John a Leo - Lovci odměn

Anotace: Krátký úryvek ze světa Lovců odměn, bratrů ve zbrani, kteří dělají nebezpečné, nevděčné řemeslo, kde riskují život, ale za nic na světě by tu práci nevyměnili.

"Práce lovce odměn je náročná, ale za nic na světě bych ji nevyměnil."

:John Reeves

"Zažili jsme toho mnoho, mnoho vytrpěli, práce lovce odměn je špinavá a nevděčná záležitost, ale za nic na světě bych ji nevyměnil."

:Leo Reeves

Sektor Kalio: (Periférie)

Soustava: NS-150

Planeta: New Orion

Město: Izabel

Kolonie: Nezávislá kolonie Pozemské unie

Rok: 2455.10.02 (Dle pozemského času)

Muž šel po nezpevněné, zaprášené ulici. Směřoval k hranaté budově, kde nad dveřmi svítil velký neonový nápis: Bar u Normana. Stoupl si před dveře a bouchl do panelu, tím se otevřely. Panty přitom trochu zaskřípaly. Vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou.

Očima zapátral. Skoro všechna místa u stolů byla obsazená. U baru uviděl dvě volná místa. Jedna číšnice s útlejším pasem plnila svoji práci s jistou ráznou grácií a nešetřila úsměvy. Nikdo si nevšímal nově příchozího. Ani není třeba, jedním pohledem hned poznali muže, co do hostince chodil celkem pravidelně.

Srovnal si límce kabátu, kapuci si stáhl dozadu a rukou si pročísl černé vlasy. Pomalu vykročil k baru, k jednomu z volných míst. Sedl si mezi muže, jež si hleděli svých drinků a jeho si ani nevšimli. Ale barman ano.

"Johne! Rád tě zase vidím," na moment vytáhl z úst doutník, vyfoukl kouř a doutník pak vrátil mezi rty. "Jak se vede?"

"Normálně jako vždy, Normane."

"Takže mizerně jako vždy," konstatoval Norman.

John přikývl.

"Něco na zlepšení dne?"

Doutník přesunul z pravého koutu na levý. Kouř doutníku ovanul Johnovu tvář. Kouř mu nevadil.

"Jistě. Jedno to kořeněné pivo bych si rád dal."

"Tvé oblíbené, dej mi chvilku."

Vzal jeden skleněný půllitr, co měl připravený vedle výčepu. Do sklenice načepoval kořeněné pivo, pěna je, jak se patřila. Orosenou sklenici podal Johnovi, jenž s díky přijal. Vydatně se napil. Napůl vypitý půllitr položil na pult, levačkou si utřel rty a blaženě vydechl.

"To bodlo! Hele, nato, jaká je tahle kolonie odlehlá, máš to nejlepší kořeněné pivo!"

Norman se napůl zazubil – tou druhou půlkou svíral doutník.

"Ach, díky za kompliment," řekl s horší artikulací, jak rty přidržoval doutník. Naklonil se dopředu aby ho slyšel jenom John. "Mám dobré kontakty za Hranicí."

Spiklenecky mrkl a víc už neřekl. Narovnal se a krátce potáhl z doutníku.

John se zazubil a mrkl na oplátku. Popadl sklenici a rázně dopil pivo. Utřel si rty a spustil:

"Nuže, Normane, kde je můj bratr?"

"Och, Lea najdeš v Zašívárně. Zmínil se, že v Šedé databázi bude hledat nové kontrakty. Moc jich nepřibylo, ale jistě si něco najdete."

John položil na pult tři kredity, mávl na rozloučenou a šel k zadnímu vchodu. Krátce na to se objevil na dvoře, prošel prázdnou plochou a dorazil k malé budově, která byla součástí Normanova pozemku. Na panelu zadal sekvenci, která byla známá mezi lovci odměn. Dveře se otevřely. Vešel do předsíně a šel dál; dveře za ním se sami zavřely. Prošel potemnělou chodbou, na jehož konci byl korálový závěs. Odhrnul korále a vešel do místnosti kruhového půdorysu.

