Jedno tělo, dvě duše

Anotace: Mallon je síťař ve službách Unikroxu, který byl vyslán s jednotkou vojáků na stanici pod útokem povstalců. Je to nebezpečný úkol, kde se využijí schopností síťaře - přes veškeré možné nebezpečí standardní mise, avšak nic není tak jak se zdá. Nic není jak se zdá ohledně povstalců, ohledně situace...

A během mise dojde k něčemu, jež následně přiměje Mallona uvažovat... pochybovat.

Prolog.

Postava v pancíři se opřela o zeď. Potěžkala nanitovou pulzní pušku. Zadívala se na společníky, kteří udělali to samé. Jejich deset. Všichni měli celotělné pancíře s pohonem. Při pohledu na helmy nebylo vidět žádné hledí. Gestem ruky naznačila směr pochodu.

Všichni bezhlesně přikývli. Zbraně zalícili a klusem se vydali chodbou. Jednou ze tří na křižovatce.

Pancéřové podrážky přímo duněly o podlahu.

Vedoucí skupiny navolil soukromý kanál na Mallona – ten jako jediný neměl helmu, ale čelenku s holografickým vizorem, ani pancíř s pohonem, jen ochranou kombinézu, na jejíž rameni byl výsostný znak Unikroxu, jako u všech ostatních.

"Vše v pořádku?"

V helmě s rozšířenou realitou se podíval na pozici jejich vzácného Síťaře.

"Vše v pořádku, kapitáne Mepote. Jen jsem zaznamenal zvláštní digitální ruch v kybernetickém síti."

Mepot krátce zauvažoval, a dál se nevyptával.

Obří stanice Holburg se otřásala, jak venku ve vesmíru zuřila bitva, kde válečné lodě Unikroxu bojovaly s nenáviděnými povstalci. Vesmírný prostor křižovaly stovky letounů a desítky bitevních lodí, jež lodními děli střílely modré energetické výboje, které vzápětí dopadaly na energetické štíty protějšků.

Planeta pod tím vším s poklidem rotovala kolem své osy. Zelená souostroví kontrastovaly s všudypřítomnou vodou a bílými oblaky.

"Zastavte!" ozval se Mallon. "Před námi zaznamenávám silné rušení, a pohyb."

"Povstalci?" ozval se někdo ze skupiny v interkomu.

"Přes rušení to nepoznám. Mají dobrou ochranu, ale nebude pochyb, že to budou nepřátelé."

Mepot aktivoval průzkumné drony, které měl přichycené na zádech. Dvojice diskovitých dronů vyrazily tiše vpřed. V helmě se mu zjevily obrazy toho, co drony viděly. Dorazily až k ohybu chodby, kde zaznamenaly osm ozbrojenců v rozšířeném prostoru v obranných pozicích. Obraz od dronů měl digitální ruch. Někde měli buď Síťaře, nebo výkonnou kybernetickou rušičku.

Brání vstup k cíli, pomyslel si Mepot a zamručel.

"Připravte se, u našeho cíle je obranné postavení."

Mepot nastavil přes virtuální nástroje v helmě nanitovou munici a kadenci zbrani, která byla propojena s kybernetickým otiskem pancíře, který byl jedinečným pro každého člena týmu zvlášť. Všichni udělali totéž. Ukázal na Síťaře.

"Vy zůstanete tady."

Podíval se na jednu dvojici.

"Cebro, Dagosi, pohlídejte ho."

"Jasně, kapitáne," zazněla odpověď od Cebry.

"Rozkaz," stroze přitakal Dagos.

Velitel úderné jednotky přikývl a zavelel k útoku. Mallon sledoval, jak postupovali vpřed až k ohybu. Netrvalo dlouho, než došlo k boji. Štěkot nanitových zbraní byl nezaměnitelný. Chodbou zazněla série explozí nanitové munice.

Přestřelka dlouho netrvala. Povstalci se svojí výzbrojí se nemohli měřit s vojáky Unikroxu.

Blázni. Zemřeli zbytečně. Museli vědět, že nemají šanci, pomyslel si Mallon.

Pocítil takový zvláštní pocit soustrasti. Dneska bylo mnoho mrtvých.

Kromě nich, na stanici operoval další tým, který měl na starost diverzi a vázat jednotky povstalců, jež ovládli tuhle stanici pro teroristické účely. Jak bylo psáno v souhrnu mise. Zajistit stanici, a eliminovat nepřítele. Souhrn ve stručnosti. Prostá mise. Která vznikla ve spěchu po přijetí nouzového signálu. Ale jak to bývalo, nic nebylo tak jednoduché.

Mallon se nemohl zbavit zvláštních pocitů.

"Do práce, Mallone, je tady čisto," řekla mu projekce kapitánova tváře na holografickém vizoru.

Ten jenom poslal signál na potvrzenou a vykročil, stejně jako jeho doprovod. Netrvalo dlouho, a musel překračovat zkrvavená těla, jež kdysi měla lidský tvar. Kapitán stál u terminálu, vedle dveří.

"Směle do toho."

Kapitán Mepot pokýval hlavou směrem k terminálu.

Síťař přistoupil k terminálu a aktivoval holografické rozhraní. Na panel položil ruku s biokybernetickým neurálním implantátem – došlo k neurálnímu propojení. Pravé umělé oko mu fialově zazářilo, jak došlo k propojení. Se sadou nástrojů a svým síťařským umem překonával obranné bariéry, které povstalci nainstalovali místo těch původních.

Dalo mu to zabrat. Více než čekal, ale po prolomení obrany, která se i bránila, se velké dveře ve dví otevřely.

Odpojil se – oko mu přestalo fialově zářit a pronesl:

"A je to. Můžeme pokračovat."

Mepot přikývl. Gesty popohnal tým, jež zaujal útočnou formaci. Jedna dvojice přistoupila k mezeře a vložili ruce do mezery. Velitel dal signál a ona dvojice se zapřela. Dveře se tak rozevřely a čelní část týmu vrazil dovnitř, kryti zadním vojem.

Rozestoupili se do stran.

Nikoho nespatřili.

Pod stropem se vznášel kouř. Mallon vstoupil s posledními členy a podíval se na velké počítačové jádro uprostřed. Kolem jádra byly křesla, kde sedělo sedm lidí, s nasazenými neurálními helmami, pro přímé připojení k jádru. Všichni měli zkrvavené tváře a přímo sežehlé oči – okraje byly zčernalé jako úhel.

"Co se to tady, sakra, stalo?" řekl někdo z týmu.

"Zkurvení povstalci. Určitě oni za to můžou. Všechny zabili!" pronesl další.

Mepot je umlčel a podíval se na Mallona.

Co se to děje? zeptal se sám sebe Mallon, když zaznamenával silné kybernetické rušení, u jádra bylo nejsilnější.

Na svém vizoru a umělém oku viděl přímo kybernetickou bouři fialových odstínů a digitální ruchy. Něco mu na tom nesedělo. Tohle nemohli udělat povstalci. Anebo ano?

"Podívejte," ozval se hlas Cebry, když došla k jednomu místu s terminály s holografickými monitory. "Tenhle patří k povstalcům. Dle implantátů Síťař. Ten parchant se raději zastřelil, než aby se nám dostal do rukou."

Kopnula do těla s prostřelenou hlavou. Pistoli stále držel v ruce. Kolem těla se utvořila louže krve.

Mepot došel k tělu a poklekl na koleno.

