Hostinec u Kostlivce

Kopyta černého hřebce se bořila do blátivé cesty. Silně pršelo. Muž zahalený v plášti se krčil tak až se bradou pomalu dotýkal temeni koně, jež snášel déšť stejně špatně, jako jezdec.

"Mistře," ozval se ženský hlas pár kroků za jezdcem – onen hlas patřil ženě jezdící na klisně, "tam vidím světlo."

Ukázala prstem, když se po ní mistr ohlédl a zamručel – podíval se tím směrem. Zamžoural očima do hustého deště; tím jak slunce téměř zapadlo za horizont, bylo takové šero až to hraničilo s nocí. Zahlédl rysy budovy a světlo prosvítající okny. Nad dveřmi se i houpala lucerna.

"U Stínu! Ten déšť nám byl někdo dlužen," zanadával mistr a srovnal si promočený plášť.

"Jestli to byl Deff z Dagagu, osobně mu zlámu nohy," přidala se mladá žena, které ze spod kapuci vykukovaly mokré vlasy bělostného odstínu.

"Vsadím co chceš, že to byl on."

Krátce se zasmál.

Dál pokračovali za šplouchání kopyt. Pomalu se blížili k budově, která se od pohledu ukázala být hostincem pro pocestné. Byla to osamělá budova uprostřed ničeho, ležící u cesty mezi oblastmi Trechdach a Degengo. Cesta byla lemována jehličnatými stromy, jež v dešti a prohlubující se tmou vypadaly jako hmotné stíny.

"Hostinec u Kostlivce," řekl mistr, když si přečetl vývěsnou ceduli a slezl z hřebce přímo do bláta.

Ignoroval, že měl tak špinavé kalhoty – byl tak mokrý od deště, že to bylo jedno.

"Co myslíš, Narmi?" oslovil mladou ženu, která slezla z klisny se stejným výsledkem.

"Těžko říct od pohledu. Ty zvěsti znáte lépe než já."

Mistr zamručel a přimhouřil hnědé oči. Ze zvyku si prsty prohrábl kratší plnovous hnědého odstínu, který byl od deště tmavší než byl v reálu. Z úchytu na sedle sundal pochvu s mečem, který byl zabalen do plátna, aby byl chráněn před deštěm. Sundal plátno, to dal do sedlové brašny a meč si opaskem připásala kolem pasu. U něho bylo nezvyklé, že jej měl na pravém boku místo levém, jak bylo obecně ve zvyku pro praváky. Díky této drobné odlišnosti měl mnohdy výhodu nad soupeři.

Narmi si připásala svůj meč, ale měla jej tradičně na levém boku a byl i štíhlejší a o něco lehčí než byl ten mistrův.

Mistr kývl a vrazil do dveří. Společně vešli do prázdného, útulně působícího prostoru, kde napravo od nich plápolal oheň v krbu, od něhož se šířilo příjemné teplo.

"Čekala jsem to trochu více… zpustlé. Na hostinec uprostřed ničeho je to tu až nepřirozeně čisté a příjemné."

"Taky mě to napadlo. A hele. Už je jasné, proč se to jmenuje u Kostlivce. Podívej."

Kývl k jednomu koutu, kde kostlivec v kožené zástěře slaměným koštětem vymetal prach z podlahy až se lehce prášilo.

"Už jsem viděla divnější věci."

Na to si mistr jenom uchechtl. Pravačkou sevřel jílec meče, jehož hruška byla zdobena stejným symbolem, který byl i na meči Narmi.

"Ach," ozval se kostlivce, když si všiml hostů a přestal zametat. "Hosté. Dlouho tu nebyly. Vítejte, vítejte v hostinci u Kostlivce," bradou se opřel o konec koštěte. "Sedněte si a udělejte si pohodlí, hned vás obsloužím dobrým jídlem a horkým nápojem. Dneska je velmi deštivo." Pozvedl kostěný prst. "Ano, ano, velmi deštivo…"

Mistr si vyměnil pohled s Narmi, ta se jenom lehce usmála, přitom pevně svírala jílec meče.

"Podívejme se na to…" promluvil mistr a prsty levé ruky do vzduchu načrtl runu zraku, která krátce zazářila.

Hnědé oči změnily barvu, téměř zprůhledněly, změnil se mu pohled na prostor. Sledoval onoho kostlivce, který byl pokryt zářivými nitěmi, tvořící takové svalstvo, které není normálním zrakem vidět – nitě se koncentrovaly na místě, kde normálně bývá srce. Díky těm nitím chodil a mluvil. Očima zatěkal po prostoru.

"Hostinec vypadá normálně. Nevidím nic neobvyklého. Kromě něho."