Uprostřed místnosti byl kruhový terminál s přístupem do Šedé databáze. Podél zdi se nacházely stoly, kde posedávali další lovci odměn; různě diskutovali, pili drinky, či jen relaxovali po hotové práci. Jukebox, hrající něco, co připomíná jazz, byl hned vedle portálu do další místnosti, kde stropní holoprojektor promítal exotickou tanečnici; v koutě byl samoobslužní bar, kde si dopřávaly dvě krásné ženy, Salrmanky. Jeden lovec hrál šipky, jenže do terče, místo šipek, házel elegantně tvarované vrhací dýky, a byl velmi přesný. Šestice hráčů hráli karty u jednoho stolu, jež každá karta měla jiný tvar i velikost a sázky každým dalším proběhlým kolem jenom narůstaly.

Rychle zatěkal očima a tam ho uviděl. Sám posedával u jednoho stolu a upíjel ze sklenky modravou tekutinu. Vykročil směrem, kde seděl Leo, pozdravil se s pár lovci, které zrovna obešel a přisedl si naproti bratrovi.

"Ach, Johne, trvalo ti to."

John mávl rukou.

"Cesta krapet trvala, to jo. Menší problém, který byl vyřešen lusknutím prstu."

Luskl prsty.

Leo se napil modravé tekutiny. Denvelský rum, velmi kvalitní drink. Upřel na Johna pohled.

"Co to byl za problém?"

"Jen pár chuligánů, nic víc. Jinak, Norman mi říkal, že jsi šel hledat kontrakt."

"Ehm."

"A?"

Leo se zazubil a řekl:

"Bude se ti to líbit."

John pozvedl obočí a šibalsky se usmál.

****

Dvě jednomístné buginy brázdily kopcovitou krajinou. Prach za nimi se táhnul do dálky, trsy trávy lítaly vzduchem. Za sebou zanechávaly dost jasnou stopu brázd od kol. Jízda ještě trvala, než smykem bratři zabrzdili. V klidu vystoupili a protáhli se, byli krapet ztuhlí z dlouhého sezení v nepříliš pohodlných sedačkách. Jak buginy neměla okna, jsou oba dost zaprášení.

John si stáhl brýle, které měl na ochranu vůči prachu. Podíval se na Lea a široce se usmál.

"Pěkná jízda. Měli bychom to dělat častěji."

"Ehm."

Podíval se dolů, kde se mezi kopci rozkládala malá osada. Na kopcích se pásli turani, byli to ovcím podobná zvířata, menšího vzrůstu, plachá a nenáročná na chov. Dál za osadou byly kukuřičná, ječmenová a pšeničná pole, která tvořily hlavní zdroj obživy.

"Tak tohle je ono?"

"Jo, Johne. Osadu trápí plenitelé, jak bylo psáno v kontraktu. Takže nabízejí dost slušnou částku za to, že se někdo zbaví jejich problému."

John si promnul bradu. Díval se na budovy, které byly postaveny z prefabrikovaných dílů. Nepřišlo mu, že by byli nějak bohatí.

"Nevypadají, že by měli sto tisíc kreditů."

"Jo, Johne, taky si říkám. Ale co už, vždyť víš, jak o nás mluví."

"Hm, moc dobře. Drsní samaritáni. Tak o nás mluví."

Leo zamručel. Nasedli zpátky do bugin a nasměrovali si to k osadě. Jeli pomalu.

****

Stáli uprostřed návsi, kde vyhlíželi starého muže, který jim, kulhavě, šel naproti. Obyvatelé osady byli uvnitř svých domků, a těch pár lidí, co byli venku, stáli opodál a s jistou odtažitostí sledovali Johna a Lea.

"Bojí se nás."

"Jo, Johne. Jsme ozbrojený, a neznají nás. Takže jsou opatrní."

John zamručel. Očima těkal mezi budovy, jestli nezahlédne něco nekalého. Opatrnosti není nikdy dost.