Mallon se tím směrem podíval, ale jeho pohled zaujalo něco jiného. U jednoho křesla napojený k jádru, byla pouty připoutaná žena. Jako jediná neměla ožehlé oči. Jen u nosu byl pramínek krve. Došel k onomu křeslu a shlédl.

Co je zač? To v souhrnu mise nebylo. O co tu vlastně jde?

Podíval se kolem. Díval se na vojáky, kteří se rozestoupili do celého prostoru. Jen u dveří stála jedna dvojice a hlídali tak jediný východ.

Velitel týmu na něho zavolal, aby k němu přišel. Stál u jednoho terminálu.

"Pokuste se zjistit, co se tady stalo, a o co se ten jejich síťař snažil."

Učinil tak. Měl svíravé pocity v žaludku. Sedl si do křesla a vložil ruku do propojovacího portu – oko mu hned zazářilo fialově a jeho mysl se ponořila do kybernetického prostoru.

Projekce jeho těla se zjevila v prostoru plný digitálního ruchu a kybernetických anomálií. Vše bylo v odstínech fialové.

"Co se to děje?" zazněl jeho hlas v ozvěně kyberprostoru.

Nechal před sebe zjevit ovládací rozhraní a dal se na zjišťování, co se tu stalo. Napojil se na kamerový záznam místnosti. Viděl pracovní činnost ještě před útokem povstalců. Nic mimořádného neviděl. V křeslech pracovali síťaři, kolem chodili lidé ve žlutých kombinézách se znaky Unikroxu.

Přetočil dění, pak se zastavil v momentě, kdy do místnosti dvojice ozbrojenců přivlekla ženu, kterou viděl v křesle, jako jedinou bez vypálených očí. Násilím ji připoutali ke křeslu a napojili do sítě. Něco ji i vpíchly, aby se přestala vzpouzet.

Hodiny se nic nedělo, pomalu přetáčel záznam kamery, než v tak náhlý moment vypuklo hotové peklo.

Všech šest síťařů ve křeslech náhle začali křičet. Silně sebou škubali. Došlo k silnému výboji, při němž se jim sežehly oči. Z jejich křiku mu zamrazilo za krkem. Zazněl poplach a v ten moment začaly kybernetické poruchy v síti – po celé stanici. Všichni z místnosti v panice uprchli. Vše se zbláznilo. Místnost s jádrem se uzavřela, jako mnoho dalších, kde byly uvězněni lidé.

Napojil se na systémy stanice – objevil záznam silného kvantového signálu, po němž se nedlouho poté zjevily lodě povstalců a začali obsazovat stanici. Z různých kamerových záznamů viděl, jak zaháněli pracovníky a vědce stanice. Obrané oddíly v přestřelkách likvidovali. Divné mu bylo, jak se před nimi otevíraly dveře, aniž by cokoliv dělali.

Vrátil se k záznamu z místnosti s jádrem. Dveře se otevřely a dovnitř přímo vběhl onen muž, který se raději zastřelil. U vchodu se zastavili ozbrojenci – dost možná ti samí, co před chvílí umřeli při obraně.

Oči se mu rozšířily údivem, jak objal tělo ženy, kterou tam před tím vším dovlekli a násilím připoutali. Bylo jasné, že nežila, ale zemřela z jiných důvodů, byť byla jako ostatní síťaři napojena do stejné sítě, ale jí ten výboje nezasáhl, nebo ne tak jako ostatní.

Co to k čertu?

"Cirio, slyším tě. Jsi tam někde… promiň, že jsme tě neobjevili. Hledali jsme tě…"

Jeho údiv jenom rostl. Ten muž se napojil do sítě a začal něco dělat.

Stanice, než přiletěli povstalci, spustila pohotovostní poplach, která je sem dostala z nejbližší vojenské základny sektoru Ornero.

Uplynuly celé další hodiny.

Dostal se do momentu, kdy dorazili vojáci Unikroxu.

V záznamu uviděl přestřelku povstalců s týmem kapitána Mepota. Ten masakr přeskočil. Zadíval se na toho muže.

"Promiň mi, Cirio, odpusť mi… nezvládli jsme to… já to nezvládl."

Přiložil si pistoli k hlavě a vystřelil.

Zalapal po dechu. Zavřel oči. Ona scéna se mu vypálila do mysli.

"Co jsi zač?"

"Cože?!"

Otevřel oči, přímo šokovaně. Vedle něho se zjevila projekce oné ženy z křesla. Ze strachu od ní odskočil. S rozšířenýma očima se zahleděl do jejích nezvyklých bílých očí.

"Vnímám tvou mysl… cítím tvé pocity. Pochybuješ. A to je dobře… Bude to risk."

"Cože?" stačil jenom říct, než duch Cirii probleskl a zjevil se hned u něho.

Popadla ho za hlavu, zadívala se mu do očí a ještě řekla:

"Možná to bude bolet…"

S hrůzou se díval do jejích očí a omdlel…

"Sakra! On omdlel! Teče mu krev z nosu… držte ho! Má záchvat!"

Kapitola 1.

Mallon pootevřel oči. Pohled měl zamlžený. Vše vnímal zpomaleně. Přístroje, terminály u zdí. Naproti lůžku byl holografický monitor. Byl vypnutý.

Zamrkal. Rozhlížel se. Pociťoval malátnost. Bolest hlavy, s takovou tou vzdálenou ozvěnou. Bylo mu divně od žaludku. Pokusil se pohnout, ale někdo ho rukou zarazil.

"Klid, nehýbejte se, stále na tom nejste dobře…"

Ten hlas slyšel z blízka, zároveň vzdáleně.

"Kde… kde to jsem? Co… co se stalo?"

Hlas měl suchý, zkřehlý. Vůbec jej nepoznával. Slova doloval těžce, s námahou.

"Nemluvte. Časem se vše dozvíte."

Podíval se za tím hlasem. Viděl ženu v modrobílé kombinéze. Na pravém rameni měla rudý kříž, prolnutý se znakem Unikroxu. Zamrkal na tu ženu. I to mu šlo ztěžka. Zpomaleně. Poslední, co viděl, bylo, jak na přístroji něco nastavovala a náhle se mu zavřely oči.

Žena s jmenovkou: Adria Anora, na levé části hrudi, položila ruku na již spícího muže.

"Sladké sny," řekla a lehce se pousmála.

Odešla.

Čas plynul.

Znova otevřel oči. Byl zmatený. Ale už neměl tak rozmazaný pohled. Neměl ani tušení, kolik času uplynulo. Očima zatěkal po prostoru. Kolem sebe viděl tři jakési muže v modrobílých kombinézách. Všichni zaujatě něco dělali a jeho si nevšímali.

Zamrkal. A zamrkal znova. Nebyl si jistý, ale viděl problesknout jakousi ženskou postavu.

Co? Co to bylo? Zdálo se mi to snad jenom?

V duchu to sváděl na malátnost. Zavřel oči. A když je otevřel, stále viděl jen ty tři muže a nic a nikoho dalšího.

Mysl si se mnou zahrává.

V duchu se utvrzoval, že to nic nebylo, ale nemohl se zbavit pocitu, že bylo něco jinak. S ním bylo něco jinak.

Znova zavřel oči. Usnul.

Černou prázdnotou probleskl modrý výboj. A pak další. A další. Viděl sám sebe, jak se vznášel v prostoru. Kolem něho proletěla loď v plamenech.

Sním?

Ta slova mu zazněla jak v ozvěně.