Kývl na kostlivce a spolu vykročili k jednomu stolu. Sedli si a čekali. Kostlivec se přiblížil ke stolu s dřevěným tácem, kde byly dvě misky s jídlem a dvojice hliněných hrnků s kořeněným pivem, který byl horký jak se patřilo.

"Ach, mí drazí hosté…" položil dřevěný tác do prostředka stolu. "Nechte si chutnat. Ano, ano. Jak báječné! Po tak dlouhé době vidím nové pocestné."

Narmi jenom přikývla děkovně.

"Děkuji za pohoštění," řekl mistr. "A jak je to dlouho, kdy tady někdo byl naposledy?"

Na to, že tady nikdo dlouho nebyl, to vypadá, že se mu velmi daří.

Krátce zatěkal očima, aby si znovu prohlédl prostor. Stále měl pozměněný pohled a kostlivce vnímal nepřirozeným způsobem. Viděl pohyb nití, tvořící náhradu svalů. Viděl rty, které se hýbaly, ale čelisti se v reálu téměř nepohnuly. A oči… měly tvar, byly vidět obrysy zornic a duhovek, jasně zářily zelenou barvou, jako nitě.

"Ach… dlouho, velmi dlouho, pocestný," odpověděl tajemně a neurčitě. "Ano, ano…" dodal a mávl kostěným prstem a vyrazil k zadní části hostince, kde byl závěs, tam zamířil – krátce na to zmizel za oním závěsem.

"Hmm," zamručel mistr.

Narmi dřevěnou lžičkou nabrala porci jídla – zeleninová polévka s kousky masa. Čichla si k tomu. Měla výraz nedůvěry.

"To nebude obyčejný konstrukt," vyslovil mistr svoji domněnku.

"Připoutaná duše ke konstruktu?" nadhodila Narmi.

"Možná. Ale kosti mi nepřijdou upravené, či vytvořené z kostního materiálu. Přijdou mi originální."

Narmi odložila lžičku.

"Že by nějaký nešťastný zabitý hostinský, jehož tělo někdo vyčistil od masa a orgánů a jeho duši připoutal k jeho vlastní kostře?"

Mistr přikývl.

"U démoní řiti," vyklouzlo ji z úst.

"Něco se tu stalo. Toho jídla bych se raději ani nedotýkal."

Mladá žena přikývl. Bílé vlasy, stále ještě vlhké, se lepily k čelu. Prsty načrtla runu čichu, která krátce zablikala stříbřitě. Čich se ji znásobil, zesílil. Čichla k jídle a hlasitě si odfrkla.

"Lidské maso. Zkažené."

Oba dva najednou povstali a tasili runové meče.

K tomuhle místu necestovali náhodou. Poslední cyklus se šířily zvěsti, že při cestě mezi oblastmi Trechdach a Degengo nenávratně mizí lidé. I zvířata. A že centrem toho všeho byl jakýsi hostinec, kde právě byli. Mnozí cestovatelé se tedy cestě vyhýbali a raději volili delší trasy na severu, kde byli terasovité skály a rokle a na jihu, kde byl les hustě rostlý, protnutý dravou řekou.

Kostlivec se nějaký čas neobjevil. Panovalo ticho. Najednou vzduch ztěžkl. Oheň krbu pohasl. Jemný svit v prostoru se utlumil. Ochladilo se. Po podlaze se začala šířit mlha.

"U Stínu! Démoní mlha!"

Obešli stůl a opřeli se k sobě zády.

Prostorem zazněl hlas – byl šeptavý, vlezlý jako chladný vítr a podobně tak působil.

"Dlouho o hladu… dlouho…" hlas zazněl do ztracena – ozýval se odevšad.

Hlas se zasmál jako šílený.

Spáry podlahy pronikala hutná mlha, začala se pomalu formovat do hmotných těl.

Duhamští démoni, k čertu.

Mistr načrtl runy na čepeli meče – runový meč zazářil stříbřitou barvou a rytiny v podobě run začali silně zářit. Narmi udělala to samé, následně načrtla do vzduchu runu zraku, šedé oči tak zprůhledněly.

Démoni měli bílou kůži, působící jako pergamen, místy povislou, vrásčitou, průhlednou – byly tak vidět pohybující se svaly a žebra. Stáli na dvojici nohou, klouby byly v nepřirozeném úhlu, měli tak pokrčené postavy. Paže byly dlouhé, zakončené šavlovitými drápy. Oči zářily jasně rudou barvou. Z mord tekly nažloutlé sliny, odtažené rty odhalovaly jehlovité zuby a silné stoličky na drcení kostí.

