlex, jež velel třetímu praporu, neklidně vyhlížel svého spřízněného draka.

Snad se brzy vrátí.

Chyběla mu jeho společnost.

Ze svého místa měl výhled na valící se vlnu nepřátel. Pocítil mrazení.

Proti tomuhle čelili valatarci?

Musel obdivovat jejich odvahu.

Legionáři tvořily střed spojenecké armády. Kmeny byly na levém křídle, zbytky horalů tvořily pravé křídlo. Nemělo smysl mísit jednotky. Jen by to vytvořilo zmatek. Každý uměl bojovat svým vlastním stylem.

Armáda, která právě stála na místě, bylo něco dosud nevídané – historické, s velkým dosahem do budoucna, pokud vyhrají.

***

Sabin Vren, legionářka 3. praporu 3. kohorty 7. legie, se rozhlédla po svých spolubojovnících. Vnímala napěti. Zrychlený dech legionářů. V očích viděla obavu, strach o život, ale i odhodlání. Byli připraveni bojovat, tak jako ona.

Nalevo od ní stál její velitel, princ rodu Aratas, dědic trůnu, dával všanc svůj život jako každý jiný. Za to ho obdivovala.

Tohle bude král, jakého naše země nepoznala.

Pevně svírala vysoký, oválný štít. Stála hned v druhé řadě. Pamatovala na výcvik. Vnímala tíhu štítu. Tíhu zbroje. Pevně svírala dlouhé kopí. Na opasku měla ještě krátký meč.

Temná vlna se pomalu blížila k formacím spojenecké armády.

Sabin tekly po tváři krůpěje potu. Vnímala napětí, pnutí svého těla. Smysly se ji zbystřovaly, jako všech kolem. Uslyšela zavrzání tětivy. Za sebou měla lukostřelce. Se svým třetím praporem stála v první linii. To vědomí na ní doléhalo. Ponesou prvotní tíhu střetu.

Klid… jen klid…

Horda byla blíže a blíže…

Dech se ji zrychloval. Vnímala, že budoucí král na tom byl podobně.

Pak náhle někdo zakřičel lekla se, pak se uvědomila, kdo to byl. Velitel kohorty.

"Nebojte se legionáři!" udeřil kopím do štítu. "Stojíme neochvějně!" Dvakrát udeřil do štítu. "Čelíme neochvějně!" Tři silné údery do štítu. "Bojujeme neochvějně! Jsme legionáři! A to znamená být ochráncem!"

Tentokrát rytmicky bil do štítu.

Slova se začala šířit všemi směry, stejně jako údery do štítů. Postupně se to slilo do ohromné bouře – horda přitom zrychlovala, řvala své pokřiky, okřídlené bestie se blížili téměř na dosah.

Sabin se přidávala do oné povzbuzující bouře, vlilo ji to sílu a odhodlání do žil – bylo to až opojné. Cítila vzrušení.

"Štíty!"

Jak trénovaly, vytvořily formace se štíty, přední řady se napnuly, řady za nimi položili své štíty šikmo na ty přední, lukostřelci v následné řadě spustily smrtonosnou palbu.

Šípy hvízdají vzduchem, a jako déšť dopadaly na přední řady hordy – nijak je to nezpomalilo, jen rozzuřilo – v ten moment velcí lítající bestie chtěli vychrlit svůj ledový dech, v tom okamžiku, se stalo něco neuvěřitelného – mnohé bestie byly náhle pokryty plameny. Na vojska dopadly stíny, a vzápětí zazněl ohromující bojový řev draků, jež se snesly z oblohy a vrhly se na své ohromné protějšky, přitom rozehnaly hejno menších stvůr, jež chtěli udeřit vzápětí.

Někteří draci vychrlili proudy ohně přímo do vojů hordy – v jediný okamžik uhořelo velké množství barbarů a bestií.

Sabin to s ohromením sledovala. Zazněl bojový řev, do předních řad legionářů udeřili šavlozubci a další bestie – voje barbarů vrazily do připravených štítů a kopí legionářů…

Sabin náhle čelila tváří tvář barbarovy, který měl tvář pokrytou krví legionáře, jenž právě zabil. Zařvala a udeřila kopím…

***

Z oblohy padali draci, zakleslý v krutém boji se svými protějšky – dopadali přímo do řad barbarů, jež svým divokým bojem zabíjeli vše kolem. Mezi draky byli první padlí, pokryty rány či ledem, ležící na polích.

Proudy ohně tvořily v řadách barbarů ohnivé koridory. Spojenecká armáda okusila mrazivých dech hned trojici Haghagů, pocházející z hlubin Ledové pustiny. Obě strany trpěly obrovskými ztráty…

***

"Autrelusy!" zakřičel radostně Arlex, když spatřil svého společníka, jak svým dechem spálil odnož hejna, který se chystal udeřit na zadní linie.