Podíval se na ruce. Neměl žádný skafandr. Nic, co by ho chránilo před prostorem vesmíru. V dálce viděl zuřit bitvu. Lodě vybuchovaly v jasném, oslepujícím světle. Byly jako miniaturní supernovy. Uvědomil si, že lodě povstalců bojovaly s nepředstavitelnou zuřivostí.

Něco brání.

Podíval se níže. Lodě na orbitě – lodě Unikroxu, bombardovaly jakousi planetu. Nepoznával ji. Byla zahalená oblačností a prachem z bombardování.

Ohromeně sledoval tento výjev.

Tohle není sen…

"Ale ano, je to sen…"

Divoce se rozhlédl kolem sebe, ten hlas zněl odevšad. Jeho divoké pohyby ho roztočili v temnotě prostoru.

"Jen ne tvůj. Ale můj…"pokračoval onen ženský hlas.

Točil se v nekonečných přemetech, a při každé otočce, zahlédl vznášející se postavu.

Vytřeštěně otevřel oči a zalapal po dechu. Přerývavě dýchal. Byl pokryt potem. Oči měl rozšířené, zornice též.

Okrajově si uvědomil, že v místnosti nikdo nebyl. Místnost byla zahalená tmou, jen světélka přístrojů byla jasně vidět.

Monitor, zaznamenávající jeho životní funkce, zareagoval grafem, jak tělo reagovalo na ten sen. Sen, který nebyl jeho.

Podíval se doprava. Pak doleva, a polekal se, jak se tam zjevila postava, shlížela na něho. Ona. Ta žena, kterou viděl mrtvou napojenou do křesla, onen duch ženy v kyberprostoru.

Postava ženy problikla. Kolem ní panoval digitální ruch, kybernetické záškuby, jako při poruše, či chybě.

Díval se do jejích hodnotících bílých očí. Přímo se v nich ztrácel.

Zavřel oči. Dlaněmi si promnul tvář.

"To není skutečné! To se mi jenom zdá!"

Otevřel oči. Stále tam byla.

"Je to skutečné…" řekla a zmizela v silném fialovém digitálním ruchu.

V tom hnedka omdlel. Z nosu mu vytekl pramínek krve. Přístroje zablikaly na poplach a přivolaly pohotovostní personál, který vběhl do místnosti.

"Omdlel?! Rychle… životné funkce najednou zakolísaly…" křičel ženský hlas.

****

Otevřel oči. Cítil se přímo hrozně. Sucho v ústech. Bolavé oči. Tělo zesláblé. Divné pocity v žaludku. A tupá, vzdálená bolest hlavy.

Zasténal. Pokusil se promluvit, ale nešlo mu to.

"Jenom klid. Prodělal jste menší příhodu. Znova jste omdlel," vedle něho se ozýval známý ženský hlas lékařky, "ale nebojte se. Životní funkce jsou stabilizované."

Zmohl se jenom na přikývnutí. Lékařka mimo jeho pohled přikývla.

"Na, tady máte vodu."

Vzala lahev s hadičkou, kterou mu vložila mezi rty.

"Pijte pomalu."

Opatrně naklonila láhev, aby voda do hadičky tekla pomalu. Mallon pomalu usrkával.

"Děkuji," řekl, spíše zasténal.

Lékařka zamručela a odešla.

Natočil hlavu směrem, kde tušil dveře. Snažil se zahlédnout doktorku, ale ta už zmizela. Zamrkal. Pak znova. Před jeho zrakem se znova zjevila ona mrtvá žena. Dívala se na něho, byť ho v reálu neviděla.

Rychleji po sobě zamrkal. Přístroje zareagovaly, jak se mu zrychlil puls.

"Co, kurva, po mě chceš?" vydoloval ze sebe s námahou, ale zřetelně.

Žena zamrkala. Kolem ní už nebyly takové ty digitální ruchy, záškuby. Přesto kolem ní byla jakási aura pohyblivých čtverců, a to v jemných tónech fialové barvy.

"Jsi duch? Proč mě pronásleduješ?!"

Poslední slovo chtěl říct s důrazem, ale přes jeho slabý hlas to znělo jako chraptivé zasténání.

Žena naklonila hlavu.

"Ne. Nejsem duch. Ne technicky."

Zavrtěl hlavou a odvrátil od ní hlavu. Překulil se, ale bylo to marné, jen se přesunula probliknutím, jež předcházel digitální ruch.

"Jsi jen halucinace, jen se mi zdáš, nic víc…"

Naklonila se k němu. Dotkla se jeho ramene. Vytřeštil oči. On její dotyk cítil!

"Jak?"

"Stimulovala jsem tvé nervy, zevnitř. Byla to simulace dotyku."

Vůbec mu to nedávalo smysl.

"Nevěřím… zdá se mi to. Ano, zdá…"

"Jen si nalháváš." Naklonila se k němu blíže a zašeptala. "Jsem uvnitř tebe. Jsem tvojí součástí… vzpomeň si na to, co se stalo."

Dotkla se jeho hlavy a před jeho zrakem se vyjevilo všechno, co se stalo tehdy na stanici Holburg.

Po tomhle znova omdlel.

Přístroje byly v poklidu…

Vznášel se v prostoru, v nekonečném, osetý vzdálenými hvězdami. Viděl sám sebe, jak se vznášel. Pohled se změnil – rozhlédl se kolem sebe. Zarazil se. Viděl onu ženu.

"Kdo, k sakru, jsi?" pronesl naštvaně.

Žena v jakési kombinéze, se v poklidu vznášela.

"Ciria," odpověděla stroze a mávla přitom rukou.

"Kde to jsme?" pokračoval v otázkách.

Rozhlédl se kolem sebe.

"V mé mysli, v naší mysli."

Nechápavě zvažoval její slova. Bylo to tak absurdní, až to mohlo být pravdivé.

Ona je nahranou osobností oné ženy – Cirii, v křesle. To ona za všechno může.

"Ano,"odpověděla na jeho myšlenky.

To ho zarazilo.

"Jsem součástí tvé mysli, to, co sis právě myslel, jsem přímo viděla."

Zamrkala očima.

Mallon se snažil zklidnit. Zavřel oči. Musel uvažovat racionálně. Pomalu vstřebával to, co se mu stalo.

"Proč jsi to udělala? Proč ses nevtělila do toho muže, který tě přišel zachránit?"

"Bylo to v úmyslu, ale Unikrox zareagoval rychleji, než se očekávalo. Kdybych se do něj vtělila, padl by do zajetí a skončila bych tam, kde jsem začala. Anebo bych umřela spolu s ním. Pak ses zjevil ty…"

"Proč?" vyslovil táhle.

Přiblížila se k němu aniž by se jakkoliv pohnula, prostě se posunula prostorem. Pevně se mu podívala do očí.

"Cítila jsem tvé pocity. Pochybuješ," zašeptala, přitom její hlas zazněl prostorem čistě a jasně.

Nezmohl se na slovo a najednou nabral vědomí. Otevřel oči a zřel strop. Ono krátké setkání mu zanechalo pachuť v ústech a zvláštní pocity.

Pochybuješ…

Ta slova v něm rezonovala.

****

Zdál se mu další sen. Neklidně sebou vrtěl. Znova se vznášel nad onou planetou, kterou lodě Unikroxu bombardovaly. Sledoval, jak bomby v sériích dopadaly na povrch, po nichž vykvetly ohně a oblaka prachu a kouře, které se rázovými vlnami roztáhly od epicentra do všech stran.

Všude poletovaly vraky lodí – obou stran. V dálce byly vidět dozvuky zuřivé bitvy.

Uvědomil si, že to není jenom sen. Ale vzpomínka.