Opatrně k nim dokulhal stařičký mužík, který vypadal na šedesát let, nejspíš patřil k těm, co nepodstoupili genovou terapii dlouhověkosti. Stařík měl hůl, o kterou se těžce opíral. Měl krátké vlasy na ježka. Úzké obočí a tenký knír zdobil horní ret. Oči modré. Orlí nos. Ostré líce. Zvědavý, ustaraný výraz.

"Starý pane... jsme ti, kdo přijali váš kontrakt ohledně plenitelů," řekl Leo, a pokýval hlavou na pozdrav.

Čekal na staříkovu reakci.

"Jste to vy?" Přikývli. Jeho hlas byl překvapivě silný, na svůj věk. "Dobrá. Člověk musí být obezřetný. No," zamlaskal ze zvyku, "snad se neurazíte, když k vám budeme nedůvěřivý. Lidé této osady si vytrpěli dost. Nemluvě o tom, že už nás odmítlo pár lovců odměn.

Prosím, následujte mně."

Ťukl holí o zem a šel pomalým krokem zpátky do radnice, odkud jim šel vstříc.

Bratři ho tedy následovali.

****

Sedli si ke stolu. Stařík obdařil bratry měřivým pohledem. Leo a John čekali, až starosta, jak se dozvěděli, začne mluvit. Stařík vypadal vyčerpaně.

"Tak tedy, jak se jmenujete? Ať vím, s kým mám tu čest." Bratři se představili a objasnili své kvalifikace a zkušenosti. "Vypadáte na schopné chlapi, ale dokážete zvládnout bandu plenitelů?"

"Záleží, kolik jich je, a co jsou vlastně zač," řekl John a Leo na potvrzenou přikývl.

Oba čekali.

Stařík unaveně vydechl.

"Přesně nevím. Vždy sem jdou v pěti. Jestli jich je víc, to nevím, ani nikdo z osady. Ale víme, že to jsou Cinmové. Nic víc nevíme, ale..." odmlčel se, když se podíval na zamyšlené tváře lovců odměn.

"Cinmové? Určitě?"

Stařík jenom přikývl.

John kývl na Lea a ten kývnutí oplatil.

Promluvil Leo:

"Cinmové jsou problémem v mnoha sektorech a v malých koloniích, jako je na téhle planetě. Plení a loupí, jsou to bastardi a pěkně nebezpeční. K těm parchantům se přidávají jen ti největší lotři. Takže, nebude to sranda. Kdy sem znova dorazí? Mají nějaký harmonogram, nebo přicházejí dle libosti?"

"Přicházejí celkem pravidelně," odpověděl stařík. "Vždy uplyne tak pět až šest dnů. Jednou přijeli neobvykle později, ale to byla nějaká výjimka, co za výjimku to bylo, nikdo netuší."

Leo zamručel a John si zamyšleně masíroval bradu.

"Myslíš na to samé, co já, Johne?"

"Byť ne, Leo. Jsme přeci dvojčata, i když dvojvaječná. Samozřejmě jsem z nás dvou ten nejhezčí."

"Sni dál, Johne. Jinak," podíval se na starostu, "kdy tu byli naposledy?"

"Uplynulo už pět dnů, co tu byli naposledy. Je to jeden z důvodů, proč se všichni schovávají."

Bratrům se v hlavě rozsvítily žárovky. Buď dnes, nebo zítra dorazí bandité.

"Musíme se okamžitě připravit," pravil John rychle a vstal. "Vsadím se, že to bude dnes. Leo, najdi si nějaký úkryt, já budu tady se starostou. Pane, vy jim vždy jdete vstříc?"

"Ano. Vždy na sebe beru první riziko, mladíku."

"Jste statečný, starý pane. Johne, budeš dělat volavku?" řekl, i když už věděl na dva kroky dopředu, nač jeho bratr myslel.

"Ano. Upoutám pozornost, aspoň některých z nich. Budu hrát kolemjdoucího, který sem přišel pro jídlo a místo pro spaní. To by mělo vyjít. Klasika je klasika."

"Dobrá. Ještě rychle schovám buginy, ať na první pohled nepoznají, že sem někdo přijel."

"Pošlu vám někoho, aby vám ukázal, kam schovat vaše vozidla."

"Děkuji."

