Exodus z ostrova Numegor

Bílá oblaka pluly lenivě nad od ostrovem Numegor, jehož rozmanité pláže byly omývány vody Západního oceánu.

Rackové odpočívali na jednom členitém kolmém útesu. Mávali křídly, skákali do vod pro potravu, odkud následně vystřelili, aby usedli zpátky na výčnělcích útesu. Avšak poklidnou idylku narušilo jemné chvění, působící jako pocit. Rackové se však vyplašili.

Zazněly mnohočetné pokřiky.

Rackové se v hejnech vznesli k nebi a zamířili na východ, ke kontinentální pevnině Asarey.

Rackové nebyli jediný, jež byli vyplašeni. Ono chvění znamenalo jistou předzvěst. Kuželovitá hora Gór, v západní části ostrova, se v oparu, s pomyslnou poklidností, tyčila vysoko k oblakům.

Ostrovem projelo další chvění…

Kapitola 1.

Nevěděl, co ho tak náhle probudilo, pocítil takové zvláštní chvění, jako by s ním někdo jemně třásl.

Co to bylo? Možná se mi to jenom zdálo, pomyslel si Andgar Aratas a promnul si tvář.

Posadil se na kraji postele a rozkošnicky se protáhl. Na sobě neměl nic víc než skromnou bederní roušku.

Skrze okna zrovna prosvítalo ranní slunce.

Právě vhod.

Chvíli se díval na jedno z oken, než vstal a následně shodil bederní roušku.

Z úložné truhly, za čelem postele vytáhl věci, do kterých se začal oblékat. Natáhl si hnědé vlněné kalhoty. Následovaly sandále s řemeny, na nichž se zaleskly bronzové přezky – kožené pásky pevně utáhl nad kotníky. V poslední řadě přišla modrá tunika bez ozdob, kterou utáhl kolem pasu širokým opaskem a vyšel z pokoje na chodbu, která se táhla celým středem protáhlého domu.

"Dobré ráno, pane."

Byla to postarší služka, co zrovna vyšla z otcova pokoje – držela oválný bronzový tác s bylinkami, s hmoždířem a hliněným šálkem, na jehož dně se leskl zbytek čaje.

"Tekko, i vám dobré ráno," odpověděl Andgar na pozdrav.

"Dneska jste vzhůru krapet dříve než obvykle."

"Řekl bych, že akorát… ale abych řekl, vzbudilo mě, spíš to byl takový pocit, chvění."

"Takže i vás to vzbudilo," řekla na to služka.

Andgar pozvedl obočí.

"Pane, nejste jediný, kdo mi řekl, že ho zbudilo chvění. Mě konkrétně to nezbudilo, jelikož vstávám dřív, abych pro vašeho otce připravila bylinky."

Založil si ruce na hrudi. Při zmínce o otci se zatvářil starostlivě. Nepatrně přivřel světle hnědé oči.

"Jak se má? Je mu lépe?"

Služebná ztrápeně vydechla.

"Oproti včerejšku mu je lépe. Dýchá se mu lépe – nejspíš to bude díky chladnějšímu severskému vzduchu. Váš otec je velmi vysokého věku, a horečka na něho velice silně působí. Ale je silný a má tvrdohlavou vůli – tedy je šance, že se z toho dostane, ale zcela bez následků to nebude."

Soucitně se zahleděla do Andgarových očí.

"Chápu, Tekko. A děkuji ti za péči, kterou prokazujete mému otci."

Tekka místo obvyklého máchnutí rukou zavlnila prsty, jelikož držela tác.

"Váš otec je čestný muž a pro mě toho udělal víc, než si zasloužím… když jsem nejvíc potřebovala. Tedy, abyste rozuměl, nedělám to jenom kvůli dluhu…"

Pozvedl ruku ve znamení, že nebylo třeba víc vysvětlovat.

"Tekko, pro nás jste něco jako člen rodiny, není třeba cokoliv vysvětlovat," řekl vážně.

"Velice si toho cením, pane," řekla s náhle dojatým hlasem, jak na ní zapůsobily Andgarova slova. "Opravdu. Půjdu připravit snídani."