"Co je to za bitvu?" pronesl slova do neurčita.

Byť Cirii nikde neviděl, neměl pochyb o tom, že ho slyšela. Velice pomalu si zvykal na to, že v hlavě měl celou další separátní osobu. Druhou duši dalo by se říci. Ale to ještě neznamenalo, že se s tím smířil. Nedokázal se smířit s tím, že měl v hlavě legendu povstalců, nejznámější teroristku, jaká kdy žila.

Ciria se zjevila vedle něho. Oba se tak vznášeli v temném prostoru, ozářený planoucími troskami lodí a vzdálenou hvězdou soustavy.

"To nebyla bitva, Mallone, ale masakr."

"Masakr povstalců," řekl, chtěl znít důrazně, ale nezvládl to.

"Vražda nevinných!"vyštěkla přímo zlobně, ale její zlost nebyla mířena na Mallona.

Zamračil se. Těžko se mu to vstřebávalo. Už od školky se učil, že povstalci byli zrádci lidstva – ti, kteří spálili Zemi. Každý tuhle historii znal. Každý žil s nenávistí k povstalcům, kteří existovali tisíce let – za tu dobu nebyli nikdy vyhlazeni. Vždy se tomu přiblížili, ale vždy povstali, silněji než předtím – odhodlanější než předtím – zuřivěji než předtím.

"Jediné provinění, které se dopustili, bylo, že žili! Že přemýšleli – že měli otevřené oči,"podívala se na jeho profil, "my chtěli žít podle sebe."

Nad těmi posledními slovy se zarazil.

My!

Udiveně se na ní podíval.

"Ty jsi tam byla!"

"Žila."

"Proč mi to ukazuješ?"

"Nedělám to vědomě. Je to můj zlý sen. Moje noční můra. A ta noční můra má výsostné znaky Unikroxu."

Chtěl opomenout, něco říci, cokoliv, ale slova neopustila jeho ústa. Zamračil se na ten zlý sen. Na planetu, která byla vyhlazována. Věděl, že povstalci byly zlo, ale tohle bylo špatné. Tohle vše bylo špatné.

"Cítím tvé pocity. Nesouhlasíš, že je to dobře, že je to správné, to, co se stalo s mým světem."

Prsty se dotkla jeho hlavy probudil se do bdělého stavu.

"Ach, probudil jste se tak akorát."

"Hm?"

S jasným pohledem se zadíval na onu lékařku, co o něho pečovala od samého začátku. Adria Anora. Obyčejně vypadající žena, s krátkým sestřihem ve stylu mikáda – hnědozlaté vlasy se leskly v bílém světle stropního osvětlení.

"Chci s vámi mluvit o vašem stavu. Celé týdny jsme zjišťovali příčinu toho, co se vám při poslední akci stalo. Dlouho jsme uvažovali, že vás téměř zabila kyber-bomba, nebo virus, či cokoliv dalšího, co ti zrádní povstalci nastražili, ale neobjevili jsme nic, co by tomu nasvědčovalo. Došli jsme k závěru, že to byla dosud neznámá příčina, spojená s poruchou systému stanice. V síti byly objeveny silné anomálie, ale nebyli objeveny příčiny, aspoň z toho, co vím a bylo mi sděleno.

Dále, ve vašem mozku od začátku zaznamenáváme zvláštní mozkové aktivity, i v nervové síti, v celém vašem těle. O kybernetických bioimplantátech nemluvě. Myslíme si, že to bylo onou příčinou vašeho stavu. Ale životní funkce jsou od jistého bodu naprosto v pořádku. Teoreticky bychom vás propustili, ale stále nevíme, přesně, to, co se vám stalo a proč se vám to stalo. Nemluvě o tom, že někdo z vedení si přeje, abyste tu zůstal na delším pozorování…"

Nad tím pozvedl obočí. Očima zatěkal, když se vedle doktorky objevila Ciria – krátkými kroky kráčela sem a tam, ruce měla založena na prsou.

Doktorka Adria si povšimla jeho podivné reakce a ohlédla se za sebe. Nic, samozřejmě, neviděla. Pohledem se vrátila na ležícího muže.

"Jste v pořádku?"

Mallon zauvažoval. Dokonce i nad tím, že by pověděl o Cirii, o druhé duši v jeho tělo. Ale ta absurdita toho, jak by to znělo, si to ihned rozmyslel, zvlášť, když periferně viděl, jak Ciria zavrtěla hlavou.

"Nic. Vše v pořádku – jen jsem se zamyslel."

Doktorka pozvedla jedno obočí, svraštila tak čelo. Zauvažovala a chápavě přikývla hlavou.

"Rozumím. Je toho na vás hodně. Jistě chcete znát odpovědi. My též. Věřte, že děláme vše pro to, abychom zjistili to, co se vám stalo."

Vstala a pokývala hlavou na rozloučenou. Když odcházela, prošla skrz Cirii, která tam reálně nebyla. Byla projekci jeho mysli.

Ona projekce jeho mysli promluvila:

"Nevěř jí."

"Proč?" řekl nahlas, ale ne tolik, aby jej někdo uslyšel.

"Víš, že nemusíš mluvit nahlas? Jsem ve tvé hlavě."

Svraštěl čelo nad tím, jak se pousmála.

"Díky za připomenutí. Málem jsem zapomněl, že mám v hlavě teroristku."

Prstem ho dloubla do hrudi. Stále ho šokovalo, že ten dotyk cítil.

"Přestaň mě tak nazývat. Nejsem tou, co o mě říká propaganda Unikroxu"

"Proč bych ti měl věřit?"

Narovnala se.

"To musíš zjistit sám."

S tímhle záhadným proslovem zmizela její projekce. Dal si ruce za hlavu a zahleděl se na strop. Měl toho hodně nad čím přemýšlet.

Kapitola 2.

Ležel na boku. Sledoval, jak odcházela doktorka Adria. Dveře za ni se tiše zavřely. Vstřebával informaci, že ho uvolnili a pošlou dolů, na planetu pod vesmírnou stanicí Nugeo, hlavní centrála sektoru Ornero, kde se právě nacházel.

Měl zvláštní pocity. Měl by být rád, že ho konečně po týdnech uvolnili. Stále nezjistili, co se mu tehdy stalo. Věřil, že se snažili to zjistit, ale rozhodli se, respektive vedení, že ho propustí, ale zcela bez dohledu nebude – to mu bylo více než jasné.

Nevěděl, co si o tom myslet.

Projekce Cirii se zjevila vedle dveří a opřela se. Dívala se na něho. Nic neříkala. Mallon ji sledoval. Probleskla a zjevila se blíže k němu. Chodila sem a tam.

"Něco tě žere?" zeptal se ji v duchu.

Zastavila se.

"Ano. Nemohu se zbavit pocitu, že na něco přišli, ale nevědí na co. Nebo mají podezření."

"Myslíš, že tě ve mně objevili?"

"To ne. Kdyby ano, nezůstal by jsi ležet v posteli a neužíral se nudou. To mi můžeš věřit."

"Třeba bych se tě tak zbavil."

"Hm. Možná. Ale věř, že by jim na tvém blahu pramálo záleželo. Až by s tebou, s námi – hlavně se mnou, skončili, by se tě zbavili. Proč? Protože by jsi příliš věděl."

Na to jenom zamručel. Znova začala chodit sem a tam. Mnula si bradu, jak měla vždy ve zvyku, když nad něčím přemýšlela.