Úhledné řady legionářů byly rozbité – panoval brutální boj o život.

Dědic trůnu srazil jednoho barbara, který se protlačil skrz štíty legionářů, následně ho zabodl. Rozhlédl se kolem sebe. Jeho srdce krvácelo. Viděl mnoho svým lidí padnout. Řev boje byl ohlušující. Panoval bojový chaos. Zranění křičeli bolestí. Krev tekla proudem, vsakovala se do úrodné země.

Linii prorazili další barbaři, kteří se vrhli na Arlexe…

***

Sabin viděla, co se chystalo na budoucího krále, něco se v ní zlomilo a s křikem se rozeběhla vůči nepřátelům…

***

"Králi!"

Arlex ohromeně uslyšel ženský pokřik a bojový řev – spatřil Sabin Vren, která se vrhla na barbary, kteří na něho tlačili a začal podléhat.

Legionářka kopím probodla jednoho z nich – kopí se zaseklo. Vytáhla meč a zaútočila na dalšího. Sám nezahálel a udolal třetího protivníka. Podíval se na Sabin, která mečem probodla svého soupeře. Na těle měla rány, ale nic vážného. To měl každý.

Kývl ji na pozdrav i jako projev díků – vytřeštil oči.

Sabin se podívala na své břicho, sevřela krvavou násadu ozubeného oštěpu – od hrotu tekla proudem krev. Vyplivla proud krve. Oči ji zmatněly. Padla na kolena, následně na bok.

Arlex vykřikl. Náhle uslyšel bolestný křik svého draka. Podíval se k obloze. Viděl tak, jak k zemi padal jeho přítel. Bolestně vykřikl a zamířil tím směrem. Musel se dostat skrz bojující hloučky. Překročit mnoho svých padlých spolubojovníků. Jen okrajově uviděl, jak velitel kohorty, Remon Paladan, byl sražen, ale dál neviděl, co se dělo dál. Těla legionářů mu zakryla výhled. Jen doufal, že se z toho dostal.

Zarazil se. Autrelus byl pod útokem dvou šavlozubců a několika barbarů – protivníky z ledové pustiny zabil švihnutí ocasu. Vyrazil mu na pomoc. Vrhl se na jednoho šavlozubce, který nečekal náhlý útok zezadu a hned podlehl. Drak se postaral o toho druhého, když vyplivnul menší proud ohně. Bestie v plamenech někam utekla, kde nakonec najde svoji smrt.

V momentě, kdy běžel ke svému dračímu příteli, jež krvácel na mnoha místech na těle, udeřil další šavlozubec a vrhl se na prince, který nemohl nijak odvrátit útok. Poslední, co slyšel, byl Autrelusův řev…

***

Bitva pomalu odeznívala. Ve prospěch spojenecké armády – za cenu ohromných ztrát.

Tebeoborská pole byla pokryta těly – krev tekla proudem. Půda zčernala, jak nasávala životní mízu plnými doušky. Nad bojištěm se vznášel černý opar, způsobenými dračími plameny.

Smrtelně zraněný Autrelus se plazil ke své spřízněné osobě. Tělo ho bolelo. Krvácel. Křídlo měl poškozené, stejně tak ocasní křídla – už nemohl nikdy létat. Nejvíce ho bolelo nitro, duše – reagovalo na bolesti Arlexe – umíral…

Vztyčil se nad Arlexem, ten se na něho díval. Tvář měl od krve. Zbroj měl poničenou drápy a zbraněmi barbarů. Princ vnímal trýzeň svého dračího společníka – tu nesmírnou bolest – sám ji cítil. Věděl, že brzy umře.

Aurelus zavrtěl hlavou. Udělal něco nepředstavitelného, nastavil pravou přední nohu, jež sloužila i jako ruka, kousl se do zápěstí, krev vytekla proudem…

Příteli, co to děláš?

Drak však ránu na zápěstí přiložil k jeho rtům – vytřeštil oči – krev tekla proudem, přímo do otevřených úst, protékala hrdlem…

Alrex cítil emoce svého přítele… vyhrkly mu slzy. Krev tekla… ve své mysli vnímal jasná slova…

Žij…

"Nikdy nezapomenu. Na mého přítele, a na to, že mi dal dar nejcennější… krom života, mi dal Dračí dar. A to nás s draky hluboce spojilo. Stali jsme se jeden národ."

Arlex Aratas; dědic Andgarského trůnu.

Řečeno krátce po bitvě na Tebeoborských polích.