Uvolnil jí cestu a Tekka, na svůj vyzrálý věk, vykročila svižným krokem až jí zavlála po kotníky dlouhá sukně.

Krátce služebnou doprovodil pohledem. Zahleděl se na dveře otcova pokoje, nadechl se nosem a vykročil k hlavnímu vchodu.

Rozhlédl se kolem sebe, když vykročil na kamenný chodník a silně nasál čerstvý severský vzduch. Shlédl dolů, kde se rozkládalo, na úpatí Štítové hory, Kotaro – jedno z měst ostrova Numegor. Sledoval, jak se město probouzelo – město, které vedl jako starosta. Nebylo to tak dávno, kdy městským shromážděním byl jmenován do funkce.

Za jeho zády se temně tyčila Štítova hora. Místy byly vidět široké pukliny. Svahy, místy pokryté stromy, byly zakryty závojem ranní mlhy. Hora byla rozlehlá, táhnoucí se do dálky, ale přes svou impozantnost, nebyla dominantou ostrova – tím byl Gór, jehož výška a šíře zahanbovala Štítovou horu. Vrchol kuželu byl lemován sněhovou přikrývkou.

Mohutná sopka, co lid Numegorců pamatoval od připlutí Předků, na jejichž domovinu se zapomnělo, byla nečinná – poklidně spící po mnoho tisíců let. Déle, než byla historie ostrovního lidu.

Andgarova pozornost byla upoutaná k nebi, když uslyšel náhlý ruch. Bylo to až ohlušující. Ohromeně pozoroval nebe. Sledoval hejna ptáků, jež za hlasitých pokřiků mířily na východ, k pevnině Asarey.

Hejna ptáků letěla ve vlnách. Ze celého ostrova! Bylo jich tisíce, desetitisíce. Byl to ohromující pohled, zároveň zneklidňující.

Hluk byl tak intenzivní, že všichni lidé ostrova sledovali nevídaný úkaz. Probudilo to i ty největší spáče. Všichni to sledovali. Všichni si říkali, co to asi znamenalo. Jistě ne nic dobrého. Špatné znamení.

Andgar pocítil podivný pocit. Bylo to takové svrbění. Byl tím velmi zneklidnělý.

Ostrovem projelo chvění… a bylo pokaždé o něco silnější.

***

Mladík, jenž nedávno dosáhl dvanácti let svého krátkého života, seděl na zvětralé skále, vyčnívající z mírného svahu Vysokého kopce, za nímž se tyčil Zub – byla to pomenší hora, jižně od cípu Štítove hory. Prostor mezi nimi skýtal nerušený pohled na Gór, zahalený v modravém oparu.

Za jeho zády ležela pastevecká hůl a po jeho boku podřimoval Mopo, mladý, šedivý kocour, který mladíka doprovázel kamkoliv, kam se vydal. Mopo byl sirotek, jenž ho Malrkus Mepus nalezl u prahu otcova domu. Ujal se ho, ošetřil ho, a od té doby byli nerozlučnou dvojkou. Otec byl zpočátku proti, aby s nimi zůstal, ale nakonec souhlasil s tím, že se o mladého kocoura bude starat.

Pro Malrkuse to nebyl problém.

Vítr mu rozčechral hnědé, krátké, divoce rostoucí vlasy. Přivřel světlé oči a začal si hvízdat.

S otcem žili sami – Herena, jeho matka, manželka Auluse, před lety umřela, když se obchodní loď, na níž se jako členka posádky plavila, potopila při neobvykle silné mimosezónní bouři dál na jihu, u pobřeží země Kočovných měst. Od té tragédie uplynulo pět let, a stále byl patrný stín ztráty milované osoby.

Malrkus se na to do jisté míry dokázal zvyknout, ale ztráta byla stále patrná, na pomyslném kraji mysli. Aulus byl na tom podobně, ale zároveň hůře – stále se nedokázal naprosto smířit se ztrátou, a to byl nejpodstatnější důvod, proč se neseznámil s někým jiným, a tedy tak se synem žili sami.

Shlédl na ovce, jež se pásli o něco níže po svahu, když náhle začali být neklidní. Začali se hlasitě ozývat, jako by je na nože brali.