Uvažoval nad jejími slovy. V duchu si přiznal, že měla pravdu. Zbavili by se ho. Jako by patnáct let služby nic neznamenalo. Nikdy neměl iluze o temných praktikách Unikroxu, o kterých se ani nešeptalo – slova byla příliš nebezpečná. Dokonce o nich i myslet.

Viděl toho příliš mnoho za svůj život.

Znova se zastavila. Zahleděla se na něho. V reálu se na něho tak nedívala, byla to jen simulace, ale to ve výsledku na věci nic neměnilo. Několika kroky se přiblížila k posteli, v ruce se ji zjevila židle, postavila ji na podlahu, a obkročmo na ni dosedla, ruce položila na opěrku a bradou se opřela o hřbet jedné ruky.

"Je na čase si trochu promluvit."

Svraštil čelo. V posteli se posunul, i s polštářem tak, že se zády opřel o polštář a bokem se zadíval na projekci Cirii.

"O čem?" promluvil nahlas, ale šeptem, ani si to neuvědomil, že to neřekl v duchu.

"O tom, proč jsem byla na té stanici, a proč bylo mé vědomí v počítačovém jádru."

Nic neřekl a zadíval se do jejích bílých očí. Měla je přivřené, zahloubané. Uvědomil si, že ty vzpomínky pro ni nebyly příjemné. Vnímal její pocity. Byly přímo rozbouřené. Vnímal její vztek, byť působila klidně.

"Mallone, zavři oči."

"Proč?"

"Ponoříme se do mých vzpomínek. Bude to tak jednoduší…"

Její hlas náhle slyšel vzdáleně. Poslední slovo se protáhle vytratilo do ztracena. Zrak se mu zamlžil. Cirii viděl náhle rozmazaně – její projekce protkaly pásy kybernetického ruchu – byly jako fialová kopí.

Vše se potemnilo. Ponořil se jakoby do hlubin moře. Všude byly bublinky. Fialové digitální ruchy a podivné šumivé zvuky. Vše vnímal vzdáleně, zároveň přímo na kůži – měl pocit beztíže – prostor obsáhl digitální čtverce s fialovými rámy, otevřel oči…

Rozhlédl se.

"Kde to jsem?"

Všude kolem něho bylo živo. Proudy lidí směřovaly různými směry na široké ulici s protilehlými uličkami.

"Tohle je město Otero," řekla Ciria, když se objevila vedle Mallona.

Její zjev ho nepřekvapil. Zvykl si na to. Na její zvláštní projev.

"Otero? To mi něco říká."

"Možná ti více řekne název planety. San Sidone."

Otočil se k Cirii čelem. Jeho ohromení bylo více než patrné.

Vzpomínka…

"Děláš si srandu?"

Ciria se usmála. Nemohl si nepovšimnout, že měla krásný úsměv.

Kruci, zaklel vzápětí v duchu, když si uvědomil, že vnímala jeho pocity a myšlenky.

O to více se usmála, ale její úsměv vzápětí zmizel, jako by jej odvál vítr. Zvážněla mrknutím oka.

"Dle tvé reakci mi je jasné, že ti to došlo. Byla jsem tady. Přímo v momentě, kdy pohasla celá planeta."

"Pád sítě, na planetární úrovni, dokonce i v nejbližší orbitě. Média o tom mluvili jako o Velkém teroristickém útoku povstalců. Lidé se i bouřili, a obviňovali místní správu, jak mohli dopustit něco takového. Jak se to mohlo povstalcům podařit. Mluvilo se i tom, že v řadách správy byl zrádce."

"Hm. Média toho nakecala hodně."

"Za ten výpadek můžeš ty?"

Zamračil se na Cirii, jeho tón byl obviňující, skrývající i to, co si o ní myslel.

"Zklamu tě. Nebyla jsem to já."

Rozhlédla se kolem sebe.

"Tak kdo tedy?"

Pohledem se vrátila k Mallonovi.

"Unikrox."

"Nevěřím," řekl s reflexí.

"Věř. Nepopírám, že jsme v tom neměli jistý díl, bez nás by k tomu nedošlo, ale sami o sobě jsme to nezpůsobili. Nebyl to záměr."

Zahleděl se Cirii do očí. Hodnotil je. Uvažoval. Hledal faleš v jejich slovech.

"Těžko se tomu věří."

"Věřím. Na tvém místě bych též pochybovala. Byli by i doby, kdyby to tak i bylo."

"Hm?"

"Ne vždy jsem byla povstalec. Bývala jsem zaměstnankyní Unikroxu, stejně jako ty."

Zaraženě opětovával její pohled.

"To v propagandě nebylo, že?" řekla s jistým pobaveným podtónem a zazubila se. "S něčím takovým by se Unikrox nechlubil. Zrádce z jejich řad. Což se stává častěji, než si myslíš. Ale to jsem zabočila," pokračovala v mluvě, přitom mávla rukou – nebylo pochyb, že nezabočila řečí jen tak. "Vidím, že máš mnoho otázek, vše bude řečeno."

Znova mávla rukou, spíš pro efekt. Lidé, i celé místo zmizelo, na chvíli stály uprostřed černoty, s fialovými digitálními čtverci, které se v dálce objevovali a hnedka mizely. Černý prostor zmizel a místo něj se zjevil uzavřený, kulovitý prostor s plošiny a s velkými válcovitými počítačovými jádry – kybernetická centrála planety San Sidone.

Mallon se rozhlédl. Spatřil Cirii u jednoho terminálu s holografickým rozhraním. Podíval se vedle sebe. Viděl ji vedle sebe. Hned mu došlo, že ta druhá Ciria byla vzpomínka.

"Při této misi zemřelo několik mých společníků," řekla projekce Cirii. "Obětovali jsme toho mnohé, mnohé pro jistou věc…" odmlčela se.

Tvář měla zkřivenou, jako by cítila bolest – vzpomínky byly pro ni bolestivé.

"Kvůli čemu jste to dělali?" vyslovil, když se ticho protahovalo.

"Kvůli vzpomínce."

"Nerozumím."

"Brzy pochopíš. Chtěli jsme získat vzpomínku z dávné minulosti, z minulosti, která byla uložena v kybernetické pevnosti jádra, který právě vidíš. Dost možná je ta vzpomínka jediná, která zůstala z období Pádu a popela."

"To je více jak pět tisíc let zpátky!"

"Ano," potvrdila stroze.

"A to byla uvržena planeta do temnoty na celé měsíce kvůli tak staré vzpomínce?"

"Ano."

Zamračil se.

"Tenkrát zemřelo mnoho lidí, když nastal chaos."

"Nemysli si, že mě to nemrzí, že k tomu došlo. Navíc k tomu nemuselo dojít, ale došlo, a to kvůli blbci ve vedení, který v panice nechal vypnout násilím počítačové jádro. To způsobilo krach sítě a k následnému výpadku. A aby si zachovali tvář, to svedli na nás, na povstalce."

"Vlastně za to můžete…"

Mávla rukou.

"Jak jsem řekla. Nepopírám to, že jsme byli příčinou."

Mallon uvažoval nad všemi jejími slovy.

"Jádro vypnuli pozdě, že je to tak?"

Usmála se.

"Ano."

"Tu vzpomínku máš ty. Už chápu, tobě se nepodařilo uprchnout a zajali tě."

"Jsi na dobré cestě, Mallone. Je to tak."

Znova mávla rukou a prostor se znova změnil. I v tomto případě se rozhlédl. Viděl kolem sebe rušno. Slyšel přímo bouři hlasů – jednotlivé hlasy se překřičovaly navzájem. Na podlaze viděl těla. Zdi byly zčernalé, a osázené díry od střel z ručních zbraní. Prostorem se nesl kouř, vzduch páchl ozónem.