Starosta přikývl a šel přivolat někoho, kdo nasměruje Lea ohledně bugin. John si začal připravovat na svoji menší roli.

****

"Přijeli," řekl John a podíval se na starostu, který z toho neměl radost, ale musel, jako poslední měsíce, měl přeci povinnost vůči lidem v osadě.

Prsty znova roztáhl hliníkové žaluzie a podíval se skrz okno na dvojici zaparkovaných terénních vozů. Napočítal pět osob, co postupně vystoupili z vozidel. Samí Tircgen. Měli humanoidní postavu, jejich výrazná charakteristika byly tři oči. Byly v různých odstínech oranžové barvy, leskly se a vyzařovaly vychytralou krutost. Místo vlasů měli dlouhé, útlé trny, které se podobaly těm na dikobraze. Obočí trnité. Líce klenuté, brada a tváře útlé. Rty černé, tenké, ale výrazné.

"Jste připraven?" zeptal se John staříka.

"Jako nikdy, mladíku. Přežil jsem poslední měsíce, přežiji i dnes," pravil odhodlaně, i když pociťoval strach, mlaskl jazykem a vyšel ven.

John sledoval dění.

Zatím to šlo poklidně. Dva z pěti banditů doprovázeli starostu zpátky do radnice.

Nadechl se nosem: byl čas hrát svoji roli. Radnice sloužila i jako veřejná jídelna, takže ona role bude věrohodnější. Od divoké jízdy byl zaprášený, takže vypadal jako přespolní cestovatel. Sedl si k jednomu stolu, kde měl připravené jídlo. Role se musela přeci hrát věrohodně. Utrhl si kousek chleba a ten namočil do celkem dobré omáčky. Neznat ho, by člověk uvěřil, že je to jenom cestovatel, co zakotvil kvůli dobrému jídlu a posteli, kde hodlal přespat.

Dveře se otevřely. Dovnitř dokulhal stařík, jenž se o hůl těžce opíral a hned za ním přišli plenitelé. Oči přivřené a ostražité, jako u hada.

"Kdo je to?!" ozval se jeden z nich drsně a trhnul bradou ke stolu, kde seděl John.

"Jenom přespolní cestovatel," pravil stařík okamžitě, "zastavil se u nás kvůli hladu a místa na odpočinek."

Ten, kdo se ptal, byl nejspíš velitel, uhádl John v duchu. Stále si hleděl jídla, přitom dělal, jako by si ničeho nevšiml, jako by se ho to netýkalo.

Velitel zamručel a pravil na svého společníka:

"Hlídej ho!" rozkázal chrčivě a kývl na Johna.

Protějšek jenom přikývl a začal bedlivě pozorovat muže, který si hleděl svého jídla.

John si potvrdil úvahu, že je to velitel, který rád uděloval rozkazy.

Velitel se starostou šli z doslechu, takže John netušil, o čem byla řeč. Ale jak periferně viděl, byla to jednostranná záležitost, velitel plenitelů uděloval jednostranné požadavky a nezdráhal se použít násilí. Starosta něco mluvil a vypadal jako pokora sama. Byl na něm vidět hmatatelný strach.

Utrhl si kousek chleba a labužnicky jej namočil do omáčky. Byla vážně dobrá, jen maso chybělo. Přitom si nevšímal události. Když dojedl a uviděl, že z nějakého důvodu velitel ztrácel trpělivost, asi starosta nebyl schopen splnit nějakou podmínku, vstal.

Tircgen, co na něj dohlížel, sáhl po zbrani.

John si udělal v duchu poznámku, že byli připraveni okamžitě střílet. Takže si musel dávat bacha.

"Myslím, že to přeháníte," řekl John jakoby mimoděk.

"Cože to?!" řekl velitel nevěřícně a staříka, kterého svíral za límce, pustil; starosta upadl nepěkně na zadek až zahekal. Velitel banditů sáhl po zbrani. Ruce se mu jen chvěly, jak toužil tasit a vystřelit.

"Říkal jsem, že to přeháníte. Je to starý muž a zaslouží si úctu."