Co je to s nimi? pomyslel si udiveně.

Popadl pasteveckou hůl, kdyby ji potřeboval a Mopo se probudil ze dřímoty – a i on působil zneklidněně.

Kocour se ohnul v páteři, jako by ho něco přímo ohrožovalo.

"Mopo, co se děje?" otázal se kocoura, jako by mu mohl odpovědět.

Mnohdy si přál, aby mohl mluvit. Zrovna teď by se to hodilo.

Rozhlížel se kolem sebe a něco ho náhle upoutalo na nebi. Pozvedl hlavu, a jako všichni na ostrově, s ohromením sledoval úkaz. Oči měl rozšířené. Pozoroval mnohočetná hejna opeřenců, která letěla ve vlnách na východ.

Znova shlédl na ovce, které měl na starosti – plašili se s narůstající intenzitou. Zadní řady se pohnuly a následně se celé stádo dalo do pohybu. Stejně jako ptáci, mířili na východ, s tím rozdílem, že dál, než k pobřeží se nedostanou.

Několik sekund ohromeně sledoval, jak ovce prchali.

"Mopo, musíme je zastavit!" vykřikl na kocoura a seskočil ze skály.

Kocour vyskočil hned za ním. Tím, jak se rozeběhl za ovcemi, nemohl uvidět, jak z Gór vstoupal lenivý kouř.

Ostrovem projel další otřes…

***

Lara Ordana kráčela Motýlím hvozdem. Oči barvy čerstvé trávy, se rozhlížely po divoké kráse hvozdu. Příroda byla panenská, nedotčená. Přes rameno měla přehozený dlouhý cop sytě zrzavého odstínu. Držela proutěný košík, z něhož vykukovaly úhledně srovnané svazky bylinek, které každé ráno sbírala, aby je následně prodala bylinkáři v Tersaku, v lesním městě, kde i žila.

Široce se usmívala.

Byl krásný den, košík plný užitečných, voňavých bylinek a všude kolem poletovaly motýli. Ne nadarmo se hvozdu říkalo Motýlí hvozd. A jak si postupně všímala, motýli poletovaly v neobvyklém množství.

Usmála se a pokrčila rameny.

Jeden z důvodů, proč se každé ráno procházela lesem, byly právě motýli. Les tak působil kouzelně, zvlášť s ranní mlhou.

Došla k místu, kde z nitra země vyvěrala lahodná pramenitá voda, kterou ráda pila. Jenže…

Zarazila se na kraji břehu. Rozhlédla se kolem sebe, kde ležela mrtvá zvířata. Neviděla na nich žádné stopy násilí. Otřásla se hrůzou.

Něco je muselo otrávit, řekla si v duchu a v tu chvíli se bedlivěji podívala na hladinu pramenící vody, která bublala.

Z praskajících bublinek se osvobozoval smrdutý plyn. Přiložila ruku k nosu, ale to byla chabá ochrana. Oči ji začaly slzet. Náhle jí upoutal hlomoz ptactva. Celá hejna, dokonce i motýlů, se vznesly k nebi a zamířily pryč od kuželovité hory Gór, jež se tyčil nad lesem jako tichý přízrak.

Chvíli pozorovala úkaz, pak se rozeběhla pryč od místa, kde ležela mrtvá zvířata, a hlavně od plíživé smrti.

Od sopky se ostrovem prohnal další otřes, silnější, než všechna předchozí…

***

Z Gór se linul lenivý kouř. U lenivosti však dlouho nezůstalo.

Celý ostrov se otřásl v základech, když o sobě majestátný Gór dal všem lidem na ostrově vědět.

Všichni lidé s hrůzou sledovali hutný, temný kouř, jež vyvěral z nitra kuželu.

***

Malrkus zrovna naháněl ovce, když se ostrov otřásl v základech. Upadl na tvář jak dlouhý, tak široký a bolestně zahekal.

Mopo se zastavil před jeho tváří a lízl ho na nose.

"Mopo! Přestaň mě oblizovat."

Namáhavě se postavil na otřesené nohy. Podíval se na kocoura.

"Co se to stalo?"