"Vidím, že ses nedala zadarmo."

"Ne. Já jediná jsem přežila."

"Jak se vám vlastně podařilo dostat dovnitř?"

"V jedné věci měli řeči pravdu. Ve vedení byl zrádce. Pomohla nám se dostat dovnitř. Ani nevím, jestli stále žije, jestli tam stále je, jestli objevili, že je zrádce. Doufám, že žije, a pokud ano, byla by velkým přínosem pro povstalce."

"Kdo?"

"To není důležité," řekla Ciria a mávla rukou.

Než Mallon stačil něco říct, prostředí se znova změnilo. Tentokrát to poznával. Podíval se na ženu vedle sebe, na její poklidný výraz – pod tím klidem cítil chvění emocí.

Ciria pokývala hlavou, aniž by se na Mallona podívala. Vnímala jeho emoce, vlnu myšlenek.

"Holburg," zašeptal.

Stanice působila jinak, než během bitvy ve vesmíru a bojem uvnitř. Prostor na něho působil klidně. Sterilně. Především… živě.

"Pojď, Mallone, ukážu ti mé vězení." Vykročili jakoby neurčitým směrem. "Holburg je vědecká stanice, kde se zabývají různými projekty, ale ten nejpodstatnější je," krátce se odmlčela, "nahrávání mysli." Tím odpověděla na jeho nevyřčenou zvědavost. Pokračovala v mluvě, přitom minuli známou křižovatku. "Prováděli tu tajný výzkum, a to nahrát lidskou mysl do jádra. Došli daleko, jak vidíš." Míjeli zaměstnance stanice. "Nenech se klamat těmi milými tvářemi, které míjíme, všichni tihle vědci a pracovníci, jsou skrz na skrz prohnilý – i tohle místo, navenek čisté, je jen klam.

Stanice slouží i jako vězení. Dělali tu hrozné pokusy na lidech. Všichni vězni. Nepohodlní lidé. Lidé, kteří prostě zmizeli, o kterých se neví, že vůbec existovali. A samozřejmě povstalci."

Bodla palcem do své hrudi.

Mallon ji poslouchal, uvědomil si, že až fascinovaně. Uvědomil si, že s ní souzněl. Litoval povstalkyni! Pod takovým uvědoměním by se rozesmál, ale zůstalo to jenom u pocitu.

Ciria se na něho podívala. Koutek úst měla pozvednutý v nepatrný úsměv.

"Vnímám tvé pocity."

Pokračovali v chůzi. Mallon pozoroval tváře lidí kolem. Vnímal falešné vřelé úsměvy. Bodrost. Za těmi výrazy viděl prohnilost samotného Unikroxu.

Ciria na jeho proud myšlenek souhlasně zamručela, pak řekla:

"Tohle ti bude jistě povědomé."

A bylo. Poznal ty dveře. Bylo zvláštní vidět tu čistotu kolem. Prvně to tu viděl, když byly všude mrtvoly a stěny potřísněné krví. Probliknutím se přenesli rovnou do místnosti. Poznal tu scénu. Viděl to, když se snažil zjistit, co se na stanici vlastně stalo.

Stejní muži, jako viděl tenkrát napojený v síti, připoutali Cirii ke křeslu a násilně napojili k jádru. Na uklidnění ji něco vpíchly.

Mallon se podíval na ženu vedle sebe. Měla zvláštní výraz. Cítil její pocity, byly jako bouře – toužila po pomstě. Nedivil se ji. Po tom, co ji provedli. O co přišla. Sám by na tom byl stejně.

Zvláštní, jak se s ní ztotožňuji.

Ciria lehce přikývla. Se svýma bělostnýma očima se zahleděla do těch jeho. Promluvila tiše.

"Na této stanici mě mučili. Vyslýchali, snažili proniknout do mé mysli. Snažili se, ale marně. Má mysl byla chráněná, o vůli nemluvě. Pak se rozhodli pro radikálnější přístup. Použili na mě onen tajný projekt. Doufali tak, že snadněji proniknou do mé mysli. Chtěli zjistit, co jsem tenkrát ukradla, co mě stálo tolik. A nejen to. I vše o povstalcích, chtěli mě ovládnout," odmlčela se.

Stále se dívala na Mallona, který okrajově vnímal, co se dělo vedle nich. Nemusel se dívat. Věděl přesně, co se stane.

"Podařilo se ti ovládnout jejich sít, když nahráli tvou mysl do jádra," bylo to konstatování, nikoliv otázka.

Přikývla.

"Krátce po nahrání, mě nejdříve studovali, především testovali funkce projektu. Byla jsem jako zvíře, ne, jako bakterie pod mikroskopem, která byla sledována dychtivými vědci. Oni však zcela nechápali svůj vlastní projekt. Podařilo se mi proniknout do systému. Zabezpečení měli slabé. Příliš si věřili. Příliš podcenili mou vůli. Svou mysl jsem protahovala skulinami kybersítě, byla jsem jako infekce, než jsem ovládla celou stanici."

Vedle nich došlo k známému křiku umírajících.

Ani v tento moment se Mallon nepodíval, v hlavě se mu to přehrávalo, jako by to viděl.

"Z pohledu venku moc času neuplynulo, ale v kyberprostoru se čas táhl, měla jsem pocit, že mám všechen čas, co potřebuji. Jak slyšíš, jsem se těm parchantům pomstila. Na stanici jsem rozpoutala zmatek. Když po odeslání signálu přiletěli moji přátelé, jsem s uspokojením sledovala, jak nahánějí vědce, vnímala jsem jejich strach – zasloužili by si více! Ale času bylo málo. Pak jste přiletěli vy."

Stále se navzájem hleděli do očí.

Mallon je měl přivřené. Cítil se… prázdně.

Scéna kolem nich plynula. Mallon vše vnímal okrajově. Okrajově pak sledoval, jak v záchvatu omdlel, když se do jeho těla nahrála ona.

"Netěší mě to, co jsem ti udělala. Bylo to z nouze. A hlavně, byl to risk. Nesměla jsem dopustit, že by se jim povedlo mě lapit. Ždímat mou duši o všechny informace, až by ze mě zbyl jenom… stín. Vidím ti na očích, že to chápeš. Udělal by jsi totéž."

Ano, přiznal si v duchu. Udělal bych to samé.

Vyslovil otázku, která ho pálila na kraji vědomí:

"Co to bylo vlastně za vzpomínku, kterou jste ukradli?"

Pár sekund mlčela, než odpověděla:

"Byla to vzpomínka admirála Tarase Feligena – člověka, co vedl flotilu proti Počátku povstání… člověk, který dal povel spálit Zemi," poslední slova řekla do ztracena.

Mallon těžce vstřebával onu informaci, když v tom momentu Ciria mávla rukou, a vše tak zčernalo.

Otevřel oči. Osvětlení bylo vypnuté. Kolem něho panovala potemnělá ponurost, stejně tak jako v jeho nitru.

Kapitola 3.

Mallon ležel na pohovce, bokem se díval na Cirii, ta se opírala o rám okna zabírající celou stěnu, okno nabízelo výhled na noční město – mezi prosvětlenými mrakodrapy letěly po kybernetických trasách vznášedla. Hologramové billboardy ukazovaly vtíravé reklamy na produkty. Na jednolité tabuli pevnostního skla hrály odlesky barev hologramů.