"To je vtip?! Je to jen farmář, nic víc. A navíc, co je ti do toho!" řekl drsně, mimoděk polaskal rukojeť pistole.

"Teoreticky? Nic... Ale prakticky? Ano. Nemám rád grázly, co si troufají na slabé."

Jak čekal, tasili zbraně.

"Ještě slovo a seš mrtvej!"

John se lehounce pousmál a pozvedl ruce, že v nich nic nemá.

Venku z nenadání zazněla střelba.

Oba bandité otočili hlavy k otevřeným dveřím a zřeli zmatek venku.

Na to John čekal. Plenitelé doplatili na svoji sebedůvěru, že se farmáři nebudou bránit. Z rezervních zbraní ozbrojili pár odvážných farmářů, kteří měli nadělat spíš zmatek. Leo se postará o ty venku, on o ty vevnitř. Tasil skrytou pistoli takovou rychlostí, že by i had záviděl rychlost a mrštnost, kterou John projevil. Než kdokoliv stačil zareagovat, vystřelil jen jedinou ránu. Kulka zabila velitelova společníka – zavrtala se do hlavy a okamžitě zabila; namísto třetího oka, měl teď jen krvavou díru od kulky. Než společník dopadl mrtev na zem, mířil pistolí na hlavu velitele, který třeštil očima překvapením.

"Jen se pohni a seš mrtvej," pravil John klidně a dovolil si úsměv.

"Najali jste si lovce odměn?! Toho budete litovat!" křikl na starostu, který stál opodál a obouruč se opíral o hůl.

John vystřelil. Kulka těsně proletěla kolem velitelova hlavy, a to tak blízko, že ucítil proud vzduchu těsně u ucha. John to myslel vážně.

"Ještě jednou a příští kulka tě trefí do třetího oka na čele. A věř mi, že já jsem ten horší střelec."

"Kdo...?" zarazil se velitel, ale John hned věděl, na co se chtěl zeptat.

"Tak to budu já," ozval se hlas u hlavního vchodu.

Velitel pohnul očima, aby viděl, kdo promluvil. Uviděl muže s pistolí v ruce a pevně jako skála mu mířil na hlavu. John si dovolil sklonit zbraň, věřil v umění svého bratra. Rozevřel oči poznáním. Slyšel o dvou lovcích odměn, kteří patřili mezi ty nejlepší v branži.

"Jste bratři Reevesovi?!" promluvil velitel, zněl téměř šokovaně.

"Já jsem John, alias černý sokol, alias pilot. A támhleten maník, je Leo, alias ďáblova ruka, alias pistolník. A věř mi, že to s pistolí umí třikrát lépe nežli já."

"Ale, Johne, nebuď skromný. Ty jsi zas třikrát lepší pilot nežli já."

"Řekněme, že je to remíza," opáčil John, jako by se nic zvláštního nedělo.

"To beru. Tak, je čas si promluvit… veliteli. Řeknete nám, kde máte základnu, kolik vás je a na další věci si jistě vzpomenu," dořekl temně.

Nejsou zlí nebo tak, ale nejsou ani svatí.

****

"Moc jich tady nebylo," promluvil Leo.

Stáli mezi terminály, v zákrytu vysokých skal.

"To ano. Moc srandy s nimi nebylo," odpověděl John, když zrovna vyšel z jedné průrvy ve skále, v ruce držel velkou tašku.

"Ehm," zamručel Leo a odpojil datakrystal z portu jednoho terminálu. "Prošmejdil jsem jejich terminály, tenhle," kopl do těla, "stačil vymazat údaje a poškodit jeden terminál," kývl na zařízení u jedné zdi, kde srčela elektřina, jak proudila rozbitým terminálem. "Něco málo jsem stáhl do krystalu, ale pochybuji, že tam bude něco zajímavého."

"Holt nemůžeme mít štěstí ve všem."

Na zem položil velkou tašku, jen to zacinkalo.

"Copak jsi našel zajímavého?"

"Kredity. Pěknou hromadu. Vypadalo to, že to připravovali na odvoz. A vsadím se, že jen část z toho patří těm farmářům."