Mopo jenom zamňoukal na opověď.

"Taky nevíš."

Rozhlížel se kolem sebe a zrakem se zarazil nad oblakem prachu, v místě jižního svahu Zubu. Uvědomil si vzápětí, že část hory chyběl.

"Ne, ne, ne, ne. To snad ne! Mopo, musíme zpátky do vesnice!"

Nechal ovce ovcemi a rozeběhl se k domovu, nad nímž se rozpínal oblak kamenitého prachu.

Když dorazil k domovu, to, co uviděl, ho přímo přimrazilo na místě. Pomenší město Ator už neexistoval. Leželo pod sutinami rozlomené hory.

Padl na kolena. Všechny, které znal, byli mrtví. Vzal kocoura do náruče a tváří se zabořil do jeho srsti.

Mopo truchlivě předl.

Kapitola 2.

Ostrov se pravidelně otřásal. Za ty tři dny se to stalo pravidelností. Lid ostrova pociťoval rostoucí neklid.

Ve velké síni sedělo shromáždění – na místě se nacházelo mnoho lidí, ale středem toho všeho byli starostové všech měst ostrova Numegor. Seděli u prstencového stolu. Spolu se starosty seděli u stolu zástupci vesnic, jež patřili k vedoucím městům, spravující své regiony.

Diskuze už jistou dobu probíhala.

Andgar ze svého místa pozoroval kolegy.

Na každém je to poznat. Mají to v očích, v postoji těla. Strach, pomyslel si Andgar

"Musíme zachovat klid!" křikl jeden ze šesti městských starostů, vlastně z pěti – Herak Edelmir, starosta města Ator zahynul.

Zkáza Atoru byla tragédie, která zasáhla celý ostrov. Starostu Atoru tak zastupovala žena středního věku, Iuma Imu, vesnice Hiburg – byla hlasem regionu Ator.

"Garisi, jaký pak klid?! Ostrov zažívá nejhorší krizi za celou naší historií!" vykřikl starosta Masiretu, přitom vstal ze židle a zašermoval prstem.

Ostatní v sále pozorovali své starosty, jež měli ke klidu daleko – byli zoufalí situací.

Garis, starosta Severmiru, přístavní město v nejsevernějším cípu ostrova, hodil zlostným pohledem po Regonovi.

"Pánové!" ozvala se Arema, starostka lesního města Tersak. "Uklidněte se. Takhle se nic nevyřeší."

Místo uklidnění to mělo opačný efekt a začali se nanovo navzájem pokřikovat. Do pokřikování se zapojilo i mnoho zástupců vesnic. Okolo stojící lidé to pozorovali s patrným zneklidněním – někteří se i dokonce zapojily do hádky.

Andgar zavrtěl hlavou.

Nedivím se jim. Mají strach. Buď si upřímný, taky máš strach. Ale to neznamená, že se jím necháme ovládnout.

Zahleděl se na Arimera. Starosta Ciat, přístavní město ve východním zálivu, působil klidně. Jediný se nezapojoval do pokřikování.

Co se mu asi honí hlavou, zauvažoval.

Odpoutal se pohledem od Arimera a s povzdech se zahleděl na probíhající zasedání. Znovu zavrtěl hlavou.

Tohle nikam nevede.

***

Ostrovní lid přestal žít poklidným životem. Všude panoval neklid, ale chaos jako takový nevypukl.

Byla noc a Gór rudě zářil. Vypadal jako temný přízrak ověnčený plameny. Ohně z nejhlubšího nitra země pokradmu tryskaly za okraje kuželu. Po tehdejší sněhové pokrývce, lemující vrchol kužele, nezbyly ani památky.

Ostrov se otřásl v základech, silněji než kdy předtím od Probuzení.

Dnes v noci nikdo neusnul.

***

Uplynuly celé další dny. Lidé nevěděli, co dělat – běžné práce ustaly a více se ozývaly hlasy, že se blížila zkáza samotného ostrova. A nebyly daleko od pravdy.

Zněly hlasy, že bylo nutné něco udělat. Netrvalo to dlouho. Arimer, starosta Ciat, dal ve velkém stavět lodě, přitom dal, se souhlasem všech starostů, svolat všechny lodě, co se nacházely blízko ostrova.