"Podívejme!" znovu zazněl šeptavý hlas. "Runoví šermíři! Vzrušující! Vzrušující! Uvidíme, jestli moji pohůnci něco proti vám svedou! Jak vzrušující!"

Hlas se začal smát. Dvojici runových šermířů se ježily chlupy na kůži.

Dvojice démonů náhle zaútočila, každý na jednoho z šermířů. Mistr se vyhnul ráně paží, následně máchl mečem zespoda nahoru, ostří přeťalo onu paži, démon zavřeštěl bolestí. Šermíř nezahálel a bodl mečem. Runová čepel pronikla do obludného těla. Od meče se začala šířit runová magie jako zánět – zanechávala temné linky.

Narmi se vyhnula podobnému útoku, následně však musela odskočit, aby se ji jehlovité zuby nezabořily do krku – neváhala ani okamžik, švihla mečem, hrot způsobil hlubokou ránu na boku, ze které se začalo kouřit, runová magie způsobila spáleniny. Duham zavřeštěl bolestí a vztekem. Mladá žena kopla pravou nohou, tak bestie ztratila rovnováhu a mečem vzápětí udeřila do místa, kde odhadovala srdce. Musela se trefit, jelikož z rány vytryskl gejzír nažloutlé krve, cákance dopadly na Narmin oděv.

Oba démoni se svíjeli v bolestech, z ran po mečích se šířily černé linky, které je zabíjeli. Šermíři od nich odskočili, aby se vyhnuli máchání končetin, každý náhodný zásah mohl mít následky.

Další duhamští démoni zaútočili na dvojici, která se stáhla k jednomu koutu. Mistr hbitě načrtl ve vzduchu sérii run – démoni se náhle zarazili, stáli jako zmražení. Narazili do magické bariéry, která je upoutala na místě. Ale takové kouzlo nemá dlouhého trvání.

Mistr kývl na svou společnici. Narmi načrtla rychle a hbitě sérii run – ve vzduchu se zformovaly ledové jehly, ze kterých vycházel chlad a prudce jimi vrhla vůči bestiím. Mistr svými načrtnutými runami vytvořil prudký poryv vzduchu. Ledové jehly získaly tak na rychlosti a prudkosti.

Účinek byl devastující. Skupina pěti démonu se roztrhala na cáry – kusy masa, orgánů, kůže a kostí se rozletěly prostorem, tělní tekutiny a nažloutla krev zkropily většinu prostoru hostince. Z horkých orgánů se linula pára. Vzduch byl zatěžkán puchem ostatků. Útokem se zničilo i několik stolů na třísky.

Šermíři dokázali potlačit čich, tedy tolik nevnímali hutný puch smrti.

"Ještě to neskončilo."

Narmi přikývla. Pozvedla meč tak, že délku čepele meče měla na úrovni očí. Očima se rozhlížela. Mistr svůj meč držel na úrovni pasu. Každý z nich měl vlastní styl byl boje, který byl odvozen samotnou vahou mečů.

Hlas se neozýval. Ani se už nesmál. Kostlivec se náhle objevil před závěsem, stál jaksi bezradně.

"Ach… to je nadělení. Potrvá mi dlouho, dlouho, než to uklidím. Ano, ano, potrvá dlouho…"

Kostlivce ignorovali. Od něho nečekali přímou hrozbu. Byl jen loutka.

Do prostoru stále pronikala mlha. Oheň v krbu vyhasl. Okrajově vnímali déšť. Vítr narážející do oken. Ochlazovalo se. Lucerny, které byly na stropě jako lustry, pohasínaly.

Mistr uvažoval, kdo udělal z hostince svou loutku a ovládal Duhamské démony.

Že by Gasty? Musel se sem zatoulat z velké dálky. Hmm.

"Mistře, myslíte, že je to Gasty?"

Nepodivil se nad tím, že myslela na to samé.

Jednou z ní bude mistrně.

"Je to dost možné. Taková bytost dokáže ovládat nižší démony a spoutávat duše. Nenapadá mě, kdo jiný by to mohl být. Tebe?"

Zatěkal očima. Nažloutlá krev se vsakovala do prken podlahy, protékala tenkými spáry.

"Ne, mistře. Leda silný mág, ale to mi přijde nepravděpodobné."

"Proč myslíš?"

"Stále žijeme."

Mistr se uchechtl. Proti silnému temnému mágovi by měli málo šancí.

Onen hlas se ozval:

"Dobrá úvaha…"

V prostoru se mihnul stín a ten náhle zmizel.

"Jak asi chutnají runový šermíři?"

U vyhaslého krbu se mihl stejný stín, a měl taky stejně dlouhé trvání.

"Jak fascinující! Ještě jsem neokusil runového šermíře!"