"Dali ti docela malebný pokoj," řekla Ciria jaksi zamyšleně.

"Nad čím přemýšlíš? Vnímám tvé pocity," řekl v duchu.

Ciria zmizela, a znova se zjevila uprostřed místnosti. Kolem jejího těla byla aura fialových čtverců, jež se neustále hýbaly, měnily polohy. Chodila sem a tam, jako by byla v pomyslném kleci.

"Mám neodvratný pocit, že nás tlačí čas."

Mallon se zamyslel.

"Myslíš, že zjistí, že jsi ve mně?"

Zastavila se a zahleděla se na něho.

"Ano, Mallone. Pravděpodobně už zjistili, že nejsem nikde na stanici. Nebude jim dlouho trvat, než jim dojde, kde jsem… v tobě. Možná mají podezření, ale nejsou si jistí. To, že tě pustili z nemocnice, není aktem dobré vůle. Myslí si, že když budeš v civilnějším prostředí," rozpřáhla paže, poukazující na pokoj, "se nějak prozradíš, aby jim to stálo co nejméně námahy. Budou si myslet, že se tady budeš cítit bezpečně, uvolněně."

"Moc uvolněně se tu necítím, bezpečně, ano, ale je to jen iluze."

Ciria přikývla.

"Cítím se tady jako ve vězení. Pomalu cítím pohledy skrytých kamer a bůh ví čeho, co je tady v pokoji."

Znova přikývla.

Její projekce zmizela, a objevila se u okna, opřela se o rám.

"Mrzí mě, že jsem tě přivedla do takové situace," vyslovila náhle, myslela to vážně.

Mallon ji tiše pozoroval.

"Nepopírám, že bych se bez téhle situace rád obešel, ale…"

"Žerou tě pochybnosti. Vždy jsi je měl."

"Ano."

Chvíli panovalo ticho.

"Potom, co teď vše vím… Už pro ně nemůžu pracovat. Nejspíš už stejně nebudu mít možnost. Zvlášť, až zjistí, že jsi v mém těle. Čeká mě útulná cela, nejspíš na té samé stanci, kde jsi byla ty."

"Pochopím, když mě budeš odsuzovat. Beze mě by jsi měl normální život."

"Popravdě, nezazlívám ti to. Jednal bych úplně stejně, být na tvém místě. Tolik jsem k sobě upřímný."

Ciria odtrhla pohled od města plný hologramů a světel a zadívala se na ležícího muže, který se na ní upřeně díval. Chvíli se na sebe dívali, než se pohledem vrátila k oknu. Měla nečitelný výraz, ale pod povrchem jí vířily emoce. Mallon je vnímal.

"Čím jsi byla, než ses stala tím, čím jsi?"

Ta otázka ji nezaskočila. Klidně promluvila:

"To je na tom zajímavé, dělala jsem úplně stejnou práci jako ty. I já měla pochybnosti. Čas plynul, a čím více jsem se nořila do sraček, do systému, těch pravd a náznaků, co jsem odhalila… když to zjistili, jsem utekla k povstalcům. Nebála jsem se jich. Dokonce o mě věděli. Časem jsem se stala jednou z nich…" odmlčela se, zahloubaná do vzpomínek.

"A časem ses stala legendou, v rámci Unikroxu… teroristickou legendou povstalců."

Jenom přikývla. Cítil, že v tom bylo mnohem více, ale poznal, že se jí o tom moc nechtělo mluvit. Bylo to nedůležité. Důležité byla momentální situace. A času bylo málo. Klidně už jednotky Unikroxu mohli každou chvíli zaklepat na dveře.

Musíme zmizet, pomyslel si pro sebe.

Ciria vnímala jeho myšlenky a přikývla. Byl v tom háček.

Ta vzpomínka, kterou Ciria měla v sobě.

Cítil jakousi předurčenost. Cítil, že nastanou rozhodnutí, jež ho budou stát život. Zvláštní bylo, že se cítil klidně. Ciria vnímala jeho pocity. Myslela na totéž.

"Víš, Mallone, že až se rozhodneme jakkoliv, bude nás to stát život."

"Vím. Nemohu jen tak zavírat oči před tím, co napáchal Unikrox. Na tvém světě. Co způsobili Zemi, co stále dělají."

Jejich pohledy se setkali. Venku za oknem lítaly vznášedla po trasách, byla v tom jakási ledabylost.

"Budeme se jim muset ztratit z dohledu na tak dlouho, aby jsme to zvládli. To nebude problém, když využijeme společných schopností Síťařů."

Mallon jenom přikývl. Vstal z pohovky a protáhl se.

****

S ukradeným vznášedlem letěli po jedné z mnoha kybernetických trasách. Na palubce se promítal hologram vytyčené trasy. Vznášedlo letělo na autopilota. Mallon seděl na přední sedačce. Díval se okénkem ven. Viděl mrakodrapy různých velikostí, proporcí, jež se míhaly před jeho zrakem, byly ozářeny aury světel a hologramů. Noční město zalité světly. Nikdy nespalo.

Nedalo jim moc práce, se na dálku nabourat do systému v pokoji, a nahrát do kamer, napojené do sítě Unikroxu, falešný obraz Mallona, jak dělal běžné činnosti. Iluzorní obraz, navíc vytvořený během krátké doby, měl své limity – nebude dlouho trvat, než si někdo všimne falše.

"Myslíš, že se nám podaří přežít?" řekl Mallon nahlas, podíval se na sedadlo spolujezdce, kde se zjevila projekce Cirii.

Podívala se do jeho očí.

"Ne," řekla upřímně. "Jejich reakce bude příliš rychlá. Určitě to chceš udělat?"

Měla starost. Nebyl to jeho boj.

Vnímal její pocity.

"Ale je. A ano, chci to udělat. Poprvé v životě mám pocit, že dělám něco správně."

Stále se dívali do očí.

"Rozumím ti, Mallone," více neřekla, nebylo třeba.

Vznášedlo sletělo z hlavní trasy na vedlejší, kde byl minimální provoz, skoro až žádný. Byla to odlehlá trasa, jež vedla do téměř zapomenuté oblasti. Letěli ke starému vysílači, kde měli v úmyslu vykonat něco, co dost možná uvede události do pohybu.

Nahrát do vysílače vzpomínku a ukázat ji světu.

To Ciria měla v úmyslu už tenkrát, kdyby ji nezajali.

Od jistého bodu, Mallon převzal ruční řízení a sletěl z trasy. Jistý čas letěli mimo jakoukoliv trasu. Před nimi se přibližovala věž s velikou kvantovou anténou, tvarem připomínající hlaveň děla, mířící kamsi do nebe. Stavba byla stará, opuštěná.

Mallon spatřil opotřebení stavby. Čas a počasí vykonaly své. Nikdo už přesně nevěděl, proč byl vysílač opuštěný – mnozí si mysleli, že byl prostě zastaralý, ale pravda, jako vždy, byla někde uprostřed. To nebylo důležité. Důležité bylo, že byl použitelný – stačilo by jenom nahodit síť a obnovit přívod energie.

Doletěli k patě věže, která se nad nimi tyčila – temná stavba bodající do samotného nebe. Působila zvláštně zlověstně.

Mallon vznášedlem přistál na určené ploše. Vydechl. Vypnul stroj. Podíval se na Cirii.

"Jsme tady."

Jenom přikývla. Vystoupil.

****

Muž, sledující holografické obrazovky pokoje, kde byl Mallon pod dohledem, přivřel oči. Něco mu bylo divné. Na chování Mallona. Spustil analýzu obrazu. Čekal.