Nikdo nebyl na pochybách o tom, co to znamenalo. Nikdo si nedělal iluze, při pohledu na sílící oblak kouře a tryskající plameny, které též získaly na intenzitě.

Všichni se smířili s tím, co přijde. To neznamenalo, že to přijímali s lehkostí.

Byly i hlasy, spíše zbožná přání, že se Gór uklidní a znova se uspí, ale po tolika letech spánku, jež sopka podřimovala, neměla většina lidí iluzi o tom, že se tak stane. Ba naopak, že to bude jenom horší.

Týdny plynuly. Lodě se stavěly, co to jen šlo – celý přístav Ciat, i přístav v Severmiru, byl naplno využit – každé molo, každý suchý dok. Vše.

Přístav se hemžil dělníky. Každý, kdo jakkoliv zvládal tesařinu, se zapojil do stavby lodí. Každý, kdo měl volné ruce, jim pomáhal, aby jim co nejvíce ulehčil práci.

Všichni do toho šli naplno, celou svojí bytostí.

Ale to nestačilo.

Čas se krátil.

Od Probuzení uplynul více jak měsíc – spáč měl velice zdlouhavé probuzení, ale už nebyl daleko od toho, aby se probudil s řevem, jež by uslyšel svět.

Všichni tušili, že se to blížilo. Všichni po očku sledovali sílící sopku, jež svým dýmem zakryla celý ostrov do nekončicího šera.

Dokonce začalo sněžit. Ale místo bělostného sněhu, padal popel a prach. Zem se zbarvoval do šeda.

Lidé celého ostrova se srocovali v přístavech Ciat a ve Severmiru. Byli i tací, kteří nechtěli odejít. Chtěli zůstat se svým ostrovem, se svým domovem, až do samého konce. Byli i takoví, co nemohli. S nemocí či slabým tělem, by cestu oceánem nepřežili.

***

Andag s těžkým srdcem sledoval otce, jenž v bolestech ležel v posteli.

"Pane," vyslovila tiše Tekka, "stav vašeho otce se od včerejší noci zhoršil – jako by to bylo ještě vůbec možné. Od Probuzení hory Gór se to jenom horšilo. Myslím, že je to tím prachem, co všude poletuje," odmlčela se, aby vyslovila pravdu, kterou Andgar již delší dobu znal. "Pane, nerada to říkám… umírá. Jako sám ostrov. Numegor zemře spolu s ním," zašeptala a kývla na bolesti sténajícího muže, kdysi silného, i ve svém stáří.

Po jeho síle zbyl jen stín.

"Děkuji, Tekko, za všechno," vyslovil slova naplněná bolestí a smutkem, přitom se zahleděl na postarší ženu.

Něco v jeho tónu upoutalo její pohled a zahleděla se do jeho očí. Beze slova tak několik sekund stáli.

"Chápu, pane," zašeptala.

Utřela si po tváři stékající slzu.

"Děkuji," stačil ještě říct, když Tekka zmizela na chodbě.

Klekl si vedle postele a zahleděl se na bledou tvář svého otce, jenž v horečce nevnímal své okolí. Možná ani netušil, že vedle postele klečel jeho syn.

Tekka se vrátila. Pevně svírá hliněný hrnek s nafialovělou tekutinou. Andgar se podíval za sebe na Tekku, ta oplatila jeho pohled a přikývl.

"Sbohem, otče."

Sevřel otci krátce ruku a vstal. Podíval se na Tekku, jež došla k posteli. Odešel z pokoje. V duchu se s otcem ještě jednou rozloučil. S pocitem, že ho už nikdy neuvidí.

***

Gór se mohutně otřásl. Pukliny Štítove hory se zmohutnily, celé svahy se odlomily.

***

Byli zrovna napůl cesty k pobřežnímu městu Ciat, odkud již odplouvaly první lodě, když se otočili za mohutným rachotivým zvukem.

Tekka zalapala po dechu. Andgar, napohled klidně, pozoroval zkázu města Kotaro. Stejně jako Ator, postihlo Kotaro stejná zkáza. Město bylo pohřbeno troskami hory. Naštěstí bylo město již vylidněné.