U kostlivce se znovu objevil onen stín. Kostlivec jen stál na místě a bědoval, držel koště a hadr. Šermíři si ho nevšímali. Snažili se objevit, odkud přijde útok.

"Tak dlouho o hladu…"

Narmi upřela oči na jeden bod – bleskově načrtla runy, které se zableskly – zformovaly se ledové střely a udeřily na místo.

Zazněl táhlý křik. Pak následoval smích.

Ledové střely byly dost prudké na to, že vytvořily díru ve stěnu, kudy vichr vrhl provazce vody deště dovnitř.

Zablesklo se. Nastala bouře. Po zablesknutí následoval hrom.

Narmi zaklela, když její útok minul.

Hlas se smál. Zněl odevšad.

Kostlivec hadrem začal vytírat krev z nejbližšího stolu. Nic si nedělal z toho, co právě dělo.

Chlad dotíral na šermíře. Prostor byl potemnělý, osvětlován záblesky bouře.

Démoní mlha obklopovala hostinec zvenčí, neměl na ni vliv sebeprudší vichr, ani silný déšť. Kolem nohou šermířů se ona mlha tetelila.

Tam! blesklo hlavou Narmi.

Vytušila, že něco hrozilo, vrazila do mistra až spolu spadli na podlahu. Za nimi se objevily trhliny ve zdi – prkna přitom hlasitě zapraskala. Útok Gasty minul šermíře velmi těsně.

"Dík," vydechl mistr.

Narmi mu pomohla se postavit. Zaujali bojové postoje.

Mám toho dost!

Narmi začala črtat složitou sérii run ve vzduchu. Mistr si toho všiml a hned mu došlo, co chystala. Bleskově načrtl runy, vytvořil tak magický štít, do kterého následně něco udeřilo.

U Stínu! Ten je silný!

Narmi dokončila črtání run. Obklopila je spirála vířícího se vzduchu s ledovými krystaly. Vír se rozšiřoval. Krev zabitých démonů se proměňovala v led, kousky těl též – všechno, čeho se vířící se vír dotkl. Magická síla se rozšiřovala. Narmi poklesla na pravé koleno, cenila zuby, to, co dělala ji silně vysilovalo.

Mistr se na ni krátce podíval. Musel se soustředit.

Tamhle jsi.

Uviděl siluetu pokrytou jinovatkou.

Tentokrát neunikneš.

Hbitě načrtl runy, rázová vlna vzduchu srazila Gasty ze vzduchu na zem, dopad byl natolik prudký, že prkna podlahy zapraskala. Před zraky šermířů se začala odhalovat zrůdná bytost s černou kůží, žlutých očí a divně tvarovaných čelistí, rozevírající se vedví.

Narmi zrušila mrazivý vír. Padla vysílením na zem. Hlasitě dýchala. Mistr nelenil. Gasty se zmítal bolestí, upřel žluté oči na šermíře, byly hladové a plné nenávisti. Chvěly se však strachem o svůj život.

Čelisti se rozevřely, vyzněl z nich šeptavý hlas.

"Milost…"

Mistr si však odfrkl a bez skrupulí bodl mečem do rozevřené čelisti. Na čepeli načrtl několik run. Meč modře zapulzoval – Gasty se prohnul v zádech, oči se vytřeštily, zamával dlouhými pažemi, snažící se zasáhnout runového šermíře. Meč znovu zapulzoval silou, zrůdná bytost se přestala hýbat, jako by byla zmražená v čase.

Mistr vytrhl meč, který byl zabodnutý skrze čelisti až k podlaze. Z hrotu odkapávala slizká krev.

"Shnij v Planoucí propasti."

Došel k Narmi a pomohl ji na nohy.

Podívali se na zmateného kostlivce. Pustil zakrvácený hadr.

"Kde to jsem? Co se stalo?"

Šermíři se pohlédli do očí.

"Kdo jste? Je tohle váš hostinec?" zeptal se mistr a mávl rukou kolem sebe.

"Hostinec? Jaký hostinec?"

"Jste hostinský?" ozvala se namáhavě dýchající Narmi.

"Ne. Kdo jste vy?"

Déšť utichl, ale blesky však nikoliv. Silně se zablesklo – bylo to hned nad hostincem. Zvuk hromu byl ohlušující – hostinec se onou silou otřásl.

"No, mistře, zdá se, že tu máme menší záhadu. Co s ním uděláme?"

Mistr pokrčil rameny.

"Nevím. Jeho duše se měla uvolnit smrtí toho, kdo ho spoutal."

Narmi chtěla něco říct, ale jenom semkla rty. Dívali se na zmateného kostlivce. Znovu se zableskl… déšť znovu sílil…