Tmavovlasý muž, ten nejvíce obyčejně vypadající, netušil, proč tohle dělal, proč onen muž byl pod dohledem, a upřímně, bylo mu to jedno. Jen konal svou práci. Práci pro Unikrox. Vysněnou práci.

Byl to velmi podivný muž.

Obrazovky zablikaly, když skončila analýza. Nemusel číst rozbor, už z rudě zářící ikonky poznal, že bylo něco špatně.

Automatické čištění systému odstranilo iluzorní obraz Mallona v pokoji a v ten moment se podivný muž napojil do určené ústředny Unikroxu a podal okamžitě zprávu.

Mallon utekl!

****

"Nahodit proud nebylo těžké. Čekal jsem to horší."

Ciria vedle něho promluvila:

"Co jsme nahodili proud, okamžitě sem někoho pošlou, aby zjistil, co se tady děje. Navíc už jistě vědí, že poctivě nejsi v pokoji."

Mallon jenom přikývl. Vložil ruku do portu a ponořil se do kyberprostoru. Umělé oko zazářilo fialově.

"Cirio, je to na tobě. Vysílač je aktivní," řekl v duchu.

Jeho projekce se zjevila v kyberprostoru, prostor působil zvláštně, staře, opuštěně; vedle něho se zjevila projekce Cirii a ta přikývla.

"Děkuji."

Napojila svou mysl do sítě a začala nahrávat.

****

Jednou vzdušnou trasou letěl konvoj obrněných vznášedel, plný vojáků Unikroxu. V jednom bodě sletěli z trasy. Pokračovali v rojnici. Před nimi se zvětšovala temná vysílací věž, jejíž anténa fialově blikala světly – vysílala kvantové pulsy.

V nákladových prostorách, v bojových kombinézách, muži a ženy odjišťovali standartní pulzní zbraně.

****

"Hotovo," zašeptala Ciria.

Mallon se podíval na její projekci a přikývl.

"Je čas se setkat s katy. Slyším přilétat vznášedla."

Hluk byl skoro ohlušující. Vznášedla venku obklíčily věž – světla světlometů klouzaly po starém povrchu věže. Jedno vznášedlo letělo na úrovni antény… vypustilo dvojici raket, které vzápětí s explozí narazily do vysílače, který se rozlomil – trosky pomalu padaly podél severní strany věže až s rachotem dopadly na zem.

"Odpálili vysílač," konstatoval Mallon.

Krátce se podíval ke stropu, z něhož se snesl prach. Pohledem se zadíval k východu. Vykročil. Otevřel dveře a zvedl ruce v jistém gestu. Vykročil ven.

Přivřel oči, když ostrá světla světlometů dopadla na jeho osobu. Vykročil na plošinu. Všude kolem se vznášely obrněná vznášedla.

Vzduchem zazněl zesílený hlas jakési ženy:

"VZDEJTE SE! POKLEKNĚTE NA KOLENA! COKOLIV UDĚLÁTE, BUDE OKAMŽITĚ POUŽITO SÍLY! NEZARUČUJI PŘEŽITÍ!"

Hlas se následně opakoval. Slova od slova.

Mallon poklekl na kolena.

Jedno vznášelo kleslo níže. Otevřel se nákladový prostor a na plošinu se slanilo půltuctu vojáků Unikroxu. Doběhli k Mallonovi – měli namířené zbraně. Za nimi zářily světlomety.

"Cirio, bylo mi potěšením tě poznat, byť okolnosti byly zvláštní."

Před ozbrojenci se zjevila její projekce. Usmála se.

"Mě též."

Mallon zavřel oči, když jej vojáci popadli.

Epilog.

Cítil se zvláštně klidně. Seděl připoutaný v přepravním prostoru vznášedla. Byl sám. Pokud nepočítal duch mrtvé ženy v sobě.

Uchechtl se pobaveně.

Transportní vznášedlo letělo ke kosmodromu. Věděl, co to znamenalo. Čekal ho stejný osud jako Cirii. Vězení a zkoumání. Možná i experimenty.

Snad ta poslaná vzpomínka něco dokáže.

"Dokáže."

Ciria se objevila před jeho pohledem. Usmívala se povzbudivě.

"Věř, Mallone. Dokáže. Vím to."

Nijak nereagoval. Od onoho momentu u věže, uplynulo několik dní – přesně nevěděl kolik, čas nevnímal. V temné cele nebylo ani poznat, jestli byla noc, či den. Byl mnohokrát vyslýchán. Používali i násilných prostředků. Nic neřekl. I když ho to stálo bolest a pár zubů.

Chtěli vědět, co za zprávu to poslal, ze začátku, pak se ptali na jiné věci – odkdy spolupracoval s povstalci. Přišlo mu to vtipné. Ono netrvalo dlouho, než zjistili, co to bylo za zprávu – byla všude. Ve všech světech. Šířila se jako nemoc.

Vznášedlo se otřáslo turbulencí. Bylo doprovázeno eskortou bojových vznášedel. Čas jistou dobu plynul. Znova se prostor otřásl. Tentokrát to nebyla turbulence.

Mallon zbystřil smysly.

Výbuch?

Podíval se na Cirii. Usmívala se tajemně.

"Už se to děje."

Nic neřekl. Věděl, co myslela.

Uslyšel další výbuch a hned další. Venku z nebe padaly trosky eskorty – v plamenech se řítily k zemi.

Prostor se znova otřásl. Zazněl skřípot kovu o kov. Chvíli bylo ticho, jež bylo přerušen pisklavým zvukem. Mallon se podíval ke dveřím, kde se objevily gejzíry jisker.

Někdo se prořezává dovnitř!

"Klid, Mallone. To je v pořádku."

"Jak to víš jistě?"

"Věř mi."

Usmál se.

"Věřím.

Ciria se zazubila.

Zazněl náraz, jak vyřezaný kus kovu ve dveřích dopadl na podlahu. V otvoru se objevily neznámí lidé. Jakási žena s mužem. Oba ozbrojení. Nemířili na něj. Dokonce se usmívali.

"Mallon?" ozvala se neznámá žena.

"Ano. A vy?"

"Je Ciria v tobě?" řekla jakoby nevnímající jeho otázku.

Ciria se na něho povzbudivě usmála.

"Do vysílaní jsem vložila svůj otisk. Každý povstalec jej pozná. Vědí to. Není třeba to tajit.

Několik sekund vstřebával ona slova.

Povstalci…

"Ano. Je ve mně."

Žena jenom přikývla. Přímo se zubila.

"A na tu otázku, ano, jsme povstalci. Vítej v nové době. Díky tobě – díky vám, se Unikrox otřásá v základech. Lidé se probouzejí!" vykřikla to až rozjařeně.

Aniž by Mallon věděl, se vysoko na orbitě odehrávala bouře; velká bitva lodí povstalců a Unikroxu, těch, jež nepředběhli, když se mnohé posádky vzbouřili. Zjištění, kdo doopravdy spálil Zemi, nenechalo nikoho chladným. Lidé napříč stovek světů se bouřili! – povstalci vyšli ze stínů a šli do otevřeného boje s otřeseným Unikroxem.

Neznámá žena vstoupila dovnitř, aby přeřezala Mallonovi pouta. Když tak učinila, zazubila se na něho.

"Pojď, teď jsi jedním z nás."

Napřáhla ruku. Mallon si všiml lesku bílých očí – Ciria se usmívala. Popadl napřaženou ruku a vstal.

"Vítej v povstání," zašeptala Ciria.