Gór v ten moment explodoval a vychrlil oheň vysoko do nebe.

"Tekko," popadl jí za ruku, "musíme si pospíšit k lodím!"

Čas právě došel.

***

Z nitra ohnivé hory se valily proudy lávy a suti.

Štítove hory uprchlíkům posloužily jako štít, hodno svému jménu, dávající tak lidem šanci přežit. Ale Gór se nevzdával. Při mohutném výtrysku se do nebe vychrlily ohnivé kameny, které následně dopadaly po celém ostrově.

Nikde už nebylo bezpečno.

Štítove hory posloužily jako ochrana lidem, co prchali k Ciat, ale sever a západ ostrova nic nechránilo.

Při další explozi se ulomil severní svah kuželu a láva se tak vlila do Motýlího hvozdu. Každý, kdo se v lese opozdil, nebo dobrovolně zůstal, nepřežil. Vše bylo spáleno na popel.

Tersak přestal existovat. Jako mnoho vesnic v regionu.

***

Tekka zmizela na palubě jedné ze dvou posledních lodí – Andgar ještě stál na rampě, když Gór znovu explodoval a vychrlil tak ohnivý déšť.

"Honem! Už zvedáme kotvy!" křikl jeden námořník na Andgara, když část ohnivého deště dopadl do přístavu.

Ohnivé výbuchy rozmetaly celé čtvrtě budov. Ohnivé kameny dopadaly i mezi loděmi.

Už tak rozbouřená voda se ještě více zvlnila.

Andgar s heknutím dopadl na palubu, když jedna ohnivá střela zasáhla jednu loď plnou lidí.

Na palubě se ozvalo zděšení.

Zasažená loď se rozletěla na třísky a okamžitě se v plamenech potopila. Okolní lodě se snažily posbírat přeživší – moc jich nebylo.

"Odplouváme!" křikl kapitán lodi, když už nepřicházeli další uprchlíci.

***

Vody Západního oceánu byly rozbouřené. Dým z Gór zahalil do temnoty širokou oblast kolem ostrova.

Lodě odpluly daleko od ostrova. I na tu jistou vzdálenost, byl Gór vidět i slyšet. A stále neskončil.

Gór běsnil!

Po sérii explozí nastala ta nejsilnější ze všech. Silnější než všechny dohromady. Poslední exploze kataklyzmatického rozsahu rozlomila celý ostrov.

***

"DRŽTE SE!" někdo vykřikl, když po kataklyzmatickém výbuchu ostrova vznikla mohutná vlna, jež se rychle blížila k lodím.

Lodě byly naštěstí dostatečně daleko, a i vzdáleností se mohutná vlna oslabila. Ale ne natolik, aby to nemělo následky.

Mohutná vlna se prohnala celou flotilou uprchlíků.

Lodě se potápěli.

Kapitola 3.

Krátce poté, co se lodě z Ciat spojily s loděmi od Severmiru, flotilu zasáhla bouře. Jako by toho neštěstí nebylo už tak dost.

Bouře nebyla devastující, k jistému štěstí. Ale bez potopení lodí se to neobešlo. Narychlo postavené lodě, vlnou po Rozlomení zasažené, byly znatelně poškozené a bouře byla pro ně už moc.

Mezi potopenými byla i loď se starosty Arimer a Regon.

Arema zahynula spolu s ostrovem, nestihla se dostat k lodím na severu, a Garis leží v podpalubí jedné z lodí – je ve stavu šoku ze zkázy. Není jediný. Iuma, jež zastupovala mrtvého starostu města Ator, byla na jedné z lodí – přežila bouři s lehkým zraněním.

Uprchlíci z vlastního ostrova byli duchem někde jinde. Byli zlomeni a vyčerpaní. Na všechny dolehl šok ze zkázy, ze ztrát blízkých a všeho, co znali. Došlo jim, že byli bez domova. Plující neznámo kam, na daleký sever.