"Jen část?"

Pozvedl Leo obočí.

"Těch kreditů je tolik, že to nemůže být vše od nich. Vsadím se, že většina z toho je z černého trhu. Objevil jsem i modrou esenci, všechnu jsem zničil."

"Udělal jsi dobře. Je to pěkné svinstvo."

John jenom přikývl.

"Jdeme?" ozval se Leo.

"Ano. Farmáři budou mít z kreditů radost."

****

"Nemohu dostatečně vyjádřit dost vděku, za to, co jste pro nás udělali," pravil starosta nesmírně vděčně a ostatní z osady zářili stejným vděkem.

"To byla jen maličkost, starý pane," pravil John a poklonil hlavou. Leo udělal to samé. "Jsme jen obyčejní lovci odměn, nic víc, nic méně, starý pane," řekl následně John.

"Jste skromní, a co se týče vaší odměny," řekl starosta váhavě a mlaskl jazykem a nesměle ťukl holí o zem.

Leo pozvedl ruku.

"My víme, že jste nebyli schopni zaplatit."

Starosta a ostatní překvapivě zamrkali.

"A jen mezi námi," přidal se John, "u těch banditů jsme našli kredity, které nám uhradí práci a část z toho je určitě beztak vaše."

Došel k bugině a vytáhl tašku s kredity a hodil jej k nohám překvapených farmářů. Jeden farmář se osmělil, otevřel tašku a překvapeně zalapal po dechu. Bratři farmářům přenechali i něco navíc – zasloužili si to.

Starosta to sledoval s údivem.

"Jste velmi šlechetní. Opravdu jste lovci odměn?"

"Do poslední buňky a posledního písmene."

Zazubil se John.

****

Bratři posedávali u baru a v poklidu popíjeli kořeněné pivo. Norman lenošivě čistil sklenici od piva a přitom, tradičně, bafal z doutníku.

Dneska je v podniku málo štamgastů, bylo poledne a mnozí ještě pracovali, nebo dělali něco zajímavého. Tedy byl příjemný klid. Poklidnou idylku však vyrušilo zavrzání pantů hlavních dveří. Dovnitř vešel někdo neznámý. John si ho letmo prohlédl.

Neznámý muž se až podezřele rozhlížel.

Leo i John, mimoděk, pohladili pažby pistolí, které měli pod kabáty. Bylo to takové rituální ujištění, že byly na svých místech.

Norman vzal s klidem další sklenici od piva a dal se do čistění, přitom prohodil slovy:

"Znáte ho?"

Rty svíral čadící doutník, a jako správný barman byl všímavý a též znal velmi dobře lidi, co do podniku chodili pravidelně.

Bratři lehce zavrtěli hlavou.

Neznámý přišel k baru a neskrytě pozoroval bratry dvojčata.

John se duševně připravil, že k něčemu dojde, ale to, co přišlo, nikdo nečekal.

"Leo a John Reevesovi?" řekl tiše, ale zřetelně. Než stačili něco říct, muž pokračoval. "Poslal mně váš strýc. Chce vám nabídnout práci, která se hodí k vašemu řemeslu. A je to, jeho slovy: "lukrativní záležitost". A v tomhle najdete souřadnice, kde zrovna je a kde se s vámi setká."

Z kapsy vytáhl malý datový krystal a předal jej bratrům, kteří byli více než okatě překvapeni.

"Nuže, já mám svůj úkol splněný, tedy záleží na vás, co budete konat dál. Na možné na viděnou."

Odněkud vytáhl párátko a strčil jej mezi zuby. Mírně se uklonil a zmizel stejně rychle jako předtím se záhadně zjevil.

"Johne?"

"Ano, Leo?"

"Zdálo se mi to, nebo ne?"

"Vole, brácho, ne vole."

"Dobře řečeno."

"Dík."

"Za málo." Podíval se na datakrystal. "Myslíš na to samé, co já?"

"Jo."

"Je čas se sbalit. Zdá se, že strýček něco chystá, a chce naši pomoc."

"To chce panáka."

"Mluvíš mi z duše – Normane!"