K Černé stepi nemohli plout, nic dobrého by je tam nečekalo, ani na jih, kde by to nebylo o nic lepší. V zemi Kočovných měst by se ztratili, kulturně zanikli, dál na jihu byly jen deštné pralesy a podivní lidé – o tvorech ani nemluvě. Tedy zbyl sever. Daleký sever.

Zlomená flotila plula vody Západního oceánu – napohled bez hranic.

Andgar kráčel palubou, kde všude posedávali lidé, a tiše zírali na palubu. I námořníci dělali svoji práci bez ducha. S prázdným pohledem.

Takhle nepřežijeme, pomyslel si.

Sám byl v šoku, byl děsně unavený a sotva i zvedal ruce, ale nesměl polevit. Dalo by se říct, že byl poslední starosta, poslední vůdce.

Zarazil se u jedné postavy, sedící na palubě, opírající se o jakýsi sud. Všude kolem sebe měl pergameny a listy vybělené ovčí kůže.

Byl to osvěžující pohled. Ten muž neměl tak prázdný pohled. Oči přímo jiskřily jakousi odhodlaností něco vykonat.

Přisedl si k němu.

Muž s tmavým, rozčepýřenými vlasy zvedl pohled.

"Mohu pro vás něco udělat?" vyslovil otázku.

Andgar pozvedl obočí.

"Ani ne. Jen mě zajímá, co tady vlastně tak děláte. Příliš jsem si zvykl vídat…"

Mávl rukou kolem sebe.

"Rozumím. Víte, nesnáším nečinnost. Musím se nějak zaměstnávat. Svoji mysl."

Prstem si naťukal na spánek.

"Hm," zamručel na to Andgar.

Bedlivěji se zahleděl na listy a pergameny.

"O čem vlastně píšete?"

Muž začal něco psát na jeden pergamen.

"Historii. Víte, při té zkáze se vše ztratilo. Příliš málo zachránilo. Jsem historik – pracoval jsem v Síni paměti, tedy se snažím zapsat aspoň něco z naší historie. Bez historie nejsme nic. Víte," stále pokračoval ve psaní, ani se nedíval na naproti sedícího muže, "se zkázou ostrova jsme ztratili identitu, část sebe. Ale nepíšu jenom to, co bylo, ale co je zrovna Teď. Od samého vyplutí vzniká nová historie," Andgar zaujatě pozoroval zvláštního muže, "– vzniká i nová identita. Víte," přestal psát a zahleděl se na Andgara, "já si myslím, že se stáváme něčím novým. Ať nás cesta zavede kamkoliv, ať nás na místě čeká cokoliv… už nikdy nebude takový jako dříve. Numegorci padli, ale z pádu vznikne nový národ. Jaký," pokrčil rameny, "no, o tom se dá jenom spekulovat."

Začal znova psát.

Andgar dostal podněty k zamyšlení.

Ano, ztratili jsme domov, vše, co jsme znali, i sebe samé. Ale z pádu povstane nový lid. Za předpokladu, že zvládneme tuhle cestu, ať nás zavede kamkoliv.

Usmál se. Hned měl o něco větší optimismus.

Vstal.

"Jak se jmenujete?"

Muž, aniž vzhlédl od papírů, se představil:

"Markan Alemor."

"To jsi zapamatuji," řekl Andgar vážně.

"Mohu znát vaše jméno?"

"Andgar Aratas."

"I já si vaše jméno zapamatuji."

Pozvedl pohled od papírů a krátce se na sebe zahleděli. Andgar přikývl a vykročil dál po palubě. Markan jej krátce sledoval, než vzal kus listu a čerstvě namočený brk a zapsal Andgarovo jméno.

Tento muž se jistě zapíše do historie, pomyslel si s osudovou jistotou.

***

Flotila dál plula.

Uplynulo mnoho dnů. Flotila uprchlíků doplula k pobřeží císařství Tian-Chanchi, kde narazila na flotilu lodí, jež jim blokovaly přístup k přístavům. Neobešlo se to bez jisté nelibosti, ale císařští byli neoblomní. Věděli o zkáze ostrova Numegor – zprávy se šířily velice rychle – i o flotile uprchlíků, proto ta připravená flotila, která jim bránila v přístupu. Jako by uprchlíci toužili se vylodit v jejich zemi – věděli, že by tam neměli o nic lepší budoucnost než kdekoliv na jihu.

I přes uzavřenost císařství, se Andgarovi podařilo umluvit admirála císařské flotily, aby jim poskytli pomoc ve formě jídla a vody. Dialog zprostředkoval jeden z admirálových pobočníků, jež znal jazyk Numegorců.

Admirál neměl úplně to srdce, aby odmítl pomoc tak zuboženým lidem a s věčnou vděčností k admirálovi, na kterou se opravdu nikdy nezapomnělo, odpluli uprchlíci dál na sever.

S rýží a ovocem a čerstvou vodou, dokážou lidé přežít.

O mnoho dní později.

Andgar pohlédl k čistému nebi. Užasle rozevřel oči.

Znal příběhy námořníků, jež cestovali na sever, o tvorech létajících vysoko na nebi. Dokonce se párkrát objevili nad ostrovem, ale nikdy nepřistáli. Naposledy, když se tak stalo, ještě nebyl na světě.

Viděl hned tři!

Tmavé siluety, jež v intervalech mávaly křídly, aby se udržely ve vzduchu. Siluety, které nezanechávaly pochyby o tom, co byly zač.

Draci! užasle si pomyslel a nemohl od nich odtrhnout pohled.

Čas plynul.

Siluety draků stále plachtily vysoko nad flotilou.

Andgar se ohlédl kolem sebe. Uviděl dychtivé, obživlé tváře lidí, jež před sebou viděli jasný cíl. Nový domov. Nový začátek.

Bylo to těžké, ale dokázal je probudit z letargie. Dát jim cíl. Možnost nového začátku.

Šok již dávno pominul, ale smutek přetrvával.

Usmál se.

Přežijeme. Znovu povstaneme.

Lodě se pomalu blížily k ústí jakéhosi zálivu. Na severu byl vidět cíp rozlehlého ostrova. Jistě to byla země draků. Ostrov a pevninu dělil jenom úzká záliv, na jednom místě spojený přírodním, kamenným mostem.

A tam je spatřili. Ve velkém počtu, lítající ve spirále, v jakémsi vzdušném tanci.

Těch je!

Všichni hleděli na tančící draky. Vypadalo to, jako by je vítali. Všichni vnímali onen podivný pocit – dobrý pocit – pocit, že byli vítaní.

Jsme doma…

Epilog.

Z jednoho kopce Andgar shlédl na rozrůstající se vesnici, spíše menší město, ležící v cípu zálivu, jež nazvali Dračí záliv. Nedaleký ostrov dostal přiléhavý název – Dračí země, která byla plna přírodních úkazů, lesů, planin, hor a členitého terénu.

Nadechl se nosem.

Už to byl rok, co zde přistáli – dnes byl první rok Markanova kalendáře. Nad tím se musel pousmát.

Za ten rok jsme toho hodně dokázali. O jedné nevídané události na kopci Setkání, ani nemluvě, pomyslel si Andgar se vzpomínkou na událost, jež se zapsala do historie, a jež mnohé ovlivní.

Nebylo to pouhé setkání.

Vedle Andgara se ozvalo zasyčení.

"Aganamore," oslovil společníka a vřele se usmál na černého draka, který vedle něho seděl, "není to nádhera?"

Zahleděl se na rozrůstající se město, které žilo aktivitou.

Aganamor zatřepal hlavou – asi na souhlas. Drak nerozuměl tomu, co říkal, aspoň prozatím, ale díky empatickým schopnostem vycítil radostné emoce a sám je oplatil. Andgar je cítil ve svém nitru.

Jejich spojení bylo čerstvé, chvíli potrvá, než si navzájem porozumí. Vlastně to bylo úplné první spojení mezi člověkem a drakem. Draci a lidé byly velice odlišní. Draci v základu rozeznali lidské emoce, od těch dračích se moc neodlišovaly, ale vše ostatní bylo odlišné.

Usmál se na dračího společníka.

Markan měl pravdu. Ať nás cesta zavede kamkoliv, ať nás na místě čeká cokoliv, už nikdy nebude takový jako dříve. Čekají nás to ale zajímavé časy…